Právním důvodem žaloby je třeba rozumět tvrzený hmotněprávní nárok, který lze ovšem identifikovat jen na základě skutkových tvrzení uplatněných žalobcem. „Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3.1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, Soudní judikatura 11/1999).
Žalobce podal dne 26. 8. 1999 u Okresního soudu v Kutné Hoře proti žalovanému návrh na určení vlastnického práva k lesním pozemkům uvedeným shora; návrh byl projednán pod sp. zn. 5 C 184/99 a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Rozhodující skutečnosti vylíčil tak, že pozemky nabyl na základě trhové smlouvy z 24. 1. 1939, a že k těmto pozemkům uplatnila fyzická osoba neúspěšně restituční nárok. Žalobce byl až do roku 1999 zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, nyní je takto zapsán žalovaný, který jeho právo popírá, neboť nedošlo ke vkladu práva do pozemkových knih (intabulaci). Zbývající text žaloby obsahuje jen právní posouzení věci; mimo jiné se zde uvádí, že „předmětné pozemky patřily do historického majetku obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb“.
Dne 24. 9. 1999 pak podal žalobce tentýž návrh u stejného soudu proti stejnému žalovanému. Uvedl, že pozemky nabyl na základě trhové smlouvy z 24. 1. 1939, a že do znárodnění k těmto pozemkům vykonávala obec vlastnické právo. Žalobce byl až do roku 1999 zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, nyní je takto zapsán žalovaný, který jeho právo popírá, neboť nedošlo ke vkladu práva do pozemkových knih (intabulaci).
Je zjevné, že i skutková tvrzení vznesená v obou žalobách jsou totožná. Z obou žalob se podává, že žalobce opírá tvrzené právo o koupi sporných pozemků a o jejich následné znárodnění a pozdější restituci. Obě žaloby pak umožňovaly, aby soud prohlásil, pokud by byly shledány k tomu potřebné předpoklady, pozemky za vlastnictví žalobce buď na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, anebo, pokud by snad vyšlo najevo, že žalobce se stal na základě zmíněné kupní smlouvy jejich vlastníkem a k jejich pozdějšímu přechodu na stát nedošlo, na základě obecných občanskoprávních předpisů.
Je tedy zřejmé, že v obou zmíněných věcech byl uplatněn stejný procesní nárok a že šlo o totožná řízení. Proto odvolací soud nepochybil, když řízení pro překážku věci rozhodnuté zastavil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné. Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu