22 Cdo 165/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A) Mgr. B. H., B) L. H. a C) G. I., zastoupených advokátkou, proti
žalovanému P. M., zastoupenému advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené
u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 8/99, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2003, č. j. 20 Co
546/2002-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobci se domáhali ochrany vlastnického práva k vodnímu dílu č. 1 v N.
a žádali, aby soud žalovanému uložil zdržet se užívání, vstupu, zásahů a
manipulace s vodním dílem, a dále odstranit technická zařízení z koryta vodního
díla, plotu z jeho části a zaslepení přívodu vody do malé vodní elektrárny.
Vodní dílo nabyli do svého vlastnictví od právních předchůdců, kteří je získali
na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 22. března 2002, č. j. 6 C 8/99-111, výrokem pod bodem I.
zamítl návrh, podle něhož by žalovaný byl povinen v případě stavby vodního díla
č. 1 (stavba na cizích pozemcích) v k. ú. H. a v k. ú. N., která je tvořena: a)
přiváděcím náhonem, b) tunelem vystříleným ve skále, c) korytem vystříleným ve
skále, d) přiváděcím náhonem, e) zatrubněnou částí, f) jezem na řece S., g)
technickými zařízeními vodního díla č. 1 – stavidly [vše pod písmeny a) až g) v
tomto výroku podrobně specifikováno], „zdržet se užívání stavby vodního díla č.
1 (stavby na cizích pozemcích) spočívající ve vedení a vzdouvání vody z řeky S.
uvedeným vodním dílem č. 1, vstupu na stavbu vodního díla č. 1, veškerých
stavebních zásahů do stavby vodního díla č. 1 spočívajících ve stavebních
úpravách, které mohou změnit vlastnosti toku vody v korytě vodního díla č. 1 a
ovlivňovat technický stav stavby vodního díla č. 1, uvedeného pod písmeny a) –
f) v k. ú. H. a v k. ú. N., manipulace se stavidly uvedenými pod písmenem –
g), spočívající v jejich otevírání a zavírání za účelem napouštění a vypouštění
vody na vodním díle č. 1 a dále v uzamykání těchto stavidel“. Výrokem pod bodem
II. zamítl „návrh, podle něhož by žalovaný byl povinen odstranit zařízení
instalovaná na hrázi, v hrázi a v korytě vodního díla č. 1 v části uvedené pod
písmenem – d) v k. ú. N. v místě odtoku vody z koryta vodního díla č. 1 na
sousední pozemek p. č. 111/2 v k. ú. N. sestávající“ z konstrukcí a zařízení v
tomto výroku podrobně specifikovaných, omezujících „šíři průtoku koryta, s
vestavěným hradítkem tvořeným kovovým profilem ve tvaru „U“ zakotveným v
betonovém masivu a osazeným hradícími deskami, to vše do 30 dnů od právní moci
rozsudku“. Výrokem pod bodem III. zamítl „návrh, podle něhož by žalovaný byl
povinen odstranit plot z hráze vodního díle č. 1 v části uvedené pod písmenem –
d) v k. ú. N., situovaný na rozhraní p. č. 92 a p. č. 111/2 v k. ú. N., který
je tvořený kovovými trubkami zakotvenými v hrázi vodního díla č. 1 spojenými
horizontálně dřevěnými hranoly se svisle připevněnými latěmi to vše do 30 dnů
od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem IV. zamítl „návrh, podle něhož by
žalovaný byl povinen po odstranění betonové konstrukce specifikované v bodě 2
petitu jako šachta, kterou odtéká voda z koryta vodního díla č. 1 na sousední
pozemek odborně zaslepit vzniklý otvor v hrázi a uvést tak tuto část stavby
vodního díla č. 1 do původního stavu, to vše do 30 dnů od právní moci
rozsudku“. Výrokem pod bodem V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi právními předchůdci
žalobců jako osobami oprávněnými a obcí H. jako osobou povinnou, byla uzavřena
dohoda o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., týkající se kromě dalšího
stavby vodního díla č. 1 v N. nacházející se převážně na cizích pozemcích. Tuto
dohodu ale shledal neplatnou podle § 37 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a
„žalobní petit pod bodem I. zamítl“. Zejména konstatoval, že stavby předmětného
vodního díla ve smyslu veřejného práva a ve smyslu restitučních předpisů nelze
oddělit od pozemků, na kterých se nacházejí a které tvoří jejich dno, břehy
apod.; nelze je proto chápat jako samostatnou věc ve smyslu § 119 ObčZ, se
kterou by mohlo být samostatně nakládáno. Protože stavba vodního díla není
samostatným objektem občanskoprávních vztahů, není stavbou ve smyslu občanského
práva, popř. ve smyslu restitučních předpisů a nelze ji restituovat samostatně,
odděleně od pozemků, jichž je součástí ve smyslu § 120 ObčZ. Uzavřel, že se
žalobci mohli domáhat ochrany vlastnického práva pouze ohledně zásahů
žalovaného, resp. jeho manipulací s přeložkou mlýnského náhonu na jejich
pozemku. To ale žalovaný popřel a žalobci v tomto směru nenavrhli důkaz o
opaku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců,
rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 20 Co 546/2002-129, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po podrobném specifikování předmětného vodního díla z
hlediska umístění jeho dílčích stavebních komponentů na pozemcích dospěl ve
shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vodní dílo nelze oddělit od
pozemků, které tvoří jeho dno a břehy, a uzavřel, že z hlediska soukromého
práva nejde o samostatnou věc a vodní dílo nemůže být samostatným objektem
občanskoprávních vztahů. Nejsou-li žalobci, kromě určitého úseku, vlastníky
pozemků, s nimiž je vodní dílo spojeno, nemohou být považováni za vlastníka
vodního díla jako celku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Namítají, že soudy obou stupňů vyšly z nesprávného právního posouzení věci,
neboť vymezení stavby předmětného vodního díla učinily v rozporu se skutečným
provedením a účelem stavby. S odkazem na důkazy ve věci provedené poukazují na
to, že předmětná stavba, jíž bylo realizováno převedení vody z řeky S. na
pozemek žalobců a odtud zpět do řeky, byla zřízena s cílem využít vodní
energii. Dílo charakterizují jako nemovitou stavbu, pro niž je spojení se zemí
pevným základem podstatou její existence, když i její zatrubněná část je
zakotvena prostřednictvím revizních šachet vtokového a výtokového objektu k
pevnému základu. Ze stavebního provedení díla, jeho funkce i z povahy místa,
kde je dílo situováno, a to i s ohledem na gravitaci a fyzikální vlastnosti
vody, je zřejmé, že pro takový účel nelze využít přirozené vlastnosti pozemku
jako součásti zemského povrchu, jak je pozemek obecně definován. Dosažení účelu
a funkce předmětného díla bylo možné toliko za existence speciální stavby,
přičemž jediným dostupným řešením byla stavba charakteru akvaduktu, spojená se
zemí pevným základem, jak je definována v § 119 odst. 2 ObčZ. Pokud tedy soud
založil svůj právní názor pouze na teoretickém posouzení předmětné stavby a
nikoliv na její reálné povaze, a svůj názor neopřel o znalost skutečného
stavebního provedení vodního díla, jeho určení a povahy, a nevyšel ze
stavebního povolení této stavby, nepostupoval správně. Listinné důkazy, z nichž
pro svoje závěry vycházel, nekonkretizoval. Vyšel sice ze znaleckého posudku o
ceně stavby, který ale neposkytuje představu o jejím skutečném stavebním
provedení. Soudem zvolený právní názor by mohl odpovídat případům, kdy se
využívá přirozených vlastností pozemků a voda je přiváděna přírodním korytem. V
daném případě ale o takový stav nešlo, když skutečné provedení díla nelze
vymezit jako dno a břehy pozemku, tedy jako pozemek v právním smyslu. Povaha a
účel díla, jak jsou uvedeny ve stavebním povolení, představují funkčně
nedělitelnou nemovitou stavbu s jediným určujícím posláním – vedením vody k
odběrnímu místu, tedy nikoliv pro potřeby využívání pozemku. Je pak
nepředstavitelnou situace, kdy by se vlastníci jednotlivých pozemků stali
majiteli pro jejich pozemky funkčně nesamostatných a nevyužitelných částí
vodního díla. Dané vodní dílo by mohlo být výlučným předmětem vlastnictví
podílového, nikoliv ale předmětem vlastnictví té které reálné části díla.
Dovolatelé uzavírají, že vlastníci pozemků nemohou být vlastníky součástí
stavby daného vodního díla; vlastnictví celého vodního díla nelze spojovat s
vlastnictvím jednotlivých pozemků nacházejících se pod touto stavbou ve smyslu
§ 120 odst. 2 ObčZ. Na to, že jde o otázku zásadního právního významu, ostatně
poukázal i odvolací soud. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu
prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci jde o posouzení otázky, zda vodní dílo je samostatným
předmětem občanskoprávních vztahů (věcí) nebo zda je součástí pozemku, na
kterém je zřízena. Právními aspekty této problematiky se dovolací soud již
opakovaně zabýval a právní závěry napadených rozhodnutí nejsou s jeho
judikaturou v rozporu. V důsledku opuštění zásady, že stavba je součástí
pozemku (superficies solo cedit) vznikají často problémy, zda určitá stavba je
věcí ve smyslu občanského práva. Je totiž třeba rozlišovat vodní dílo jako
předmět administrativněprávních vztahů, kterým lze poskytnout ochranu ve
správním řízení podle vodního zákona č. 254/2001 Sb., od stavby jako předmětu
občanskoprávních vztahů, kterým lze poskytnout ochranu v občanském soudním
řízení. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, publikovaném v Soudních rozhledech č. 12/2003, se
uvádí: „Občanský zákoník v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí
pozemku; nevymezuje však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze
použít vymezení stavby provedené v § 139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého za stavbu se
považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické
provedení, účel a dobu trvání, a to nejen proto, že toto vymezení je dáno jen
pro účely stavebně právní (je zařazeno v rubrice „Pojmy stavebního řádu“), ale
též proto, že některé stavby, k jejichž provedení je třeba stavebního povolení,
resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto
judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy
(např. § 120 odst. 2 ObčZ) používají pojem „stavba“, nelze obsah tohoto pojmu
vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem „stavba“
dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k
uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely
občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním
smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být
předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.
1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech, 1997, č. 6).
Stavba, která není věcí podle § 119 ObčZ, je součástí jiné nemovitosti.
Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle
občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze
fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak
s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např.
parkoviště, lom, meliorační zařízení apod.). V některých mezních případech
nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a
kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být
samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem
věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba
jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje,
nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda
lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné
není, půjde zpravidla o součást pozemku…Vodním dílem jsou podle výslovného
znění vodního zákona i některé objekty, o kterých je podle dosavadní judikatury
zjevné, že samostatnými věcmi zpravidla nejsou (stavby, jimiž se upravují nebo
mění koryta vodních toků, stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a
odvodňování pozemků). Proto např. samotná okolnost, že hráz rybníka je vodním
dílem, ještě neznamená, že tato hráz může být (bez dalšího) samostatným
předmětem právních vztahů“. Podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
února 2004, sp. zn. 22 Cdo 1097/2003.
V dané věci šlo o konkrétní posouzení sporné věci, při kterém soudy v
rámci uvážení postupovaly podle uvedené judikatury, přičemž jejich úvahy nejsou
zjevně nepřiměřené. Jejich uvážení, zda vodní dílo v daném případě bylo věcí
podle občanského práva, bylo významné jen pro danou věc a není tu nic, co by
činilo z přezkoumávaného rozsudku zásadní rozhodnutí. Krajský soud považoval
uvedenou věc za precedenční jen proto, že mu v době vyhlášení rozsudku nemohla
být známa citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla publikována až
později a která se, pokud jde o základní přístup k problému, s rozhodnutím
odvolacího soudu shodují.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v
dovolacím řízení náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu