22 Cdo 1658/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalované M., s. r. o., zastoupené
advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 76/2000, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č. j. 26 Co 170/2001-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č. j. 26 Co
170/2001-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím
jako plnění z nájemní smlouvy, uzavřené spoluvlastníky ohledně nájmu ideální
části nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 5478 pro obec a
katastrální území K. Právní předchůdkyně žalobkyně, J. K., spoluvlastnice
jejich ideální třetiny a S. P., též spoluvlastnice jejich ideální třetiny, je
pronajaly další spoluvlastnici, žalované, smlouvou z 6. 9. 1995 na dobu
určitou (100 let) a nájemné smluvní strany sjednaly ve výši 600.000,- Kč ročně
se splatností dvou stejně vysokých částek vždy k 15. 7. příslušného a k 15. 1.
následujícího roku. Žalovaná společnost posléze odmítla dlužné nájemné
zaplatit s tím, že smlouva z 6. 9. 1995 je neplatná, neboť nájem podílu mezi
spoluvlastníky není možný.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
prosince 2000, č. j. 7 C 76/2000-46, zamítl „návrh žalobkyně, aby jí byla
žalovaná povinna zaplatit částku 300.000,- Kč s 12% úrokem z částky 150.000,-
Kč od 16. 7. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z částky 150.000,- Kč od 16. 1.
2000 do zaplacení“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně
uvedl, že nájemní smlouva je neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) pro rozpor s § 663 ObčZ, který vylučuje možnost sjednání nájmu mezi
spoluvlastníky věci. Podle tohoto ustanovení nelze přenechat k užívání či braní
užitku ideální část věci, ale toliko její celek, popř. část vymezenou reálně.
Rozhodnutí dalších spoluvlastníků nemovitostí z 2. 1. 1999, to je dědiců po S.
P., o tom, kterou část společných nemovitostí je oprávněna užívat žalobkyně a
kterou část ostatní spoluvlastníci, shledal soud prvního stupně platným ve
smyslu § 139 odst. 2 ObčZ a uzavřel, že jde o rozhodnutí závazné pro všechny
spoluvlastníky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. května
2001, č. j. 26 Co 170/2001-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že
žalovaná společnost je povinna zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč, z částky
150.000,- Kč s 12 % úrokem ročně ode dne 16. července 1999 do zaplacení a z
částky 150.000,- Kč s 10% úrokem ročně ode dne 16. ledna 2000 do zaplacení, vše
do tří dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil
toliko v názoru, že spoluvlastníci nemohou uzavřít nájemní smlouvu týkající se
společné věci, neboť taková smlouva by obcházela základní principy, na nichž je
postaveno spoluvlastnictví. S odkazem na § 35 odst. 2 ObčZ ale uvedl, že soud
prvního stupně měl posoudit, zda smlouva uzavřená mezi spoluvlastníky
nesplňovala znaky jiné smlouvy, či zda nešlo o dohodu spoluvlastníků o
hospodaření se společnou věcí. Smlouva z 6. 9. 1995 takovou smlouvou byla.
Jejími účastníky byli všichni tehdejší spoluvlastníci nemovitostí, žalovaná při
tom byla řádně zastoupena a šlo tudíž o smlouvu o hospodaření se společnou
věcí, uzavřenou v souladu s § 139 odst. 2 ObčZ. Možnou změnu této smlouvy v
budoucnu připouštěl její článek IX. S podrobným výkladem postupů při
rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ve světle zákonné
úpravy v dopadu na danou věc pak odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí
spoluvlastníků z 2. 1. 1999 o hospodaření s předmětnými nemovitostmi za
neúčasti žalobkyně jako jednoho z nich bylo absolutně neplatné z důvodů
uvedených v § 39 ObčZ a učiněné v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ. Dohoda z 6. 9.
1995 byla naopak platná a nebylo-li dosud rozhodnuto o jiném způsobu
hospodaření, příslušela žalobkyni požadovaná náhrada ve smyslu příslušných
zákonných ustanovení odvolacím soudem podrobně specifikovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, ve kterém
uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu
účinného do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nesouhlasí s právní argumentací odvolacího soudu k otázce postupu
spoluvlastníků při rozhodování o hospodaření se společnou věcí většinou,
počítanou podle podílů a odkazuje na názory vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího
soudu sp. zn. 2 Cdon 374/97 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č.
22/1999) a sp. zn. 2 Cdon 1313/97 (Právní rozhledy č. 2/2000, str. 69 a Sbírka
soudních rozhodnutí č. 19/2001). Dále odkazuje na dikci § 139 odst. 2 ObčZ,
který ohledně platnosti rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí z pohledu
disponování většinovým spoluvlastnickým podílem nepředepisuje žádnou zvláštní
proceduru ani provedení formálního hlasovacího aktu. O hlasech je zmínka jen v
druhé větě odstavce 2, a to pouze v souvislosti s rovností hlasů. Zákon tedy
nepředepisuje nutnost formálního hlasování. Rozhodnutí z 2. 1. 1999 tedy
dovolatelka pokládá za platné a pro spoluvlastníky závazné. K námitce
odvolacího soudu, že zmíněné rozhodnutí nebylo žalobkyni oznámeno a tudíž
odporuje dobrým mravům, namítá, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně
ostatní spoluvlastníky neinformovaly o tom, že došlo k převodu
spoluvlastnického podílu. Proto ostatní spoluvlastníci vycházeli z toho, že
další spoluvlastnicí je J. K., a té obsah svého rozhodnutí sdělili. Žalobkyně
byla posléze, 23. 8. 1999, o uvedeném rozhodnutí informována. Rozhodnutí
odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž na
takovém rozhodnutí spočívá i posouzení otázky platnosti tzv. nájemní smlouvy z
6. 9. 1995 odvolacím soudem. Ten ji označil za dohodu o hospodaření se
společnou věcí podle § 139 odst. 2 ObčZ s poukazem na § 35 odst. 2 ObčZ. Toto
ustanovení ale v odůvodnění svého rozsudku cituje neúplně a opomíjí, že
podmínkou výkladu právního úkonu nejen podle jazykového vyjádření, ale též
podle vůle jednající osoby, je, aby tato vůle nebyla v rozporu s jazykovým
projevem. Jestliže je tedy smlouva z 6. 9. 1995 označena jako nájemní a celý
text smlouvy se týká nájmu a nájemného, pak je v rozporu s jazykovým vyjádřením
posuzovat ji jako úplně jiný právní úkon. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále rozhodl o
odkladu vykonatelnosti tohoto rozsudku.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně odkazuje na odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, které pokládá za správné a zákonné. K dovolatelkou citovaným
rozhodnutím Nejvyššího soudu namítá, že se zabývala jinou otázkou vztahů mezi
menšinovými a většinovými spoluvlastníky a tato rozhodnutí nelze na
projednávanou věc aplikovat. Zdůrazňuje, že byť zákon neupravuje specificky
proceduru při rozhodování o společné věci, je nesporné, že kterýkoliv ze
spoluvlastníků nemůže být zbaven účasti při takovém rozhodování. To dále v
aplikaci na daný případ podrobně rozvádí z hlediska § 139 odst. 2 ObčZ a § 3
odst. 1 ObčZ. Za zavádějící pokládá i tvrzení žalované, že odvolací soud
smlouvu z 6. 9. 1995 označil za dohodu o hospodaření se společnou věcí
nesprávně. Uzavírá naopak, že tato smlouva náležitosti dohody spoluvlastníků o
hospodaření se společnou věcí obsahově vykazuje a není překážek ji za takovou
označit. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a návrhu na
odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu nevyhověl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou
tímto zákonem - dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je podáno osobou
k tomu oprávněnou, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny
i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání
důvodným.
V dané věci odvolací soud považoval rozhodnutí spoluvlastníků o hospodaření se
společnou věcí ze dne 2. ledna 1999 za neplatné (pro rozpor s § 139 odst. 2
ObčZ a s § 3 odst. 1 ObčZ) proto, že žalobkyně nebyla k rozhodování o
hospodaření se společnými nemovitostmi přizvána a ani se tohoto rozhodování
nezúčastnila. Tento právní názor odvolacího soudu je správný. K úvaze
odvolacího soudu lze dodat, že stejný právní názor zaujal i Nejvyšší soud v
rozhodnutí publikovaném pod č. C 583, svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. V tomto rozhodnutí se uvádí:
„Podle § 137 odst. 1 ObčZ, jehož znění se od počátku jeho účinnosti, tj. od 1.
4. 1964 nezměnilo, podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Z
tohoto ustanovení tedy vyplývá povinnost spoluvlastníka podílet se podle výše
svého podílu na nákladech vynaložených na společnou věc. Taková povinnost
spoluvlastníka je však vázána také na respektování práva rozhodovat o
vynaložení nákladů, resp. o hospodaření se společnou věcí. Zatímco podle § 139
zákona ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991, došlo-li mezi spoluvlastníky k
neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z podílového spoluvlastnictví,
rozhodl na návrh některého z nich soud, pak podle § 139 odst. 2 ObčZ ve znění
zákona č. 509/1991 Sb., o hospodaření společnou věcí rozhodují spoluvlastníci
většinou počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li
se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Pod pojem hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139
odst. 2 ObčZ rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj.
náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Pokud
zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti
jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by
menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlenou
investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z
logického výkladu tohoto ustanovení: má-li vůbec v úvahu připadat dohoda
spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny, musí být menšinovému
spoluvlastníku záměr investici provést (a to jakého druhu a v jaké výši)
ostatními spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní
souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání
spoluvlastnického vztahu)... Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla
dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za
situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná
podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2
ObčZ. V takovém případě by šlo z hlediska hospodaření spoluvlastníků se
společnou věcí o neplatný právní úkon“. Tento názor byl vyjádřen i v odborné
literatuře (Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo
platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl III., s. 617).
Dovolatel odkazuje na R 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z
jehož odůvodnění se podle něj podává spíše opačný názor, nicméně tato otázka
nebyla v právní větě, pro kterou toto rozhodnutí bylo přijato k publikaci,
řešena a nebyla ani předmětem dovolacího přezkumu.
Naproti tomu názor odvolacího soudu, podle kterého „nájemní smlouvu“,
uzavřenou spoluvlastníky 6. 9. 1995, je třeba považovat za dohodu
spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (§ 139 odst. 2 ObčZ), je
předčasný. Správný je názor, že v souladu s § 35 odst. 2 ObčZ je při výkladu
této dohody třeba přihlížet k vůli účastníků; to však podle znění zákona platí,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Věc bylo třeba posoudit i
podle § 41a odst. 2 ObčZ, podle kterého má-li neplatný právní úkon
náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat,
je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (toto ustanovení
poněkud nepřesně vyjadřuje to, co vystihl odvolací soud odkazem na vůli
účastníků). Hospodářský cíl, k němuž směřovala vůle účastníků projevená v
písemné smlouvě, byl dosažitelný jak nájemní smlouvou (pokud by ovšem byl možný
nájem spoluvlastnického podílu), tak i dohodou o hospodaření se společnou věcí.
Až potud lze považovat úvahy odvolacího soudu za správné. Podle názoru
dovolacího soudu však skutečnost, že účastníci výslovně uzavřeli dohodu o nájmu
podílu, není právně bezvýznamná. Pokud by totiž účastníci skutečně chtěli
uzavřít smlouvu o nájmu podílu, pak nutně museli vycházet z toho, že jejich
práva a povinnosti v tomto vztahu se budou řídit ustanoveními ObčZ o nájemní
smlouvě (§ 663 a násl. ObčZ), a nikoliv ustanoveními o spoluvlastnictví (§ 137
a násl. ObčZ). Pro posouzení věci je tedy podstatné, zda účastníci chtěli
uzavřít nájemní smlouvu, anebo zda jim šlo o dohodu o hospodaření se společnou
věcí. K rozhodnutí proto bylo třeba učinit potřebná skutková zjištění, týkající
se vůle účastníků, a to vzhledem k uplatnění zásady projednací na základě
tvrzení účastníků a jejich důkazních návrhů.
V dané věci žalobkyně výslovně netvrdila, že by vůle účastníků, projevená ve
smlouvě z 6. 9. 1995, směřovala k uzavření dohody o hospodaření se společnou
věcí. V závěrečném návrhu, učiněném před soudem prvního stupně (č. l. 41 v.) a
posléze i před soudem odvolacím (č. l. 62 v.) sice nastínila možnost posouzení
smlouvy jako „dohody spoluvlastníků o užívání spoluvlastnického podílu“, v
zásadě však nadále (viz její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně,
zejména č. l. 53) tvrdila, že jde o platnou nájemní smlouvu, příp. se
dovolávala bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala. Netvrdila, že vůle
účastníků směřovala právě k uzavření nájemní smlouvy (s důsledky plynoucími pro
účastníky z ustanovení ObčZ o nájemní smlouvě); jádro sporu podle jejích
vyjádření tak spočívalo v otázce, zda lze pronajmout spoluvlastnický podíl,
resp. ideální část nemovitosti. Za této situace ovšem žalovaná neměla důvod
tvrdit skutečnosti, které by pro ni – ve vztahu k posouzení této smlouvy –
měly příznivé právní následky, a nabízet k nim důkazy; konkrétně neměla důvod
tvrdit, že účastníkům šlo opravdu o nájem spoluvlastnického podílu a že jejich
vůle nesměřovala k rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí s důsledky
uvedenými v ustanoveních ObčZ o podílovém spoluvlastnictví. Názor, že vůle
účastníků směřovala ve skutečnosti k uzavření dohody o hospodaření se
společnou věcí byl vnesen do řízení až rozsudkem odvolacího soudu, byl pro
účastníky neočekávaný a dovolatelé se nemohli vyjádřit k právní stránce věci
a tvrdit skutečnosti, které by uplatnění normy, aplikované odvolacím soudem, v
daném případě vyloučily a navrhovat důkazy k prokázání těchto skutečností.
Vzhledem k tomu, že povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou povinnostmi
procesními, bylo věcí soudu v tomto případě poučit účastníky o této povinnosti
ve vztahu ke skutečnosti, o kterou soud zamýšlel opřít rozhodnutí a kterou
dosud žádný z účastníků neuplatňoval (§ 5 OSŘ). Pokud tak soud neučinil, trpí
řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ], k níž dovolací soud přihlíží, i když nebyla v
dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 OSŘ). Je třeba poukázat i na právní názor
Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu z 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98,
podle kterého „změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem
kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit
se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního
nebyly relevantní“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu