22 Cdo 1659/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně D. Z., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. Z.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 1/95, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 2000, č. j. 22
Co 653/99-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 11. srpna 1999, č. j. 18 C 1/95-130, přikázal do vlastnictví žalovaného
ideální polovinu domu č. p. 1729 na stavební parcele č. 2871, ideální polovinu
stavební parcely č. 2871 a ideální polovinu zahrady parcelního č. 2506/12 v
kat. úz. P., které měli účastníci ve společném jmění manželů (správně
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů), a žalovanému uložil, aby žalobkyni
zaplatil na vyrovnání jejího podílu částku 400 000,- Kč. Dále rozhodl o
nákladech řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli manželství dne 12. dubna 1975 a že jejich manželství zaniklo
rozvodem 23. června 1993. Mezi účastníky došlo k dohodě ohledně věcí jimi
nabytých za trvání manželství vyjma označených nemovitostí, které nabyli do
bezpodílového spoluvlastnictví kupní smlouvou ze dne 10. března 1976,
registrovanou Státním notářstvím v P. 30. 4. 1976, za kupní cenu 18 910,- Kč.
Kupní cenu zaplatili prodávajícím rodiče žalovaného, kteří mínili tyto
finančního prostředky darovat výlučně žalovanému. Soud prvního stupně setrval
na právním názoru vysloveném ve svém předchozím rozsudku ze dne 23. října 1998,
č. j. 18 C 1/95-109, zrušeném usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
15. dubna 1999, č. j. 22 Co 61/99-120, že označené nemovitosti se staly
součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, nyní jejich společného
jmění, s tím, že žalovanému nebyly peníze na zakoupení nemovitostí rodiči
platně darovány. Tím, že rodiče žalovaného zaplatili kupní cenu nemovitostí,
dokonce na ni zaplatili více, než kolik bylo uvedeno ve smlouvě, získali
účastníci na úkor rodičů žalovaného bezdůvodné obohacení. Při vypořádání
vycházel z tržní ceny poloviny nemovitostí v částce 800 000,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 17. února 2000, č. j. 22 Co 653/99-146, rozsudek soudu prvního
stupně z 11. 8. 1999 potvrdil a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se po doplnění a
zopakování dokazování ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s
tím, že soud prvního stupně „rozhodl sice věcně správně, ale na základě
nepřesně formulované právní úvahy“. Podle odvolacího soudu, jestliže polovina
nemovitostí byla zakoupena z peněz rodičů žalovaného, by „s ohledem na § 143
ObčZ a ustálenou soudní praxi do bezpodílového spoluvlastnictví spadat nemohla,
neboť nebyla nabyta za trvání jejich manželství a ze společných zdrojů“. S
ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ „za situace, kdy prodávající prodali
polovinu nemovitostí do BSM účastníků a ti ji se souhlasem rodičů žalovaného z
peněz, z kterých byla zaplacena, do BSM přijali, by bylo v rozporu jak s
pravidly právního cítění, tak i s pravidly obecné morálky, aby polovina
nemovitostí nebyla součástí BSM účastníků“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s posouzením věci z hlediska §
3 odst. 1 ObčZ, které podléhá společenskému vývoji. Podle názoru žalovaného,
pokud byly nemovitosti zaplaceny z finančních prostředků jeho rodičů, bylo by
podle morálky správné, aby nemovitosti nebyly zahrnuty do společného jmění
účastníků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z
uvedených vad došlo. Proto se dovolací soud dále zabýval jen dovolatelem
uplatněným dovolacím důvodem, konkrétně řešením zásadní otázky, pro kterou
odvolací soud připustil dovolání, t. j. zda do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů patří nemovitosti, koupené za trvání jejich manželství, jestliže podle
kupní smlouvy byli oba manželé kupujícími, avšak kupní cena byla zaplacena z
finančních prostředků rodičů jen jednoho z nich. S ohledem na ustanovení § 868
ObčZ je třeba tuto otázku posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“).
Podle § 143 ObčZ v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co
může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za
trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i
věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen
jednoho z manželů.
Osobního vlastnictví k věci lze nabýt mimo jiné koupí (§ 133 ObčZ),
přičemž smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu (§ 46 odst. 1
ObčZ).
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo
1658/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 8, ročník 2000, str. 357, které
je použitelné i na daný případ, vyslovil právní názor, že „v případě, kdy kupní
cena nemovitostí byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů,
ale kupujícími byli oba manželé, kteří oba jasně projevili vůli nabýt tyto
nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví, je právě tato vůle rozhodující z
hlediska určení, zda nemovitosti patří či nepatří do jejich bezpodílového
spoluvlastnictví“. Jestliže v dané věci účastníci jako manželé písemnou a
registrovanou kupní smlouvou z 10. 3. 1976 jako kupující nesporně projevili
shodnou vůli nabýt označené nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví, pak
bez ohledu na to, že kupní cena byla zaplacena z finančních prostředků rodičů
žalovaného (tedy rodiči žalovaného za oba účastníky), nelze učinit jiný závěr,
než že označené nemovitosti se staly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků. Nic nebránilo tomu, aby kupní smlouvu jako kupují uzavřel sám
žalovaný nebo jeho rodiče a nemovitosti tak nabyl do výlučného vlastnictví buď
žalovaný nebo jeho rodiče.
Pokud odvolací soud na daný případ aplikoval § 3 odst. 1 ObčZ v platném
znění, podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud poznamenává, že toto
ustanovení se nepoužije, jestliže přímá aplikace příslušného ustanovení zákona
vede k témuž výsledku, k němu má vést použití právě citovaného ustanovení ObčZ.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo
správné. Dovolací soud přesto nemůže učinit závěr o věcné nesprávnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, ve smyslu § 243b odst. 1 věty za středníkem OSŘ,
která by odůvodňovala zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k
dalšímu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž i při výše vysvětlené
správné aplikaci téhož právního předpisu, který odvolací soud nesprávně
aplikoval (§ 143 ObčZ), věcně správné, neboť ani při odlišném právním posouzení
věci dovolacím soudem nelze dospět k závěru o opodstatněnosti právní
argumentace žalovaného, jež by měla vést k jinému výsledku řízení, než učinily
soudy obou stupňů, podle nichž sporné nemovitosti náleží do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 1
věta před středníkem OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti
žalovaného v tomto řízení a z toho, že úspěšné žalobkyni náklady nevznikly (§§
243b odst. 4, 224 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu