22 Cdo 1675/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně Ing. H. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. R.,
zastoupenému advokátem, o odstranění věcí z pozemku, vedené u Okresního soudu v
Sokolově pod sp. zn. 15 C 101/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2006, č. j. 15 Co 585/2005-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému uložil odstranit z části jejího
pozemku, sousedícího s pozemkem žalovaného, ovocné a okrasné keře, houpačku,
sušák na prádlo a plaňkový plot. Tento plot, který nekopíruje vlastnickou
hranici mezi pozemky, zasahuje do pozemku žalobkyně a zmenšuje tak jeho plochu
ve prospěch žalovaného o 74 m²; na této části má žalobce věci, jejichž
odstranění žalobkyně žádala.
Okresní soud v Sokolově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. září
2005, č. j. 15 C 101/2004-68, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost
„odstranit z pozemku žalobkyně p. č. 2370, zapsaného na LV č. pro obec a k. ú.
S. keře maliní, keře pámelníku, keře rybízu, zahradní houpačku na kovové
konstrukci a konstrukci na sušení prádla, to vše do 3 dnů od právní moci
rozsudku“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, „aby žalovaný byl povinen
odstranit dřevěný plaňkový plot současně existující na pozemku žalobkyně p. č.
2370, zapsaného na LV č. pro obec a k. ú. S.“. Dále rozhodl o nákladech řízení
a o povinnosti obou účastníků zaplatit státu „na zálohách zálohovaných státem
částku 5.026,50 Kč“.
Soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. V. K. zjistil, že
plaňkový plot je umístěn na pozemku žalobkyně a netvoří vlastnickou hranici
mezi parcelami účastníků řízení. Žalovanému proto uložil odstranit z plochy za
tímto plotem, sousedící s jeho pozemkem, keřové porosty a další věci, jež zde
umístil. Odstranění plotu mu však neuložil, neboť nejde o věc v jeho
vlastnictví. Ohledně plotu vyšel soud ze zjištění, že před prováděním technicko
hospodářského mapování, od roku 1962, plot stál mezi parcelami č. 2370 a č.
2398/1, netvořil však mezi nimi hranici, neboť stál na úzkém pruhu pozemku,
nepřičleněném k žádné z nich. Po roce 1967 byl tento pruh na základě zmíněného
mapování přičleněn k parcele č. 2370, kterou v roce 1968 žalobkyně koupila a
jako její vlastnice byla zapsána v příslušném katastru nemovitostí. Soud
uzavřel, že žalobkyně se stala vlastnicí zmíněného pruhu pozemku vydržením.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení
rozsudkem ze dne 16. ledna 2006, č. j. 15 Co 585/2005-106, rozhodl, že
„rozsudek soudu I. stupně se v napadené části, tj. ve výroku pod bodem I. mění
tak, že žaloba o vyklizení pozemku parc. č. 2370 zapsaného na LV č. pro obec a
k. ú. S., zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se
neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně sporný pruh pozemku
nabyla do vlastnictví vydržením, resp. že by byla jeho oprávněnou držitelkou.
Vyšel kromě jiného z tvrzení žalobkyně, že tuto plochu neužívala a jako
vlastník s ní nakládal žalovaný a jeho právní předchůdce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítá, že
odvolací soud, který neprovedl nové důkazy, vyšel z téhož skutkového základu, z
něhož vycházel soud prvního stupně, ale rozhodl zcela opačně. Odvolacímu soudu
oponuje v názoru na závěry znaleckého posudku a odmítá, že by se znalec
vyjadřoval k právním otázkám. Odůvodnění jeho rozsudku považuje za
formalistické. Zdůrazňuje, že vlastnictví parcely č. 2370 nabyla kupní smlouvou
z roku 1968, tedy již za účinnosti technicko hospodářského mapování. Nabývacím
titulem nebylo vydržení práva k „nějaké přičleněné“ parcele. Nabyla konkrétní
nemovitost jednoznačně určenou katastrální mapou a údaji v katastru
nemovitostí. Naopak to byl žalovaný, kdo nemohl sporný pozemek nabýt do
vlastnictví v dobré víře. Spor o hranici je veden již dlouhou dobu, i právními
předchůdci žalovaného. Ten nabyl v roce 1968 k pozemku č. 2398/1 toliko právo
osobního užívání na rozdíl od žalobkyně, jež ve stejném roce, dokonce o půl
roku dříve, pozemek č. 2370 nabyla do svého vlastnictví. Konstrukce odvolacího
soudu vychází z jakéhosi „třetího pozemku“, který však není zanesen ani v
katastrální mapě, ani se o něm nehovoří ve znaleckém posudku. Odvolací soud tak
narušil víru v pravdivost údajů v katastru nemovitostí. Rozhodl toliko na
základě sporných údajů žalovaného a odmítl závěry znalce; v odůvodnění rozsudku
uvádí pouze jak rozhodl, nikoliv proč tak rozhodl. Jeho závěr, že žalovaný se
spornou plochou pozemku nakládal jako vlastník, s tím, že to tvrdila sama
žalobkyně, je nesprávný. Ta nikdy netvrdila, že by tomu tak bylo, když ona i
žalovaný od počátku věděli, že se o průběh hranice vede spor. O existenci
jakéhosi „třetího pozemku“ nehovoří ani svědek V. a tato fikce je uváděna až v
odvolání žalovaného z 22. 9. 2005. Odvolací soud tak pochybil v právním
posouzení věci a jeho rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka uzavírá, že od počátku řízení katastrální úřad, ani bývalé
středisko geodézie, nezpochybnil průběh hranice mezi pozemky. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
V řízení byla zkoumána otázka, zda dovolatelka nabyla vlastnické právo ke
spornému pozemku, a to koupí nebo vydržením. K námitkám dovolatelky ohledně
nabytí části pozemku kupní smlouvou je třeba uvést, že tu jde o otázku vztahu
mezi pojmy „pozemek“ a „parcela“, ke které se dovolací soud již opakovaně
vyjádřil. Např. v rozsudku ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 104, se konstatuje:
„Podle ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen “ObčZ”) jsou
předmětem občanskoprávních vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští -
práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za
nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem
(ustanovení § 119 odst. 1, 2 ObčZ). Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v
podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v
katastrální mapě a označeny parcelními čísly [§ 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm.
a), b), § 4 a § 27 písm. a) katastrálního zákona]. Pozemek, definovaný pro
účely tohoto zákona jeho ustanovením § 27 písm. a) jako část zemského povrchu
oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí
katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků,
popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského
povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2 ObčZ věcí nemovitou, tedy samostatným
předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s
parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo
naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním
slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-
li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru
nemovitostí“.
Zápisy údajů a zákresy vlastnických hranic v evidenci nemovitostí neměly vliv
na skutečné právní vztahy k nemovitostem, pokud byly s tímto zápisem v rozporu.
Tak v R 12/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí: „Závaznost
údajů evidence nemovitostí ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 22/1964 Sb. a § 8
vyhlášky č. 23/1964 Sb. je nutno vykládat jen v rozsahu vymezeném v § 6 zákona
č. 22/1964 Sb. a v souvislosti s účelem sledovaným tímto zákonným ustanovením,
jímž je získání a udržování podkladů pro plánování a řízení zemědělské výroby i
nákup zemědělských výrobků. Takto chápaná závaznost údajů evidence nemovitostí
nebrání jistě tomu, aby si státní notářství ověřilo v řízení o registraci
smlouvy, zda jsou údaje evidence nemovitostí v souladu se skutečným stavem
věci.“. Lze též odkázat na R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
které se k této problematice vyjadřuje následujícím způsobem. Předmětem
právních vztahů jsou též věci nemovité; takovými věcmi jsou i pozemky ( § 26
ObčZ z roku 1950, srov. též § 119 platného občanského zákoníku). Podle § 4
odst. 1 zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení
(katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, platného do 1. 9. 1971, kdy
byl zrušen ustanovením § 24 zákona č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii,
pozemkem podle tohoto zákona rozumí se část přirozeného povrchu zemského, která
jest oddělena od sousedních částí trvale viditelným rozhraničením, hranicí
správní nebo držebnostní nebo se od nich liší vzděláváním nebo užíváním. Část
parcely, která byla v držbě jiné osoby než vlastníka této parcely, se tudíž
stávala pozemkem a pozemek jako nemovitou věc bylo možno vydržet. (Lze
poznamenat, že s ohledem na podobnou úpravu v § 27 písm. a) zákona č. 344/1992
Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/, platí o
vydržení části parcely stejná zásada i v platném právu; to ovšem nic nemění na
skutečnosti, že převádět lze jen pozemky geometricky a polohově určené,
zobrazené v katastru nemovitostí a označené katastrálním číslem).
Z uvedeného vyplývá, že pokud skutečné právní vztahy k nemovitosti (pozemku)
jsou v rozporu se stavem veřejných knih (katastru nemovitostí či bývalé
evidence nemovitostí), má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost
skutečný stav. Proto závěry, ke kterým soudy dospěly, nejsou z vytýkaného
hlediska nesprávné.
Nesprávný není ani názor odvolacího soudu, že dovolatelka nenabyla sporný
pozemek vydržením. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji
nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ). Základní podmínkou pro držbu věci je,
aby držitel věc ovládal (držel – corpus possessionis) a to pro sebe (animus
possidendi). Žalobkyně však netvrdila, že by sporný pozemek držela a to, že jej
alespoň fyzicky ovládal žalovaný se podávalo ze skutečnosti, že jej měl
„připlocen“ ke svému pozemku a měl na něm trvalé porosty. Proto vydržení
pozemku dovolatelkou nepřicházelo z tohoto hlediska v úvahu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu