22 Cdo 1686/2021-126
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně NOVUM-tour, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, M. Macha 1271,
IČO: 45280428, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Pisakem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Dobronická 1257, proti žalované městské části Praha 5, se sídlem v
Praze 5, nám. 14. října 1381/4, IČO: 00063631, zastoupené Mgr. Monikou
Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C
171/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. ledna 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne 16.
února 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92,
ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, se
ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 28 C 171/2019-64, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemek
parc. č. 1161/11, podle geometrického plánu č. 2248-5/2019, který vypracoval R. S. dne 16. 5. 2019 a schválil Katastrální úřad pro hlavní město Prahu pod č. PGP-2378/2019-101 (dále též „předmětný pozemek“), oddělený od pozemku parc. č. 1161/1, zapsaného na LV č. 1072, vedeném pro k. ú. Košíře, u Katastrálního
úřadu pro hlavní město Praha, je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I). Dále
rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ze skutkových zjištění vyplynul závěr, že žalobkyně byla vlastníkem pozemku
parc. č. 1161/2 o výměře 198 m2 v k. ú. Košíře od roku 1994. Pozemek prodala v
roce 2019. Koupený pozemek parc. č. 1161/2 byl po celou dobu vlastnictví
žalobkyně částečně ohraničen oplocením, které pokračuje na sousední pozemek
parc. č. 1161/1 žalované. Na pozemku není umístěna žádná stavba. Koupený
pozemek žalobkyně po dobu trvání vlastnictví prakticky nijak nevyužívala,
pozemek byl téměř po celou dobu volně přístupný, neboť v oplocení jsou
nezajištěná vrata sloužící pro vjezd na pozemek. Pozemek sloužil k
příležitostnému obývání bezdomovci, parkování cizích vozidel a odkládání
odpadků. Podle tvrzení svědka M. zde byla v podstatě černá skládka. Údržbu
prováděl příležitostně pouze svědek M. a spočívala v odvozu odpadků a
odstranění náletových dřevin. Pozemek žalobkyně sousedí s pozemkem žalované. Geometrickým plánem ze dne 16. 5. 2019 byl z pozemku žalované oddělen předmětný
pozemek o výměře 164 m2. Na základě popsaných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru,
že k vydržení oddělené části pozemku žalované (předmětného pozemku) žalobkyní
ve smyslu § 1089 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), nedošlo, neboť žalobkyně nebyla s ohledem na prokázané skutečnosti v
dobré víře, že je vlastnicí předmětného pozemku, jenž představuje 83 % rozlohy
koupeného pozemku, přičemž výměru koupeného pozemku bylo možno odhadnout, neboť
koupený i předmětný pozemek je přehledný, nejsou ve složitém terénu, nejsou
zcela či zčásti zastavěné a oba mají pravidelný tvar obdélníku. Geometrický
plán připojený ke kupní smlouvě z roku 1992 jasně vymezoval hranice obou
pozemků a obsahoval i ruční zakreslení rozsahu oplocení. Žalobkyně neprokázala,
že by ji její právní předchůdce ujistil, že ji prodává celou oplocenou část
pozemků, tj. včetně předmětného pozemku. Žalobkyně nadto pozemek téměř
nevyužívala, neprováděla ani běžnou a nutnou údržbu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 27. 1. 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne
16. 2. 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud ve vztahu k možnému řádnému vydržení předmětného pozemku podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uvedl, že držba žalobkyně nebyla řádná
ani poctivá.
Žalobkyně od samého počátku a po celou dobu, kdy byla vlastníkem
koupeného pozemku, věděla, že byla vlastníkem pouze koupeného pozemku o výměře
198 m2. I pokud by soud poctivost úmyslu žalobkyně připustil, zanikla by ke dni
vystavení kopie katastrální mapy v roce 2017. Ve vztahu k možnosti mimořádného vydržení uvedl, že výklad § 1095 o. z., že by
držitel nemusel být poctivý, postačí, pokud mu není prokázán nepoctivý úmysl,
je v logickém rozporu se zněním § 1096 odst. 2 o. z., podle něhož se při
mimořádném vydržení nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez
dalšího. Není totiž logické, aby byly na držbu předchůdce držitele kladeny
přísnější požadavky než na držbu držitele současného. Dlouhodobá nerušená držba
předpokládaná § 1095 o. z. může dobré víře nasvědčovat, nemůže však její
nedostatek zhojit. Výklad, že v důsledku nerušené dlouhodobé držby držitel
vydrží jakkoliv velký připlocený pozemek, by byl rozporný se základními
zásadami občanského zákoníku, zejména s § 6 odst. 2 o. z.
Proti rozhodnutí odvolacího podala žalobkyně dovolání. Jako dosud neřešenou
otázku v rozhodování dovolacího soudu spatřuje otázku mimořádného vydržení
nemovitosti. Domnívá se, že v řešené věci byly naplněny všechny podmínky
mimořádného vydržení, zejména vydržecí doba a absence nepoctivého úmyslu
držitele. Nalézací soudy svou argumentaci založily výhradně na tom, že
žalobkyně nesplnila podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětnému
pozemku řádným vydržením. U mimořádného vydržení je však vyžadována pouze
absence nepoctivého úmyslu držitele, nikoliv poctivost držby. Nepoctivou držbu
je navíc nutno tvrdit a prokázat, což se v daném případě nestalo. Jestliže
zákon výslovně stanoví, že je třeba prokazovat nepoctivý úmysl, nemůže soud
vykládat ustanovení tak, že je podmínkou mimořádného vydržení poctivá držba. Žalobkyně přitom nedržela ve zlém úmyslu ani se nedopustila nepoctivosti při
nabytí předmětného pozemku. Z jejího jednání jasně vyplývalo, že se k celému
pozemku, tj. pozemku koupenému i připlocenému předmětnému pozemku, chovala jako
skutečná vlastnice. Skutečnost, že se žalobkyně spokojila s tvrzením
předchozího vlastníka, že je převáděn celý oplocený pozemek, aniž by žádala
jeho přeměření, jí nemůže jít na újmu. Žalovaná navíc nikdy nezpochybnila držbu
předmětného pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil
tak, že určí, že je předmětný pozemek ve vlastnictví žalobkyně, a přizná jí
náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že podle ní není dovolání důvodné, neboť jsou v
něm odvolacímu soudu vytýkány vady, kterých se nedopustil. Zdůrazňuje, že se
soudy s otázkou mimořádného vydržení podrobně vypořádaly, a ztotožňuje se se
závěrem odvolacího soudu, podle něhož musí být držba poctivá a nepostačuje
pouze, pokud držiteli není prokázán nepoctivý úmysl; to by bylo v rozporu s §
1096 odst. 2 občanského zákoníku, ve kterém je vyžadována poctivá držba
předchůdce. Žalovaná v řízení tvrdila nepoctivý úmysl žalobkyně. Navrhuje, aby
bylo dovolání zamítnuto a žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož podle tvrzení žalobkyně k nabytí vlastnického práva mimořádným
vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této
otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník –
(§ 3028 odst. 1, 2 o. z.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí posoudil nárok žalobkyně z hlediska
příslušných zákonných ustanovení upravujících vydržení podle zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, i z hlediska tzv. řádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Se závěry v tomto ohledu přijatými pak dovolatelka v dovolání
žádným způsobem nepolemizuje, proto nejsou předmětem přezkumu dovolacím soudem. To ostatně odpovídá tomu, že žalobkyně svůj požadavek na určení vlastnického
práva odůvodnila právě a jen poukazem na splnění podmínek pro mimořádné
vydržení. Žalobkyně v dovolání vymezila otázku nesprávného právního posouzení předpokladů
mimořádného vydržení, konkrétně zda je pro splnění podmínek mimořádného
vydržení vyžadována poctivá držba nebo postačí absence nepoctivého úmyslu
držitele. Tuto otázku vymezila jako otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud
neřešenou. V době podání dovolání o neřešenou otázku skutečně šlo, v době
rozhodování dovolacího soudu však již uvedená právní otázka v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vyřešena byla. Žalobkyní vymezená právní otázka pak zakládá přípustnost i důvodnost dovolání,
neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že nezbytným
předpokladem nabytí vlastnického práva na základě tzv. mimořádného vydržení je
poctivá držba držitele, přičemž není dostačující toliko absence nepoctivého
úmyslu držitele. Uvedenou právní otázku dovolací soud již vyřešil v rozsudku ze dne 19. 4. 2022,
sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (dostupném na www.nsoud.cz). Napadené rozhodnutí ji
však řeší odlišně než dovolací soud. Ve zmíněném rozsudku dovolacího soudu se
uvádí:
K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl
držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§ 1095
o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se
k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná. Mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník
občanský („o. z. o.“). Poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že
držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod,
způsobilý k nabytí drženého práva (§ 316 o. z. o.). Poctivá (§ 326 o. z. o.) a
pravá držba (§ 345 o. z. o.) byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz
např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl.
obecnému občanskému
zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl
VI., s. 471). Konstrukce § 1095 o. z. je jiná, než úprava v § 1477 o. z. o. Základní norma
(„Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží
držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho
držba zakládá.“), je obdobná jako v § 1477 o. z. o., protinorma je však
formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná „nepoctivost
držení“, tedy nepoctivá držba, ale „nepoctivý úmysl“ držitele. Že v § 1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá),
se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje
„nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z
okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu
poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi
oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v
právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na
zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo
jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích;
například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom
nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou
víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v
obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další
literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z
nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží;
takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu
jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému
bezdůvodně újmu. Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se
odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení
implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§
1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu,
občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž
důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného
vydržení dovolává“. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti
či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v
přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré
víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran,
V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Podobně věc pojímají i další autoři [Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a
kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná
práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90]. Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím,
že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve
skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby
vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i
vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani
vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném
seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém
seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v
dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání
naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu
svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v
trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá
držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten
drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno
ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria
uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu
neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník
vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a
výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této
otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit
úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či
nebyly řádně odůvodněny. Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle
§ 995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo
její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od
okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§ 10
odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v této věci spatřoval jako podmínku
mimořádného vydržení poctivou držbu a nikoliv absenci nepoctivého úmyslu
držitele, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, a
dovolání žalobkyně je tudíž důvodné. V dalším řízení se odvolací soud vypořádá opětovně s otázkou možného
mimořádného vydržení předmětného pozemku, a to ve světle výše citovaných
závěrů. Tímto rozhodnutím dovolací soud nijak nepředjímá budoucí závěr
odvolacího soudu ohledně podmínky absence nepoctivého úmyslu žalobkyně ani
konečný výsledek soudního řízení.
V této souvislosti dovolací soud dále podotýká, že ve výše uvedeném rozhodnutí
sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dále vysvětlil (ve vazbě na argumentaci odvolacího
soudu), že „text § 1096 („poctivého předchůdce“) sice zdánlivě vyžaduje i pro
mimořádné vydržení, aby držba právního předchůdce byla poctivá, má-li si
nynější držitel započíst její dobu, nicméně tento text je třeba pro případ
mimořádného vydržení korigovat (§ 2). Není tu totiž legitimní důvod, proč
vyžadovat u právního předchůdce vyšší kvalitu držby než u vydržitele, zvláště
ne v případě všeobecného právního nástupnictví. Navíc nesoulad mezi § 1095
(„prokáže nepoctivý úmysl“) a mezi § 1096 odst. 1 (jehož text se vztahuje pouze
k poctivosti držby a nepamatuje na prokázání nepoctivého úmyslu) představuje
nezamýšlený nedostatek občanského zákoníku, který vznikl tím, že v dřívější
verzi návrhu občanského zákoníku (§ 974 ve verzi květen 2007) se pro mimořádné
vydržení vyžadovala poctivá držba (shodně jako v § 1471 o. z. o.), zato v
pozdější verzi návrhu občanského zákoníku (§ 1030 ve verzi leden 2009) se nově
stanovilo, že k mimořádnému vydržení postačí absence nepoctivého úmyslu. Tato
změna se však nepromítla… do § 1096 o započtení vydržecí doby“. (Petrov, J. in:
Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1167, marg. č. 10.)“. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. V dané věci je odvolací soud vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán
(§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu