22 Cdo 1689/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) V. C., nar. 13. 12. 1956, B) J. C., nar. 19. 2. 1956,
zastoupených advokátkou, proti žalovanému T. S., nar. 16. 3. 1964, zastoupeným
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 7 C 377/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. února 2000, č. j. 16 Co 542/99-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni A) na nákladech dovolacího řízení
částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
III. Ve vztahu mezi žalobcem B) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne
27. září 1999, č. j. 7 C 377/96-86, kterým bylo určeno, že „žalobci jsou
vlastníky pozemku parcelní č. 1037/16 v k. ú. V. Ch., obec P., o výměře 101
m2“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že manželé A. a
V. K. jako kupující nabyli kupní smlouvou uzavřenou 13. 12. 1954, s
prodávajícím stavebním inženýrem V. N., spoluvlastnictví k části pozemku parc.
č. 1036/1 (který vznikl oddělením z parc. č. 1037), označené v geometrickém
plánu z 18. 5. 1954 písmenem „b“ o výměře 367 m2 a písmenem „c“ o výměře 23
m2. Spolu s takto odděleným pozemkem, přičemž na původní části b vystavěli dům
čp. 330 a který byl rozdělen na staveb. parc. č. 1036/11 o výměře 284 m2 a
parc. č. 1036/8 zahrada o výměře 83 m2, manželé K. oplotili v roce 1954 i část
sousedního pozemku, nyní vedeného jako parc. č. 1037/16, v přesvědčení, že tak
postavili plot v hranici zakoupeného pozemku - ta byla vytýčena kolíky
prodávajícím V. N. Na takto oploceném pozemku, a to na parc. č. 1036/11,
manželé K. také v roce 1977 postavili sklep, s jehož stavbou vyslovil souhlas i
Státní statek P. h. m. P. jako tehdejší uživatel pozemku parc. č. 1037. Manželé
K. kupní smlouvu z 28. 6. 1993 prodali dům čp. 330 spolu se stav. parc. č.
1036/11 a parc. č. 1036/8, v rozsahu zahrnujícím i parc. č. 1037/16 žalobcům.
Teprve v roce 1995 AT V. Ch., spol. s r. o., žalobce upozornil, že je podle
zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem tohoto pozemku. Kupní smlouvou z 16.1.
1998 prodal AT V. Ch., spol. s r. o., pozemek parc. č. 1037/16 P. S., který ho
daroval smlouvu z 26. 3. 1998 žalovanému - ten je také v katastru nemovitostí
veden jako jeho vlastník.
Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že právní
předchůdci žalobců manželé K. byli od roku 1954 v dobré víře, že předmětnou
kupní smlouvou, kterou lze považovat za právně způsobilý titul držby, nabyli do
vlastnictví také sporný pozemek parc. č. 1037/16 a také jej od roku 1954 do
roku 1993 nerušeně drželi. Pochybnost o oprávněné držbě nevznikla ani tím, že
tvar a výměra zakoupené části pozemku parc. č. 1036/1, oddělené geometrickým
plánem, se odlišovaly se od tvaru a výměry pozemku oploceného, neboť laik při
běžné pozornosti, kterou lze na něm požadovat nemusel rozpor mezi zachyceným
geometrickým plánem a stavem rozhraničení pozemků v terénu rozpoznat. Odvolací
soud dospěl k závěru, že manželé K. vydrželi sporný pozemek nejpozději
k 1. 1. 1992 podle § 134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
a převedli je na žalobce. Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému
rozsudku s odůvodněním, že otázka dobré víry je teorií i praxí ustáleně
zpracována a standardně vykládána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu
soudu nesprávný právní závěr, že právní předchůdci žalobců byli oprávněnými
držiteli předmětného pozemku. Vzhledem k poměrům, které vládly po uzavření
kupní smlouvy mezi V. N. a manžely K. v roce 1954 a charakteru pozemku - louka,
nezáleželo jeho tehdejšímu uživateli Státnímu statku h. m. P. na kvalitě ani
velikosti tohoto pozemku, a to i přihlédnutím k jeho značnému sklonu, který
neumožňoval jeho účelné využití. Proto nelze předpokládat, že by uvedený
uživatel dobrou víru manželů K. mohl zpochybnit. Pro posouzení dobré víry
manželů K. nemůže být proto významné, zda Státní statek v roce 1977 souhlasil s
tím, aby manželé K. vystavěli na sporném pozemku sklep. Žalovaný nesouhlasí ani
s tím, že laik ani při běžné pozornosti, kterou na něm lze požadovat, nemusí
rozpor mezi stavem v geometrickém plánu a stavem rozhraničení pozemků v terénu
rozpoznat. Rozdíl mezi celkovou výměrou pozemků, které právní předchůdci
žalobců zakoupili, a jejíž držby se uchopili, je 101 m2, což je zhruba 1/4
těchto pozemků - tedy rozdíl značný a laikem rozhodně rozpoznatelný. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně A) se vyjádřila k dovolání tak, že posouzení dobré víry držitelů
pozemku odpovídá běžné praxi a rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím
zásadního právního významu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Žalobce B) se k dovolání nevyjádřil.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení)
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 8. února 2000, dovolací soud dovolání projednal a
rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je vždy přípustné, jestliže řízení
trpí vadami taxativně vypočtenými v § 237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozsudků
uvedených v odst. 2), které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí (řízení). V
posuzovaném případě dovolatel takovéto vady nenamítal a ani z obsahu spisu se
jejich existence nepodává.
Je-li dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu, zbývá posoudit
jeho přípustnost z pohledu ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) a § 239 odst. l a
2 OSŘ.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §
238 odst. 1 písm. b) OSŘ pouze za podmínky, že byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odst. 2 tohoto
ustanovení). O takový případ v dané věci nejde, protože soud prvního stupně
novým rozsudkem ze dne 27. září 1999, č. j. 7 C 377/96-86 nerozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku, ale znovu žalobě vyhověl. Přípustnost dovolání podle § 238
odst. 1 písm. b) OSŘ proto ve věci není dána.
Přípustnost nevyplývá ani z § 239 odst. 1 OSŘ, neboť dovolací soud ji ve výroku
svého rozsudku nevyslovil.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud
nevyhověl návrhu účastníka na připuštění dovolání, učiněnému nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve
věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam
V daném případě žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání navrhl a zbývá tedy
posouzení otázky, zda rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu O takové rozhodnutí jde tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu vychází z posouzení právní otázky, která nebyla judikaturou
vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) vůbec vyřešena, nebo
není řešena jednotně (její výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil) nebo
odvolací soud se v posouzení určité právní otázky od konstantní judikatury
vyšších soudů odchýlil.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98 ze dne 9. 3. 2000,
uveřejněném pod C 631 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že “pokud se
nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním
z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i
poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí
být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti,
kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu
práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených
pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě”.
Posouzení otázky, zda v dané věci s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru
byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku
žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací
soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená: tak tomu nebylo. Navíc
posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu
rozhodnutí zásadní.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání
odmítl jako nepřípustné.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaného v
tomto řízení a z toho, že úspěšnému žalobci B) náklady řízení nevznikly a
úspěšné žalobkyni A) náklady vznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 OSŘ). Podle bodu 10 části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb.,
odměna za zastupování advokátem v řízeních v jednom stupni, která
byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle
dosavadních právních předpisů. Náklady vzniklé žalobkyni A) v dovolacím řízení
představují odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření zástupkyně žalobkyně
k dovolání v částce 500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč [§ 6
odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 písm. k), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb., advokátní tarif].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu