22 Cdo 1699/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, proti žalované MUDr. S. K., zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o zaplacení částky 1 000 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 11 C 42/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2012, č. j. 58 Co 505/2011-160, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2010, č. j. 11 C 42/2007-118, rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádání členských práv a povinností spojených s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu Pokrok, Kollárova 18, Praha 8, zaps. v ORMS oddíl Dr. XCVIII, vložka 53, IČ: 00034398 částku 1 000 000,- Kč a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2012, č. j. 58 Co 505/2011-160, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako důvod uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013, a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Přestože dovolatelka tvrdí, že dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání je pouhá polemika se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, ke kterým žalovaná podává svou verzi skutkového stavu (že členský podíl v družstvu byl nabyt za její výlučné prostředky) a věc na základě toho jinak právně hodnotí.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu