Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, č. j. 22 Cdo 170/2011-478, se
ve výroku I. opravuje tak, že namísto slova „žalobkyně“ má být správně uvedeno
slovo „žalovaného“.
Vzhledem k tomu, že ve výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2012, č. j. 22 Cdo 170/2011-478, došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v
chybném uvedení slova „žalobkyně“ namísto slova „žalovaného“, vydal dovolací
soud podle § 164 a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu toto opravné
usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu
rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno
rozsudkem, který nabyl právní moci 27. března 2000, a že žalovaný uzavřel v
roce 1988 s M. D. kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky parc. č. 2884 a
2885 s příslušenstvím, oba v katastrálním území Ú. n. L., s tím, že kupní cena
měla být uhrazena prostřednictvím vkladní knížky označené ve smlouvě. Dále vzal
za prokázané, že žalovaný byl označen jako majitel účtů uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na vypořádání společného jmění
manželů byl podán v zákonem stanovené lhůtě tří let, mezi účastníky nedošlo k
dohodě o vypořádání společného jmění manželů a společné jmění manželů ani
nebylo za trvání manželství zúženo podle ustanovení § 143a odst. 1 občanského
zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“). Vyšel z toho, že pokud žalovaný tvrdí, že
majetek resp. závazky uváděné v návrhu na vypořádání společného jmění manželů
toto společné jmění manželů netvoří, je na něm, aby tuto skutečnost prokázal. Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že nemovitosti,
které jsou specifikované ve výroku I. předmětného rozsudku, byly pořízeny z
jeho výlučných prostředků, které získal před uzavřením manželství. Soud prvního
stupně konstatoval, že „z řízení nevyplynulo, zda byly finanční prostředky na
vkladní knížce součástí společného jmění manželů“. Žalobkyně vymezila rozsah
společného jmění manželů tak, že do něj zahrnula věci movité, nemovité a
finanční prostředky na účtech s tím, že je manželé nabyli ze společných
finančních prostředků. V průběhu řízení žalobkyně omezila svůj návrh na
vypořádání společného jmění manželů tak, že nadále netrvala na vypořádání
movitých věcí uvedených v návrhu. Žalovaný tvrdil, že předmětné nemovitosti
získal ze svých výlučných finančních prostředků, kupní cena měla být hrazena z
vkladní knížky vedené na jeho jméno a byl jako výlučný vlastník zapsán také v
katastru nemovitostí. Nepodařilo se mu však prokázat, že finanční prostředky na
vkladní knížce byly výlučně jeho, a nepatřily tak do společného jmění manželů. Nedoložil, že je získal před uzavřením manželství nebo za jeho trvání způsobem,
který by zakládal výlučné vlastnictví žalovaného k těmto finančním prostředkům. To, že je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí,
neprokazuje, že tomu tak skutečně je, a pokud žalobkyně tvrdí, že předmětné
nemovitosti spadají do společného jmění manželů, je na žalovaném, aby toto
tvrzení žalobkyně vyvrátil. To se mu však v průběhu řízení nepodařilo. Rovněž
tak se mu nepodařilo prokázat, že finanční prostředky na účtech, které byly
vedeny na jeho jméno, patří do jeho výlučného vlastnictví a nikoli do
společného jmění manželů. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že nemovitosti a finanční prostředky
na účtech, které jsou předmětem řízení, tvoří společné jmění manželů. Vypořádal
je podle zásad uvedených v § 149 odst. 2 a 3 obč. zák.
tak, že žalovanému
přikázal do výlučného vlastnictví veškeré nemovitosti a finanční prostředky na
účtech vedených na jeho jméno a žalobkyni náleží vypořádací podíl ve výši ? hodnoty znalcem oceněných nemovitostí a ? finančních prostředků. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 29 Co 275, 276/2009-424, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že hodnota předmětných nemovitostí činí
5,000.000,- Kč a žalobkyni náleží na vypořádacím podílu částka ve výši
2,773.314,- Kč (výrok II. rozsudku), v ostatním rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Potvrdil rovněž usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. března 2009,
č. j. 12 C 206/2000-407, o odmítnutí odvolání žalovaného proti rozsudku soudu
prvního stupně pro opožděnost (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku). Odvolací soud v průběhu odvolacího řízení zjistil z doplnění znaleckého posudku
znalce Ing. arch. Z. K. ze dne 8. září 2008 „tržní cenu“ nemovitostí. Soudu
prvního stupně tak vytkl, že při stanovení ceny věcí pro účely vypořádání
společného jmění manželů nevycházel z tržní ceny, kterou by měly, kdyby se
prodávaly v době rozhodování soudu, ačkoliv si sám pro tento závěr vytvořil
podklad doplněním znaleckého posudku. Rozsudek odvolacího soudu a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně napadl
žalovaný dovoláním, které je podle jeho názoru přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., a jak vyplývá z dovolání, i podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nalézacím soudům dovolatel vytýká, že pochybily, když do vypořádání společného
jmění manželů zahrnuly zahradní chatku, nacházející se na pozemku parc. č. 2884
v katastrálním území Ú. n. L.
Dále dovolatel napadá závěry nalézacích soudů učiněné ve vztahu k předmětným
nemovitostem, výslovně však svou argumentaci v dovolání směřuje pouze k
zahradní chatce nacházející se na pozemku parc. č. 2884 v katastrálním území Ú. n. L. V průběhu dovolacího řízení upřesnil v doplnění dovolání, že dovolání se
vztahuje ke všem předmětným nemovitostem, specifikovaným ve výroku I. bodu 6
rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel vytýká nalézacím soudům, že se nezabývaly obsahem kupní smlouvy k
předmětným nemovitostem a nezohlednily smluvní ujednání v ní obsažené, že cenu
nemovitosti zaplatí prodávající (dovolatel) z prostředků, které nespadají do
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. V kupní smlouvě pak bylo výslovně
uvedeno, že jediným vlastníkem nemovitostí bude dovolatel. Dovolatel uvádí, že
k účinnosti smlouvy bylo třeba v době jejího uzavření registrace státním
notářstvím, čímž bylo zaručeno, že státní notářství mělo vždy odstranit
pochybnost, zda je převáděná nemovitost v bezpodílovém spoluvlastnictví
účastníků či nikoli, a muselo tak zkoumat otázku souhlasu žalobkyně s koupí
nemovitostí, neboť se nejednalo o běžnou záležitost. Žalobkyně však v řízení
neprokázala, že tento souhlas žalovanému dala, ani to netvrdila. Dovolatel dále
doplňuje, že pokud by předmětné nemovitosti byly součástí společného jmění
manželů, byla by žalobkyně zapsána v katastru nemovitostí záznamem, což se však
v daném případě nestalo. Odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil, pokud vyšel z ceny nemovitostí
5,000.000,- Kč jako z tržní ceny nemovitostí. Ve spise není opora pro to,
jakými úvahami se při stanovení ceny nemovitosti řídil a proč nepovažoval za
cenu nemovitostí částku 6,000.000,-Kč, která představovala vymezení horní
hranice ceny nemovitostí soudním znalcem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání připomněla, že předmětem odvolacího řízení
byla pouze otázky ceny nemovitostí a výše vypořádacího podílu, nikoliv však to,
zda zahradní chatka, příp. další majetek nebo závazky by měly či neměly být
zahrnuty do společného jmění manželů, nebo kdo je měl nabýt do svého výlučného
vlastnictví. Žalobkyně má za to, že dovolání je v dané věci přípustné proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, tedy jen ohledně výše vypořádacího podílu. Dovolací soud by se tak
podle jejího názoru neměl zabývat jinými námitkami, než zda byla výše
pořádacího podílu stanovena správně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl jako zjevně bezdůvodné. K podání dovolatele ze dne 6. května 2010, kterým dovolatel dovolání doplnil,
nemohl dovolací soud přihlédnout. Z obsahu spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen
do vlastních rukou dne 1. března 2010. Podle § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou
měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni. Podle § 242 odst. 4 o. s. ř.
účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání
měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají. Ke změně dovolacího návrhu není třeba souhlasu soudu. Obsahuje-li doplnění dovolání ze dne 6. května 2010 dovolací důvody a
argumentaci překračující podané dovolání, nemohl dovolací soud obsah tohoto
doplnění zohlednit. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval
přípustností dovolání. Dovolatel v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek
soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší
soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud
proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §
104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatel především zpochybňuje závěry soudů obou stupňů, které zahradní chatku
posoudily jako součást společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že v daném
směru vymezily nalézací soudy práva a povinnosti účastníků shodně, jedná se v
této části o potvrzující rozsudek; a přípustnost dovolání je tak nutno
posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní
rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního
soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního
významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale
zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). V daném směru dovolatel neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu a
dovolací soud nezjistil nic, co by v této části zakládalo zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že k nabytí sporné nemovitosti mělo dojít v roce 1988,
je nutno vycházet z právní úpravy obsažené v občanském zákoníku ve znění
účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. z posouzení nabytí do bezpodílového
spoluvlastnictví, ačkoliv vypořádání se provádí již v režimu společného jmění
manželů. Podle § 143 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou
zákonem č.
509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník,
v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního
vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s
výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Podle čl. VIII – přechodná ustanovení, bod 2 zákona č. 91/1998 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a
o změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily
bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění
manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle
tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho
součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů,
rozumí se tím společné jmění manželů. Dovolatel odůvodňoval svůj názor na to, že chatka se nestala součástí
bezpodílového spoluvlastnictví poukazem na skutečnost, že ji zakoupil za trvání
manželství ze svých výlučných finančních prostředků. Dovolací soud v rozsudku ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2096, vyložil, že do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů nepatří věc, která byla pořízena zcela z výlučných prostředků jednoho z
manželů jako jediného kupujícího. Nalézací soudy se proto zcela správně zabývaly posouzením, z jakých prostředků
došlo za trvání manželství ke koupi zahradní chatky. Pokud uzavřely, že se tak
nestalo z výlučných prostředků žalovaného, a proto se chatka stala součástí
bezpodílového spoluvlastnictví, nelze jejich závěrům nic vytknout. Dovolatel nalézacím soudům vytýká že „zcela pominuly tvrzení žalovaného v tom
rozsahu, že nemovitost zakoupil výlučně ze svých vlastních prostředků“. Uvedenou otázkou se však nalézací soudy podrobně zabývaly. Soud prvního stupně
v odůvodnění svého rozsudku na základě hodnocení provedeného dokazování jasně
vyložil, z jakých důvodů nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že ke koupi měly být
použity jeho výlučné finanční prostředky, a s jeho konkrétními závěry dovolatel
v dovolání ostatně ani nepolemizuje. Dovolatel dále poukazoval na skutečnost, že žalobkyně nebyla jako bezpodílová
spoluvlastnice zapsána do katastru nemovitostí. Tato skutečnost však závěru o
vzniklém bezpodílovém spoluvlastnictví, které se následně modifikovalo na
společné jmění manželů, k chatce nebrání. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pokud jsou skutečné právní
vztahy k nemovitostem v rozporu se stavem veřejných knih, má před stavem
evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5212).
V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v
katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu;
přitom je oprávněn přihlížet ke všem skutečnostem, které mají za následek
nesoulad mezi stavem v katastru a skutečným stavem (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 7162). Dovolatel v dovolání též zdůraznil, že absentoval souhlas žalobkyně s uzavřením
kupní smlouvy, na základě které došlo k nabytí nemovitostí. Dovolací soud však vychází z ustálené judikatury, že pokud manželé nabývali
jako kupující věc, nebyla kupní smlouva považována za úkon, který se týká
společné věci, neboť kupovaná věc se teprve smlouvou do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů získává. Kupující manžel proto nepotřeboval ani tehdy,
nešlo-li o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela k platnosti smlouvy (k
tomu srovnej např. Ze zhodnocení rozhodování soudů ve věcech týkajících se
nároků z prodeje v obchodě a z obstaravatelských služeb, projednaného a
schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 40/82 ze dn1e
30. prosince 1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1983,
pod pořadovým č. 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2
Cdon 177/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, č. 3 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2001, sp. zn. 33 Cdo 1079/99,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 420). Dovolacímu soudu není ani zřejmý smysl této argumentace žalovaného. I kdyby se
totiž pro absenci souhlasu žalobkyně mělo jednat o právní úkon neplatný,
jednalo by se o neplatnost relativní (§ 40a ve spojení s § 145 odst. 1
občanského zákoníku, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 509/1991
Sb.). V průběhu řízení nikdo netvrdil, že by z tohoto důvodu měla být uzavřená
kupní smlouva neplatná. Ostatně, případný závěr o neplatnosti kupní smlouvy pro
absenci souhlasu žalobkyně s jejím uzavřením by neměl za následek, že by se
žalovaný stal výlučným vlastníkem zahradní chatky, ale pro neplatnost kupní
smlouvy by se vlastníkem vůbec nestal. Takový závěr by ovšem byl v rozporu s
veškerou argumentací uplatněnou žalovaným v průběhu řízení, neboť ten dovozoval
naopak platnost uzavřené kupní smlouvy, pouze však s tím, že na jejím základě
se stal vlastníkem chatky výlučně on sám. Žalovaný v dovolání dále nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud promítl
do svého rozhodnutí hodnotu vypořádávaných nemovitostí (chatky a pozemků). Soud
prvního stupně vyšel z částky 2 904 056,- Kč, zatímco odvolací soud vyšel z
částky 5 000 000,- Kč, zjištěné na základě doplňku znaleckého posudku. V rozdílu mezi částkou 5 000 000,- Kč a částkou 2 904 056,- Kč soudy vymezily
práva a povinností účastníků odlišně, a potud je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není však důvodné. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. prosince 1999, sp. zn.
2 Cdon 2060/97,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 11, vyložil, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z
jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž
tento výchozí princip platí i pro vypořádání společného jmění manželů. Nalézací soudy při vypořádání nemovitostí vyšly z pravidla, podle kterého se
při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného zákonného majetkového
společenství, vychází ze stavu věci ke dni zániku společného jmění manželů, ale
z její ceny ke dni vypořádání, přičemž tento postup je v souladu i s následnou
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která zdůraznila, že se při stanovení
ceny vychází z ceny obecné, tj. ceny věci obvyklé v daném místě a v době
rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. 496 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Odvolací soud správně vyšel při zjištění obecné ceny ze závěrů doplňku
znaleckého posudku ze dne 8. září 2008. V něm Ing. Arch. Z. K. ve vztahu k
vypořádávaným nemovitostem (pozemkům a chatce) uvedl, že cena, kterou lze
předpokládat při jejich prodeji a koupi, činí ke dni vypracování doplňku
znaleckého posudku částku 5 – 6 000 000,- Kč s tím, že tato cena byla určena
porovnávacím způsobem prodejů a koupí obdobných pozemků v době vypracování
doplňku znaleckého posudku v širším okolí. Při jednání konaném soudem prvního stupně dne 10. září 2008, kdy byl znalec
vyslechnut, upřesnil obsah znaleckého posudku závěrem, že předmětné nemovitosti
v dané lokalitě jsou prodejné za částku 5 000 000,- Kč. Jestliže odvolací soud z takto určené obecné ceny vyšel, nelze mu vytknout
žádné pochybení. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho
závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není
správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění
metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na
znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu
ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku
ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku
relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého
posudku. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování
revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování
revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti
o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na
konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po
slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28.
března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, uveřejněný
na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Při jednání soudu prvního stupně konaném dne 10. září 2008 byl podle protokolu
o jednání po výslechu znalce přečten znalecký posudek i jeho doplněk, přičemž k
jeho závěrům, pokud jde o určení obvyklé ceny, dovolatel žádné výhrady
neuplatnil. Odvolací soud při jednání konaném dne 19. listopadu 2009 přečetl v rámci
opakování dokazování doplněk znaleckého posudku, na což dovolatel reagoval bez
jakéhokoliv bližšího upřesnění sdělením, že „celý spis je zfalšován“. Je
zjevné, že takový subjektivní názor nemůže představovat relevantní zpochybnění
závěrů znaleckého dokazování. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, k tomu dále srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolatel v průběhu odvolacího řízení námitku, že znalecký posudek neobstojí
pro jeho nesprávné závěry, neuplatnil, a pokud odvolací soud ze závěrů
znaleckého dokazování vyšel, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci,
zvláště, jestliže se ani ze spisu nepodávaly žádné skutečnosti obsah znaleckého
dokazování zpochybňující. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142
odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni v dovolacím řízení představují
odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení v souvislosti s
vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3
odst. 1 bod 5, § 4 odst. 3, § 10 odst. 3, § 16 odst. 1, 2 § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. a znění
před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.) 43 650,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových
výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní
tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon
právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně (§ 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 43 950,-
Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 8 790,- Kč
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 52 740,-
Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení ve výši 52 740,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu
.