22 Cdo 1703/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně
České republiky – České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5,
Křížová 25, proti žalovaným: 1/ L. L., 2/ Ing. V. L. a 3/ Ing. Z. L., všem
zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 187/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001, č. j. 39 Co
336/2000-164, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení
Žalobkyně se domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku
uvedeného níže a že Česká správa sociálního zabezpečení k němu vykonává právo
hospodaření. Uvedla, že její právní předchůdce, Úřad důchodového zabezpečení v
P., pozemek získal od žalovaného 1) a otce žalovaných 2) a 3), a to na základě
kupní smlouvy uzavřené 11. 4. 1983. Žalobkyně nemá k dispozici originál kupní
smlouvy a v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci zapsání žalovaní; proto
podává určovací žalobu.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 16. února 2000, č. j. 7 C 187/97-98, zamítl „žalobu s návrhem, aby bylo
určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemku označeného v geometrickém
plánu ze dne 28. února 1983 vyhotoveném pod č. 2246020 – 45/83 Geodézie n. p.
P., parcelním číslem 438/4f o výměře 4.773 m2 a Česká správa sociálního
zabezpečení vykonává k tomuto pozemku právo hospodaření“, a dále rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně
s žalovaným 1) a otcem žalovaných 2) a 3) o prodeji sporného pozemku jednala,
ale kupní smlouva nebyla uzavřena, protože nedošlo ke shodě ohledně kupní ceny.
Žalobkyně uzavření kupní smlouvy neprokázala.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května
2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že
se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemků č. parc. 438/1, 438/7,
438/8, 438/9, 438/10, 438/21, 438/22, 438/23, 438/33, 438/34, 438/35, 438/36,
438/37, 438/38, 438/39, 438/46, 438/47, 438/54, 438/56 a 438/57 vedených na LV
č. 56 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R. a že Česká správa
sociálního zabezpečení Praha 5, Křížová 25, IČO 006963 s tímto majetkem
hospodaří jako organizační složka státu. Dále se mění tak, že se zamítá žaloba
na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku č. parc. 438/20 vedeného na
LV č. 363 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R. a že Česká správa
sociálního zabezpečení Praha 5, Křížová 25, IČO 006963 s tímto majetkem
hospodaří jako organizační složka státu“. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Odvolací soud připustil změnu žaloby, konstatoval, že věc projednal a rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, doplnil
dokazování a dospěl k závěru, že žalobkyně uzavření kupní smlouvy prokázala.
Žalobkyně jako důkaz předložila kopii kupní smlouvy a bylo na ní, aby její
uzavření prokázala i jinými důkazy. To učinila, a v řízení nebyl proveden
důkaz, který by toto zjištění zpochybnil. Důkazem, vyvracejícím uzavření kupní
smlouvy, byla pouze výpověď žalovaného 1) učiněná v řízení před soudem prvního
stupně, zpochybněná však jeho výpovědí před soudem odvolacím. Za neplatnou
nebylo možné kupní smlouvu prohlásit ani na základě skutečnosti, že její
předmět, to je sporná pozemková parcela, nebyla v evidenci nemovitostí zapsána
pod č. 438/4f, protože ji bylo možno identifikovat údaji v geometrickém plánu,
v němž je zakresleno a popsáno, co představuje díl „f“. Žalobě odvolací soud
nevyhověl toliko ohledně pozemkové parcely č. 438/20, neboť žalovaní nebyli, v
důsledku jejího prodeje městu P., v katastru zapsáni jako její vlastníci a
nebyli tak ve sporu pasivně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jako první
dovolací důvod uplatňují námitku, že odvolací soud postupoval jednostranně v
jejich neprospěch a neposkytl spravedlivou ochranu jejich právům a oprávněným
zájmům. To blíže specifikují s odkazem na výpověď prvního dovolatele před
odvolacím soudem, který provedl jeho výslech způsobem připomínajícím výslech
pachatele podezřelého z trestného činu. Vyslýchaný ve věku 73 let byl zmaten,
znejistěn a jeho výpověď nevedla k doplnění a vyjasnění jeho prvotní výpovědi.
Svoje jednání odvolací soud odročil, aniž by kdokoliv z účastníků řízení
navrhoval doplnění dokazování. Skutečným důvodem odročení zřejmě bylo
poskytnutí možnosti žalobkyni změnit žalobní petit. Důkazy odvolací soud
nehodnotil nestranně, neboť důkazy ve prospěch žalovaných bagatelizoval, či se
jimi nezabýval. Spor je veden o pozemky, zastavěné obytnými domy. Se záměrem
převést je do soukromého vlastnictví bez nákladů na jejich koupi, jsou
dovolatelé v místě označováni za osoby působící potíže. Dovolatelé polemizují
se závěry odvolacího soudu při posuzování naléhavého právního zájmu žalobkyně
na určení vlastnického práva, aktivní legitimace žalobkyně, změny žalobního
petitu, nabytí vlastnictví státem v roce 1983 a související povinnosti místního
národního výboru, zaplacení kupní ceny, výpovědi účastníků řízení, stavebního
povolení, evidence a katastru nemovitostí, a jiných geometrických plánů a
smluv. Uzavírají, že předmětnou kupní smlouvu žalovaní, resp. jejich právní
předchůdci, nepodepsali, ač připravována byla. Žalobkyně neunesla důkazní
břemeno. Řízení před soudem prvního stupně proběhlo nestranně, zatímco u
odvolacího soudu se žalovaným právní ochrany nedostalo. Navrhují, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000
Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou
tímto zákonem - dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami
k tomu oprávněnými, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou
uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b), c), a d) OSŘ a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal
dovolání částečně důvodným.
K námitkám dovolatelů se uvádí:
Dovolatelé vyslovují nespokojenost s průběhem výpovědi žalovaného 1)
před odvolacím soudem a tvrdí, že způsob vedení výslechu byl tendenční a tohoto
účastníka zmátl [uplatňují tak dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. b)
OSŘ]. Toto tvrzení, vznesené v dovolacím řízení, by mohlo být právně významné
jen pokud by mělo oporu ve spisu; tak tomu však není. Ani při jednání konaném
7. 2. 2001, při kterém byl tento účastník slyšen, ani při následujících
jednáních, konaných u odvolacího soudu 14. 3. 2001 a 16. 5. 2001, nevznesla
žalovaná strana proti provádění výslechu účastníka žádné námitky, nepopřela
správnost jeho údajů a ani netvrdila, že by byl pro vyšší věk při podávání
výpovědi zmatený a vyjádřil se nesprávně. Lze připomenout, že žalovaný 1)
vypovídal částečně rozporně již před soudem prvního stupně. Proto dovolací soud
neshledal, že by v této souvislosti bylo řízení postiženo vadou, která mohla
mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Také skutečnost, že odvolací soud
jednání odročil a tak umožnil žalobci změnu žaloby (šlo o aktualizaci označení
pozemků), nemohla mít na správnost rozhodnutí vliv, a to ani v případě, že by
šlo o důkazy, které bylo možno obstarat již dříve. Je tomu tak i proto, že
potřeba provedení dalších důkazů mohla vyvstat až na základě rozporů ve
výpovědi žalovaného 1). Rozhodně nelze doložit, že by odvolací soud dopředu
počítal s nutností odročit jednání a poskytnout tak žalobci možnost ke změně
petitu a proto dopředu nevyžádal potřebné geometrické plány; jde tu o
nepodloženou úvahu.
Pokud jde o naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva
[§ 80 písm. c) OSŘ], ani dovolatelé nezpochybňují, že tento zájem je dán v
případě, že žalobce tvrdí, že je vlastníkem, a v katastru nemovitostí je jako
vlastník zapsán někdo jiný. Skutečnost, že žalobce snad věděl již dlouhou dobu
o tom, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsán někdo jiný, žalobu
však podal až s časovým odstupem, na jeho naléhavém právním zájmu na určení nic
nemění.
Dalším problémem je nástupnictví České správy sociálního zabezpečení po
Úřadu důchodového zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení vznikla tak,
že zákon č. 210/1990 Sb., o změnách v působnosti orgánů České republiky o
sociálním zabezpečení a o změně zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,
novelizoval zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v
sociálním zabezpečení, mimo jiné tak, že namísto ÚDZ v něm nadále vystupuje
tato správa. Z koncepce zákona je zjevné, že šlo o univerzální sukcesi a že
tak Česká správa sociálního zabezpečení vstoupila do všech práv a povinností
ÚDZ. Proto subjektem práva hospodaření k věcem, s nimiž dříve hospodařil ÚDZ,
se stala žalobkyně.
Po přijetí zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, se žalobkyně stala organizační složkou státu
(§ 3 odst. 1, § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), a účastníkem řízení se
stal stát (§ 52 odst. 1 tohoto zákona), za který jedná vedoucí organizační
složky, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud zvláštní právní předpis nebo
citovaný zákon nestanoví jinak. Vedoucí organizační složky může pro určité
právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této
organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou jménem
státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem
organizační složky (viz § 7 citovaného zákona). Zákon stanoví, že vzniknou-li
pochybnosti o příslušnosti organizační složky podle odstavce 1, odstraní
tyto pochybnosti na žádost anebo z vlastního podnětu Ministerstvo financí
svým opatřením (§ 9 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb). Jednání a rozhodování ve
věcech podle odstavce 2 nespadá do pravomoci soudů (§ 9 odst. 3 citovaného
zákona). Česká správa sociálního zabezpečení je tedy nadále organizační složkou
státu, nemá právní subjektivitu a již z toho důvodu nemůže soud ve výroku
rozhodnutí určit, že s předmětným majetkem hospodaří jako organizační složka
státu. Určení této složky je vnitřní záležitostí státu, a rozhoduje o něm
Ministerstvo financí. Námitka, že soud nebyl oprávněn určit, která složka státu
s jeho majetkem hospodaří, je proto důvodná, rozhodnutí v této části vychází
z nesprávného právního posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §
241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Dovolatelé dále namítají nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem,
rozebírají jednotlivé důkazy a upozorňují, že je lze interpretovat i jinak, než
je vyložil odvolací soud.
Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou
přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací
soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem (viz
níže), přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly
logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy
bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené
odvolacím soudem je nesprávné.
Do procesu hodnocení důkazů je třeba zahrnout i důkazy, z nichž vyplývají
skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru soudu odporují, a s těmito
důkazy se vypořádat (rozhodnutí publikované pod C 550 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 6). Nesprávné
hodnocení důkazů je relevantní tehdy, zakládá-li dovolací důvod uvedený v § 241
odst. 3 písm. c) OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování). Za skutkové zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, se pokládá ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c)
OSŘ výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly, ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 OSŘ (viz rozhodnutí publikované pod č.
C 44 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1).
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve
skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod. – viz rozhodnutí publikované
pod č. C 204 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2).
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v
dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale
také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez
dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost, jejíž zjištění je
právně významné (C 148 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2).
Z tohoto pohledu lze hodnotit námitky dovolatelů. To, že žalobkyně nepředložila
smlouvu k vyznačení do evidence nemovitostí, může být dokladem toho, že smlouva
neexistovala, stejně jako důsledkem opomenutí žalobkyně, resp. nepořádku v
dokladech. Pokud jde o kupní cenu, nebylo zjištěno, že by zaplacena nebyla,
nebyl však zjištěn ani opak. Žalobkyně sice uvedla, že o zaplacení nemá doklad
s ohledem na skartaci (č.l. 15 v. spisu), avšak sám žalovaný 1) uvedl, že si
nevzpomíná, zda kupní cena byla zaplacena (č.l. 16 v.). Dále skutečnost, že
ostatní žalovaní smlouvu nenalezli v archivu jejich zesnulého otce, lze
hodnotit tak, že tam smlouva prostě nebyla. Skutečnost, že soud tuto skutečnost
nevzal jako důkaz o neexistenci smlouvy ještě neznamená, že tomuto tvrzení
nevěřil; nevyvodil z toho však ten důsledek, že smlouva neexistovala. Tento
závěr není nelogický (smlouva mohla být jinde, mohla se ztratit apod.). Také
ztotožnění smlouvy z 18. 4. 1983, uvedené ve stavebním povolení, se smlouvou z
11. 4. 1983, bylo logicky vysvětleno tím, že 18. 4. 1983 byla smlouva z 11. 4.
1983 podle údajů na její fotokopii schválena nadřízeným orgánem a nabyla
účinnosti; pokud stavební úřad při datování smlouvy nevycházel ze dne jejího
uzavření, ale ze dne, kdy nabyla účinnosti, nelze z toho vyvozovat žádné
závěry. Tento poznatek bylo možno upřesnit nahlédnutím do spisu stavebního
úřadu, provedení takového důkazu však účastníci nenavrhli. Konečně neobstojí
poukaz na skutečnost, že místní národní výbor nepostupoval podle § 10 odst. 1
písm. c) vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o
evidenci nemovitostí, podle něhož místní národní výbory sledují všechny
změny, které mají být vyznačeny v evidenci nemovitostí, dbají o plnění
ohlašovací povinnosti vlastníků i uživatelů a hlásí změny, které samy
zjistily. To, že národní výbor takto nepostupoval, mohlo mít různé důvody (ke
změně nedošlo, ke změně došlo, ale národní výbor, resp. příslušný pracovník o
ní nevěděl nebo si ji neuvědomil, nebo národní výbor prostě svoji povinnost
nesplnil); ostatně žalovaní tuto skutečnost v nalézacím řízení neuplatnili. Až
potud nejsou námitky dovolatelů důvodné.
Z geometrického plánu vyhotoveného Geodézií n. p. P., SG m. P., dne 13. 9.
1985, č. zakázky 2246020-237/85, předloženého odvolacímu soudu Katastrálním
úřadem P., se podává, že sporné pozemky byly ke dni zpracování tohoto plánu
vedeny v evidenci nemovitostí na LV č. 56. Na tuto skutečnost právní zástupce
žalovaných odvolací soud upozornil (č. l. 160) a uvedl, že z této skutečnosti
je zřejmé, že ještě v roce 1985 byly tyto pozemky vedeny v evidenci nemovitostí
jako vlastnictví žalovaných (to bylo zřejmé z toho, že byly evidovány na LV č.
56), a že uvedený plán byl zpracován k žádosti Úřadu důchodového zabezpečení,
který by v případě, že by údaje v něm uvedené byly nesprávné, tedy „pokud by
byl vlastníkem pozemků již od roku 1983, takové vyznačení neakceptoval“. Touto
skutečností, která může svědčit tomu, že předchůdce žalovaného se vědomě
nebránil tomu, že v evidenci nemovitostí jsou jako vlastníci vedeni žalovaní, a
že tedy jejich vlastnictví uznával, se odvolací soud nezabýval a nevzal ji do
úvahy při hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení je řízením
přezkumným, nemůže toto opomenutí napravit dovolací soud. Proto nezbývá než
konstatovat, že při hodnocení důkazů opomenul odvolací soud významnou
skutečnost vyplývající ze spisu, a proto jeho rozhodnutí vychází ze
skutečnosti, která nemá oporu v provedeném dokazování. Je tak dán dovolací
důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu
je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů
dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda
senátu