22 Cdo 1723/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem s. r. o., IČO: 49101684,
se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, zastoupeného JUDr. Lubošem
Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti
žalovaným: 1) Statutárnímu městu Ústí nad Labem, IČO: 00081531, se sídlem v
Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, a 2) České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 42, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, o
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 9 C 216/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 11 Co 1410/2013-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 11 Co
1410/2013-120, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva prvního žalovaného ke stavbě
uvedené níže; naléhavý právní zájem na určení spatřoval v tom, že je
dlouholetým nájemcem stavby, kterou mu pronajímá žalovaný 1), jemuž žalobce
platí nájemné. Žalovaná 2), která je v katastru nemovitostí zapsaná jako
vlastnice uvedeného objektu, se po žalobci domáhá žalobou vedenou u Okresního
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 104/2011 vydání bezdůvodného obohacení,
které žalobce měl na její úkor získat užíváním předmětného objektu.
Okresní soud v Ústí nad Labem („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
července 2013, č. j. 9 C 216/2012-101, určil, že vlastníkem stavby technického
vybavení bez č. p./č. e. na stavební parcele č. 2815/2 v katastrálním území S.,
obec Ú. n L., je statutární město Ú. n L.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobce má naléhavý právní zájem na předmětném
určení ve smyslu § 80 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť bez tohoto
určení by bylo jeho postavení nejisté. Po provedeném dokazování soud uzavřel,
že vlastníkem je žalované město, nikoliv stát.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání druhé žalované
rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 11 Co 1410/2013-120, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud shledal dovolání důvodným, byť z jiného důvodu, než v dovolání
uplatnila druhá žalovaná. Dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném
určení naléhavý právní zájem, nebo žalovaná 2) v postavení žalobkyně vede proti
žalobci (v postavení žalovaného) u Okresního soudu v Ústí nad Labem spor
(zahájený 22. 4. 2011) o vydání bezdůvodného obohacení, které měl žalobce (v
uvedeném řízení žalovaný) získat tím, že bez právního důvodu užívá předmětnou
stavbu, která je ve vlastnictví státu. Okamžikem podání uvedené žaloby ztratil
žalobce naléhavý zájem na předmětném určení, neboť v řízení o vydání
bezdůvodného obohacení mohl v rámci své obrany namítat skutečnosti svědčící
závěru, že stát není vlastníkem předmětné stavby a soud by se musel touto
otázkou jako předběžnou zabývat a vyřešit ji před vydáním rozhodnutí ve věci. Z
uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu
zamítl, aniž se zabýval věcí samou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení
otázky naléhavého právního zájmu odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za překvapivý. Odvolací soud zaujal
zcela jiný právní názor než soud prvního stupně a změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně, aniž by respektoval § 118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Žalobce
tak nemohl doplnit svá tvrzení o rozhodné skutečnosti a doplnit o jaký právní
názor svou žalobu opírá. V paralelní žalobě vedené pod sp. zn. 14 C 104/2011 se
mu dostalo poučení, že má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem
předmětné nemovitosti a byl soudem upozorněn na konkrétní judikaturu vztahující
se k uvedenému poučení. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na
jeho straně není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Považuje
rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Je přesvědčen, že naléhavý právní
zájem na předmětném určení má a že nadále trvá, jeho postavení je nejisté.
Řízení ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení bylo přerušeno až do vydání
rozhodnutí o určení vlastnictví. Postavení žalobce i postavení ostatních
účastníků řízení zůstává nejistým. Vyřešení vlastnictví jako předběžné otázky v
souvisejícím sporu není způsobilé založit změnu evidence vlastnických práv v
katastru nemovitostí. Tento stav by nastolil nutnost podat tutéž žalobu o
určení vlastnického práva k téže nemovitosti znovu. I tato skutečnost
odůvodňuje naléhavý právní zájem žalobce. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s judikaturou dovolacího
soudu.
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen
tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.)
Již z rozsudku ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, se podává, že
nájemce má naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. na určení,
kdo je vlastníkem jím užívaných pozemků. Tento právní závěr platí i v případě,
že jde o určení vlastnického práva k budově, která dosud není součástí pozemku
(otázkou, jdoucí nad rámec dovolání, zda je tomu tak i v této věci, se dovolací
soud nezabýval).
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, že naléhavý právní zájem žalobce na
požadovaném určení zanikl jen proto, že v jiném řízení stát – v tomto řízení
žalovaný 2) uplatňuje vůči žalobci (tam žalovanému) nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, které měl žalobce získat tím, že užívá věc patřící
státu bez právního důvodu. Pouhé řešení předběžné otázky v odůvodnění
rozhodnutí nemá pro účastníky sporu o vlastnictví nemovitosti stejné účinky
jako řešení stejné otázky ve výroku rozhodnutí (k tomu viz rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012). Ostatně nelze předvídat, zda uvedená otázka
bude v řízení opravdu řešena; žaloba může být např. zamítnuta z důvodu
promlčení nároku či proto, že soud dospěje k závěru, že žalovaný se nijak
nemohl obohatit, aniž se zabýval otázkou, zda je žalobce opravdu vlastníkem
sporné nemovitosti. Žalobce ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení též může
žalobou disponovat, např. i v odvolacím řízení ji vzít zpět, aniž by se právní
postavení nějak vyjasnilo. Proto samotná okolnost, že mezi stranami je veden
spor o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout v důsledku užívání
sporné nemovitosti, nevylučuje naléhavý právní zájem žalobce, který tvrdí, že
je nájemcem nemovitosti, jejíž vlastnictví je sporné, o určení, kdo je jejím
vlastníkem. Takové určení, obsažené ve výroku rozhodnutí, vytvoří mezi všemi
stranami pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a jejich evidenci v
katastru nemovitostí; předejde se tak případně dalším sporům o plnění či určení
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu