22 Cdo 1727/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně D. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) B. M., a 2) V. P.,
zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 73/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j.
53 Co 58/2005-340, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.
května 2004, č. j. 13 C 73/2001-294, ve znění usnesení ze dne 6. ledna 2005, č.
j. 13 C 73/2001-319, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví
žalobkyně D. F. a žalovaných B. M. a V. P. k pozemku parc. č. 220 s nouzovou
stavbou č. p. 1316 o celkové výměře 267 m² v k. ú. P. S., zapsaného na LV
č. 2550 u Katastrálního úřadu P.“, a tyto nemovitosti přikázal do podílového
spoluvlastnictví žalovaných, každé s podílem jedné ideální poloviny. Výrokem
pod bodem II. rozhodl, že „po právní moci tohoto rozsudku bude ze soudní
úschovy vedené zdejším soudem pod č. j. 18 Sd 365/2004-8 žalobkyni D. F.
zaplacena částka 440.000,- Kč (slovy čtyři sta čtyřicet tisíc korun českých) na
vypořádání jejího podílu“. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „po právní moci
tohoto rozsudku bude ze soudní úschovy vedené zdejším soudem pod č. j. 18 Sd
366/2004-6 žalobkyni D. F. zaplacena částka 880.000,- Kč (osm set osmdesát
tisíc korun českých)“. Výroky pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice řízení – sestry, jsou
spoluvlastnicemi výše uvedených nemovitostí se spoluvlastnickým třetinovým
podílem každé z nich. Nemovitosti tvoří jednak pozemek – proluka mezi
činžovními domy, jednak přízemní budova skladu – nouzová stavba, kterou užívá
žalobkyně, zajišťující její nezbytnou údržbu. Žalované mají v úmyslu v proluce
vybudovat víceúčelovou, několikaposchoďovou stavbu a k tomu disponují dostatkem
prostředků. Soud vyšel z § 142 odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“) s tím,
že pokud žalované projevily vůli setrvat v podílovém spoluvlastnictví, bylo
možno jejich podíly sečíst, takže jejich celkový podíl je většinový, když činí
dvě třetiny proti třetinovému podílu žalobkyně (viz rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze sp. zn. 3 Cdo 82/93). Žalované hodlají nemovitost využít účelněji než
žalobkyně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
10. března 2005, č. j. 53 Co 58/2005-340, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně
se ve výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastnic (ad
I.) mění jen tak, že správné označení parcelního čísla vypořádaného pozemku je
2200, jinak se v tomto výroku potvrzuje“, dále, že „ve výroku ad II. se
rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalované jsou povinny zaplatit
žalobkyni z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví každá částku
220.000,- Kč, přičemž na úhradu jejich povinnosti bude po právní moci tohoto
rozsudku použita částka 440.000,- Kč, kterou žalované uložily do úschovy
Obvodního soudu pro Prahu 5 vedené pod č. j. 18 Sd 365/2004-8“ a že „ve
výrocích o nákladech řízení České republiky a mezi účastnicemi navzájem a o
doplatku soudního poplatku (ad IV., V., VI. a VII.), jakož i ve výroku o
vrácení částky 880.000,- Kč složené do soudní úschovy žalobkyní (ad III.) se
rozsudek soudu I. stupně potvrzuje“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud zejména přihlédl k tomu, že žalobkyně s žalovanými ve
spoluvlastnickém vztahu nehodlá nadále setrvat, přičemž s nimi řadu let
nekomunikuje, zatímco žalované spolu mají bezproblémové vztahy a deklarují
ochotu v budoucnu nemovitosti náležitě využít, a pro účely vypořádání je třeba
sečíst velikost podílů žalovaných,které mají společně dvoutřetinový podíl na
nemovitostech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Tvrdí, že rozhodnutí
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
dovolatelce byla nesprávným postupem v průběhu řízení odňata možnost před
soudem jednat, soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost a
nedostatečně ji poučil o jejích procesních právech a povinnostech, odvolací
soud hodnotil důkazy, jež sám neprováděl, tyto důkazy desinterpretoval a vydal
poté nesprávné rozhodnutí. Shrnuje, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a výrok soudu prvního stupně ve spojení s
rozsudkem odvolacího soudu je neurčitý, neboť z něj není zřejmé, které
nemovitosti jsou předmětem vypořádání. Tyto své základní teze rozvádí v
podrobnostech tak, že soud prvního stupně provedl dokazování, které vycházelo
jen z návrhů žalovaných a nová předsedkyně senátu většinu důkazních návrhů
žalobkyně zamítla. Písemnými vyjádřeními žalobkyně se soud nezabýval. V rozporu
s provedenými důkazy převzal výmluvy žalovaných ohledně zamýšleného využití
nemovitostí. K závěru, že jediným kritériem rozhodování sporu je výše
spoluvlastnických podílů, soud dospěl až po třech letech. K tomu bylo možno
dojít již při prvním jednání soudu; protože ale toto stanovisko soud původně
nezastával, nabádal účastníky k navrhování důkazů k širšími okruhu otázek a
dokazování prováděl podle návrhů žalovaných. K právnímu posouzení věci
dovolatelka uvádí, že soudy obecně zastávají stanovisko, že výlučným vlastníkem
nemovitostí by měl být ten, kdo bydlí v jejich sousedství a může se o jejich
hospodárné využití lépe postarat. Takové stanovisko dominovalo v jiných sporech
účastnic, avšak v dané věci soud takto nepostupoval. Připomíná, že účastnice
nabyly po svých rodičích velké množství nemovitého majetku, většinu ale do
svého vlastnictví získaly žalované právě proto, že jejich vlastníkem měl být
ten, kdo bydlí v jejich sousedství a může se o ně hospodárněji postarat. Dále
namítá, že žalované parazitují na tom, že mají početní převahu, přičemž ale do
budoucna nedokáží postupovat ve vzájemné shodě. Navíc je zřejmé, že jim žádný
peněžní ústav neposkytne úvěr na výstavbu víceúčelového domu ve výši 20 milionů
Kč. Jde o důchodkyně, které neobětují zbytky svých fyzických sil a prostředků k
tomu, aby realizovaly výstavbu domu, který jim za jejich života žádný užitek
nepřinese; navíc žijí mimo P. Naopak na straně žalobkyně by bylo zajištěno
pokrytí všech potřebných stavebních profesí a zbudování vícepodlažního domu, o
němž uvažuje, je tak reálné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a řádně zastoupenou
účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném
vypořádání (§ 141 odst. 1 ObčZ); nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci (§ 142 odst. 1 ObčZ). Judikatura
vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 ObčZ je třeba vždy vzít do
úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na
úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným
kritériím pouze „přihlédne“. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a
účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností;
dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl
zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Tak tomu v dané věci
nebylo; současně tu není nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo
rozhodnutí po právní stránce zásadní. Šlo o individuální posouzení konkrétní
věci a o zvažování, která z více v úvahu přicházejících skutečností pro
rozhodnutí bude, případně ve spojení s dalšími okolnostmi, nejvýznamnější.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nelze jím zpochybňovat úvahy
soudu pohybující se v rámci zákonem vymezeného volného uvážení.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohly požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu