22 Cdo 1727/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobkyně obce Přehýšov, IČO 00258288, se sídlem v Přehýšově
201, zastoupené Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici,
Olomoucká 36, proti žalovanému městu Nýřany, IČO 00258199, se sídlem v
Nýřanech, Benešova třída 295, o určení katastrálního území obce Přehýšov,
vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 474/2009, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2010, č. j.
12 Co 62/2010-35, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2010, č. j. 12 Co
62/2010-35, a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 20. ledna 2010, č. j.
4 C 474/2009-28, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu
řízení.
pracoviště Plzeň-sever. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala
určení, že do katastrálního území obce P. náleží specifikované nemovitosti,
které byly jako součást obce evidovány v katastru nemovitostí ke dni 31. 12.
1963. Uvedla, že změna katastrálního území v roce 1964 byla provedena v rozporu
s tehdejšími předpisy. Soud zjistil, že v dané věci se žalobkyně fakticky
domáhá určení nových hranic katastrálního území, které by odpovídaly stavu k
roku 1963, a uzavřel, že v takovém případě není dána pravomoc soudu, ale věc
náleží k rozhodnutí příslušnému katastrálnímu úřadu podle § 5 odst. 1 písm. e)
zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, a § 8 zákona
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon).
Pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, proto soud řízení podle
§ 104 odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) zastavil a rozhodl o
postoupení věci příslušnému katastrálnímu úřadu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením
ze dne 22. března 2010, č. j. 12 Co 62/2010-35, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se s
rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Považuje závěr soudů
o tom, že jsou splněny podmínky pro zastavení řízení, za mylný. Podle § 5 odst.
1 písm. e) zákona č. 359/1992 Sb. a podle § 8 katastrálního zákona nelze opravu
v katastru provést, protože nárok na uvedené území si činí dvě jednotky územní
samosprávy, a to žalobkyně a žalovaný. Katastrální úřad sice vykonává státní
správu nemovitostí, nemůže však řešit sporné situace. Ustanovení § 5 zákona č.
359/1992 Sb. nelze použít bez shody obou zúčastněných stran. Danou věc není
možné řešit ani postupem podle § 8 katastrálního zákona. Důvodem je, že pozemky
nebyly zapsány do katastru žalovaného omylem, chybou nebo zřejmou nepřesností,
ale na základě úmyslného protiprávního jednání v oblasti pravomoci orgánů
státní správy v 60. letech minulého století s dopady do současnosti; není tedy
dán zákonem předpokládaný důvod pro změnu v katastrálním operátu. Do kompetence
katastrálního úřadu nenáleží oprávnění posuzovat, kdo a jak tehdy právo porušil
a tento úřad ani nemůže návrhu žalobkyně vyhovět. Naopak soudní rozhodnutí bude
tou listinou, na jejímž základě může žalobkyně žádat katastrální úřad o opravu
katastrálního operátu. Rozhodnutí o žalobě spadá do pravomoci soudů; proto
navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Spory a jiné právní věci uvedené v
odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v
občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části
páté tohoto zákona (odst. 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Pravomoc soudů ve
věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odst. 4).
Pravomoc soudů je jednou z tzv. podmínek řízení (§ 103 o. s. ř.). Její
nedostatek nelze odstranit a jeho důsledkem je zastavení řízení (§ 104 odst. 1
věty první o. s. ř.). Podle § 104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nespadá-li věc do
pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní
moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s
podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Žalobkyně se domáhala určení, že pozemky patří „do katastrálního území obce“.
Dovolací soud považuje za nepochybné, že takto formulovanému žalobnímu návrhu
soud nemůže vyhovět. Žaloba na určení, které nemovitosti patří do (určitého)
katastrálního území, se nemůže opírat o § 80 písm. c) o. s. ř., a to jednak
proto, že jde o rozhodování ve správní věci, kterou zákon nesvěřuje do
pravomoci soudů, jednak i proto, že jde o určení právní skutečnosti, které není
přípustné, nestanoví-li zákon jinak, a to v této věci nestanoví (k tomu viz
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo
2568/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 8/2000). Proto je třeba zabývat
se otázkou, zda věc nespadá do pravomoci jiného orgánu, který by o nároku
žalobkyně mohl rozhodnout. To však předpokládá vyjasnění toho, oč žalobkyni
vlastně jde (§ 43 o. s. ř.).
Obec má jedno nebo více katastrálních území (§ 18 odst. 2 zákona č. 28/2000
Sb., o obcích – dále jen „obecní zřízení“). Tomu odpovídá § 1a zákona č.
36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů: „Území obce
je vymezeno hranicí jednoho nebo více souvislých katastrálních území“.
Žalobkyně tím, že žádá o shora uvedené určení, se – i s přihlédnutím k žalobním
tvrzením - patrně domáhá vymezení sporných hranic obce, resp. území obce, a
chce, aby do jejího území byly zahrnuty parcely patřící nyní do území sousední
obce. Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že takovou změnu nemůže
katastrální úřad bez dohody účastníků provést.
Katastrální úřady vykonávají státní správu katastru nemovitostí České republiky
a schvalují změny hranic katastrálních území [§ 5 odst. 1 písm. a) a e) zákona
č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech]. Změna hranic podle
uvedeného ustanovení předpokládá dohodu obcí (viz § 25 a násl. obecního
zřízení) a katastrální úřad může rozhodnout jen o „schválení“ změny hranic
katastrálního území, nemůže však nařídit takovou změnu, která by se dotýkala i
hranic území obce. Jde totiž o otázku územního členění státu.
Nejde ani o návrh na opravu chyb v katastrálním operátu ve smyslu § 8 a násl.
katastrálního zákona; řešení sporu obcí o zahrnutí parcel do katastrálního
území obce (§ 18 odst. 2 obecního zřízení) nespadá pod případy, které právní
úprava obsažená v § 8 odst. 1 a 2 katastrálního zákona umožňuje řešit opravou
katastrálního operátu.
Podobnou věcí se zabýval Ústavní soud, který v usnesení ze dne 1. dubna 1997,
sp. zn. I. ÚS 360/96, uvedl: „Podstata argumentace navrhovatele spočívala v
existenci sporu mezi obcemi M. a K. ohledně určení katastrálních hranic mezi
oběma obcemi, a to v návaznosti na správní rozhodnutí jednak Rady bývalého KNV
ze dne 21. 12. 1954, jednak bývalého ONV ze dne 17. 6. 1987. Citovaná správní
rozhodnutí jsou dle navrhovatele v rozporu a ve svém důsledku působí problémy
ve výkonu správy na sporném území, které si nárokují jak obec M., tak obec K.
... Z podání navrhovatele je zřejmé, že podstatou sporu mezi obcemi M., a K.,
je průběh hranic mezi těmito obcemi. Řešit takový spor však nepřísluší
Ústavnímu soudu České republiky, neboť se jedná o otázku územního členění
státu, a nikoliv o otázku sporu o rozsah kompetencí. Územní členění státu se
dle § 12 odst. 1 písm. i) zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a
jiných ústředních orgánů státní správy, v platném znění, nachází v působnosti
ministerstva vnitra“. Rozhodnutí o postoupení věci katastrálnímu úřadu tak není
správné.
Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března
2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu