22 Cdo 173/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) V. B., a B) M. B., zastoupených advokátem, proti žalované J.
P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 202/2000, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2001, č. j. 19
Co 1936/2001-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2001,
č. j. 19 Co 1936/2001-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen \"soud prvního stupně\")
rozsudkem z 9. 5. 2001, č. j. 9 C 202/2000-31, zamítl žalobu, aby bylo určeno,
že \"ve společném jmění manželů žalobců je pozemková parcela KN st. č. 546 o
výměře 46 m2 zastavěná plocha, objekt bydlení a KN č. 2980/12 o výměře 261 m2
ostatní plocha, jiná plocha, tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č.
377 pro obec K. Ú. a k. ú. K. Ú. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v
Č. B.\" (výrok I), dále určil, že žalovaná je výlučnou vlastnicí parc. č. 546
zastavěná plocha a parcely č. 2980/12 ostatní plocha, zapsaných v katastru
nemovitostí na LV č. 232 u Katastrálního úřadu pro okres Č. B., k. ú. K. Ú.
(výrok II) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalované K. a A. Š. nabyli v
roce 1937 trhovou smlouvou do spoluvlastnictví každý jednou polovinou kromě
jiného pozemek parc. 347 v kat. území O. Dne 29. července 1964 rodiče žalované
podepsali prohlášení, že převádí do vlastnictví státu bezplatně „půdu sdruženou
do společného družstevního hospodaření.“ Rozhodnutí o prohlášení finančního
odboru ONV v Č. B. z 24. 10. 1966 obsahuje původní prohlášení manželů Š. bez
jejich podpisu a dále uvádí, že „čs. stát přijímá toto prohlášení podle § 34
odst. l vyhl. č. 94/1965 Sb. dnem 1. 1. 1965 a tímto dnem přechází pozemky do
stát. soc. vlastnictví.“ Pozemek parc. č. 347, který byl přečíslován na parc.
č. 2480 a vedený v kat. území K. Ú., byl rozhodnutím ONV v Č. B. z 1. 10. 1966
převeden do správy MNV K. Ú. Pozemek parc. č. 2980/12 o výměře 294 m2, oddělený
z parc. č. 2980 geometrickým plánem z roku 1966, rozhodnutím ONV v Č. B. z 18.
6. 1973 přidělen do osobního užívání žalobcům, kteří uzavřeli 20. 6. 1973 s MNV
K. Ú. dohodu o osobním užívání tohoto pozemku. Žalobci postavili na pozemku
parc. č. 2480/12 v roce 1974 chatu a pozemek byl rozdělen na parc. č. 546
zastavěná plocha o výměře 33 m2 a parc. č. 2980/12 o výměře 261 m2 ostatní
plocha. V katastru nemovitostí jsou na listu vlastnictví č. 377 žalobci zapsáni
jako vlastníci těchto pozemků s tím, že právo osobního užívání pozemků se podle
872 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“) ve znění
novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., změnilo k 1. 1. 1992 v bezpodílové
spoluvlastnictví manželů (od 1. 8. 1998 podle zákona č. 91/1998 Sb. společné
jmění manželů). Žalobci až dosud pozemky užívají. V katastru nemovitostí je
však duplicitně na listu vlastnictví č. 232 jako vlastnice pozemku parc. č.
2980 vedeného ve zjednodušené evidenci zapsána žalovaná, a to na základě
dědictví po matce A. Š., která zemřela 5. 9. 1986. Žalovaná uzavřela se svojí
sestrou M. K. dohodu o vypořádání dědictví, podle které nabývá vlastnictví k
pozemkům zapsaným na listu vlastnictví č. 232, na kterém byl zapsán i pozemek
parc. č. 2980. A. Š. dovozovala vlastnictví k celému pozemku parc. č. 347,
později parc. č. 2980, z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, k
němuž došlo v řízení o dědictví po K. Š., zemř. 1. 5. 1970.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný pozemek parc. 2980 rodiče
žalované žádným platným způsobem nepozbyli. Nemohl přejít na stát na základě
jejich prohlášení o bezúplatném převodu pozemků sdružených do společného
družstevního hospodaření z 29. 7. 1964, neboť šlo o projev vůle absolutně
neplatný pro neurčitost a nesrozumitelnost a pro nedostatek projevu vůle
účastníků darovací smlouvy na téže listině, když podle § 46 odst. 2 ObčZ převod
pozemků na stát bylo možné uskutečnit jen darovací smlouvou v písemné formě.
Stát se bez právního důvodu choval jako vlastník předmětného pozemku. Jestliže
přidělil žalobcům do osobního užívání pozemek, který mu nepatřil, nemohla být
dohoda o zřízení práva osobního užívání, kterou žalobci se státem uzavřeli,
platným právním úkonem. Neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání
znamenala, že žalobci se nestali vlastníky předmětných pozemků podle § 872
odst. 4 ObčZ na základě transformace práva osobního užívání pozemku ve
vlastnictví. Žalobci nemohli nabýt vlastnictví k pozemkům ani vydržením k 1. 1.
1992, neboť jako osobní uživatelé pozemků nemohli být v dobré víře, že jim
pozemky patří. Nemohli si také započíst dobu, kdy pozemky před 1. 1. 1992 držel
stát, neboť stát pozemky převzal bez právního důvodu a proto nemohl být v dobré
víře, že mu patří.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 16. 10. 2001, č. j. 19 Co
1936/2001-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětné
pozemky jsou ve společném jmění žalobců a zamítl vzájemnou žalobu žalované, že
je jejich výlučnou vlastnicí. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl
k závěru, že žalobcům vzniklo právo osobního užívání pozemků platně a podle §
872 odst. 4 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se změnilo v
jejich spoluvlastnictví. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ČR z
28. 5. 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, z něhož vyplývá, že rozhodnutím o přidělení
pozemku do osobního užívání, byť nešlo o pozemek ve státním vlastnictví, bylo
rozhodnutím státní správy, které se stalo účinným a proto mohla být na jeho
základě platně uzavřena i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku mezi
státem a občanem. Odvolací soud uvedl, že rozhodnutí o přidělení pozemku
žalobcům do osobního užívání, vydané ve správním řízení, se stalo účinné, neboť
A. Š. „v době přidělení pozemku do osobního užívání nebyla považována za
vlastnici přidělovaného pozemku a nemohla být ani účastnicí správního řízení,
když proti platnosti darovací smlouvy v té době zjevně nic nenamítala“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá nesprávnost
závěru odvolacího soudu, že žalobci nabyli platně právo osobního užívání
pozemku. Nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 103/96 nelze v dané věci
aplikovat. Stát rozhodl o přidělení pozemku do osobního užívání žalobcům,
ačkoliv A. Š. byla jako jeho vlastnice zapsána v evidenci nemovitostí. Při
běžné opatrnosti s ní proto stát musel jako s účastnicí správního řízení
jednat, neboť podle § 14 zákona č. 71/1967, správní řád, jednal o jejím právem
chráněném zájmu. Pokud s ní jednáno nebylo, rozhodnutí o přidělení pozemku do
osobního užívání žalobcům dosud nenabylo právní moci a nestalo se vykonatelným
podle § 52 odst. 2 správního řádu. To má za následek neplatnost dohody o
zřízení práva osobního užívání pozemků, kterou žalobci uzavřeli. Žalovaná
uvádí, že opačný závěr odvolacího soudu znamená akceptaci protiprávního postupu
státu vůči vlastníkovi, když takový postup státu byl i v době jeho rozhodování
v rozporu s čl. VI ObčZ. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenou účastnicí řízení přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §
242 odst. l a 3 OSŘ. Vady řízení, které způsobují zmatečnost řízení,
vyjmenované v § 229 odst. l a odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, ani
jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny
nebyly. Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
dovolacího důvodu uplatněného dovolatelkou včetně jeho obsahového vymezení.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že dne 1. ledna 1992
došlo k zániku vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům s tím, že
právo společného osobního užívání pozemků, vzniklé žalobcům na základě dohody o
zřízení práva osobního užívání pozemku (před rozdělením jednoho) z 20. 6. 1973,
které předcházelo rozhodnutí ONV v Českých Budějovicích z 18. 6. 1973, o
přidělení pozemku do společného osobního užívání, se dnem 1. ledna 1992
transformovalo na jejich vlastnické právo. Tento právní závěr není správný.
Pode § 199 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991
Sb. právo osobního užívání mohlo být zřízeno jen k pozemkům, které byly v
socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů byly
určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo ke zřizování zahrádek.
Podle § 872 odst. 4 ObčZ vzniklo-li právo osobního užívání k zastavěnému
pozemku nebo nezastavěnému pozemku manželům, stávají se dnem účinnosti tohoto
zákoně bezpodílovými spoluvlastníky pozemku, pokud jejich manželství trvá;
zaniklo-li, stávají se podílovými spoluvlastníky rovným dílem.
Soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že na základě prohlášení A. a K. Š.
z 29. 7. 1964 a státu z 24. 10. 1966 nedošlo k platnému darování pozemku parc.
č. 2980 v kat. území K. Ú. (původně č. 347 v kat. území O.) státu pro
neurčitost darovací smlouvy podle § 37 ObčZ a nedostatek její formy podle § 46
odst. 2 ObčZ. Pozemek zůstal ve spoluvlastnictví manželů Š. a po smrti K. Š. v
roce 1970 ve vlastnictví A. Š. Za této situace se označená dohoda o zřízení
práva osobního užívání pozemku příčila § 199 odst. l ObčZ, neboť se jí
zřizovalo právo osobního užívání k pozemku, který nebyl v socialistickém
společenském vlastnictví, a tudíž byla podle § 39 ObčZ neplatná. Na základě
této absolutně neplatné dohody nemohlo vzniknout žalobcům právo osobního
užívání pozemku a proto se ani nemohlo přeměnit na jejich vlastnické právo. Na
tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že dohoda byla uzavřena v souladu se
správním rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání. Práva A. Š. jako
vlastnice pozemku, ohledně kterého bylo vedeno správní řízení přidělení pozemku
do osobního užívání, byla tímto správním rozhodnutím přímo dotčena. Proto měla
být podle § 14 odst. l zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účastnicí
tohoto řízení. Protože se tak nestalo, nemohlo toto správní rozhodnutí nabýt
právní moci a tudíž ani závaznosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaný pod č. 70 v Soudních
rozhledech č. 7, ročník 2000). K argumentaci Ústavního soudu uvedené v
odůvodnění nálezu z 28. 5. 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, na níž odvolací soud
poukazoval, dovolací soud poznamenává, že nesprávné posouzení rozsahu
účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu
o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které byly
účastníky řízení ze zákona, nenabylo právní moci a tudíž ani nevyvolalo jím
sledované právní účinky.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud věc neposoudil po právní stránce správně.
Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu