22 Cdo 1731/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
I. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. M., o určení způsobu užívání
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C
278/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
května 2003, č. j. 15 Co 173/2003-28, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2003, č. j. 15 Co
173/2003-28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. února 2003, č. j. 19 C 278/2002-13, zcela vyhověl žalobě a určil, které
části nemovitosti č. p. 116 na pozemkové parcele č. 92 v katastrálním území R.
a objektů občanské vybavenosti bez čísla popisného a čísla evidenčního,
postavených na parcelách č. 91/2 a 93 tamtéž, je oprávněna užívat žalobkyně,
které žalovaný a které jsou účastníci oprávněni užívat společně (přesný rozsah
oprávnění je vymezen ve výrocích označených I. až III.), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok IV.). Vyšel z toho, že uvedené nemovitosti jsou součástí
společného jmění účastníků jako manželů (dále jen „SJM“), a dospěl k závěru, že
jestliže podle § 145 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) mají
účastníci právo je užívat společně a nemohou v tomto směru dosáhnout dohody, je
namístě právě takový způsob úpravy užívání, jaký navrhuje žalobkyně. Prostory,
o něž má žalobkyně zájem, totiž žalobce neužívá ke svému podnikání, nýbrž je
pronajímá.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
5. května 2003, č. j. 15 Co 173/2003-28, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu na určení způsobu užívání sporných nemovitostí zamítl, a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že účastníci zakoupili
nemovitosti sice do SJM, ale výlučně pro potřeby podnikání žalovaného, jak sama
žalobkyně uvedla v odůvodnění žaloby. Pak je ovšem zřejmé, že při nabytí
nemovitostí do SJM souhlasila s tím, aby v nich žalovaný podnikal (§ 148a odst.
1 ObčZ ve znění do 31. 12. 1994, § 146 ObčZ v současném znění). Podle týchž
ustanovení žalovaný již nyní k dalšímu nakládání se společným majetkem pro
účely podnikání souhlas žalobkyně nepotřebuje, a proto zcela po právu sám užívá
objekty k podnikání a sám také rozhoduje o způsobu, jakým se tak děje.
Žalobkyně tedy nemá právní nárok domáhat se účinně určení způsobu spoluužívání
nemovitostí a není důvod k tomu, aby o této otázce rozhodoval soud.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozsudek je
založen na nesprávném právním posouzení ve vztahu k § 145 a § 146 ObčZ [§ 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Poukázala
především na to, že v žalobě není uvedeno, že nemovitosti byly zakoupeny
výlučně pro potřeby podnikání žalovaného, nýbrž jen to, že bylo dohodnuto, že
žalovaný je bude užívat „pro provoz živnosti truhlářství, čalounické práce a
koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v režimu živnosti volné“ a
že „přízemí bude využito jako výstavní místnost nábytku, prodejna a kancelář,
první poschodí jako sklad, první podzemní podlaží jako sklad a ostatní prostory
jako truhlářská a čalounická dílna“. Žalobkyně ale nedala souhlas k tomu, aby v
nemovitosti byla provozovna společnosti žalovaného E. – B., s. r. o., a aby zde
žalovaný s touto společností podnikal. Tím, že žalovaný přesto ve společných
objektech provozovnu své společnosti zřídil, a také tím, že bez souhlasu
žalobkyně pronajímá nebytové prostory v nemovitosti, porušil dohodu účastníků.
Žalobkyně se rozhodně nezřekla možnosti, že i ona bude část společných
nemovitostí užívat pro své podnikání, ale právní názor odvolacího soudu
prakticky vylučuje, aby mohla realizovat své vlastnické právo. Tento názor je
proto v rozporu s § 123, § 124 a § 145 odst. 1 ObčZ i s článkem 11 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka dále poukázala na to, že žalovaný
nemá živnostenské oprávnění k činnosti spojené s pronájmem nemovitosti a že
tedy nelze ani z dohody účastníků dovozovat, že může bez jejího souhlasu
uzavírat nájemní smlouvy ohledně nebytových prostor ve společných
nemovitostech. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o
způsobilé dovolací důvody a že jsou splněny i další zákonem vyžadované podmínky
dovolacího řízení (§ 241, § 241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek
podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 241a odst. 3 OSŘ v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) OSŘ lze jako dovolací důvod uplatnit i námitku, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně sice uvádí, že rozsudek odvolacího
soudu napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ale její námitka, že
ze žaloby nelze dovodit, že nemovitosti byly zakoupeny výlučně pro potřeby
podnikání žalovaného, je podle obsahu právě uplatněním dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 3 OSŘ. Tento dovolací důvod je naplněn mimo jiné v případě, že
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo. V daném případě
postavil odvolací soud své rozhodnutí na skutkovém závěru, že nemovitosti byly
zakoupeny výlučně pro potřeby podnikání žalovaného. Tento závěr ale nevyplývá z
žádného z důkazů, jež byly v řízení provedeny, a odvolací soud jej také přijal
pouze na základě toho, jak žalobkyně v žalobě vylíčila rozhodující skutečnosti.
Dovolatelce lze ovšem přisvědčit v tom, že z obsahu žaloby se podává jen to, že
žalobkyně souhlasila s tím, aby žalovaný ve společných nemovitostech podnikal,
a že bylo dohodnuto, jakých oborů činnosti se bude jeho podnikatelská činnost
týkat a k jakému účelu budou konkrétní prostory využity. Rozhodně ale z údajů v
žalobě neplyne závěr, že mezi účastníky došlo k dohodě, že nemovitosti bude
užívat výlučně žalovaný pro své podnikání a že žalobkyně se na jejich užívání
nebude žádným způsobem podílet. Odvolací soud tedy opřel svůj skutkový závěr o
skutečnost, která nevyplynula z provedených důkazů ani z přednesů účastníků ani
jinak nevyšla v řízení najevo, a tak je naplněn dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 OSŘ.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry. V daném případě odvolací soud postupoval podle § 146 ObčZ v současném
znění, podle kterého majetek v SJM nebo jeho část může jeden z manželů použít k
podnikání se souhlasem druhého manžela. Souhlas je třeba udělit při prvním
použití majetku v SJM nebo jeho části. K dalším právním úkonům souvisejícím s
podnikáním již souhlas druhého manžela není třeba. Toto ustanovení pak odvolací
soud vyložil tak, že souhlas žalobkyně s tím, aby žalovaný v nemovitostech
patřících do SJM účastníků podnikal, dává žalovanému právo, aby nemovitosti
užíval výlučně on sám a aby výlučně rozhodoval o tom, jaký bude způsob jejich
využití. Tento výklad ale dovolací soud nepovažuje za správný. Souhlas podle §
146 ObčZ má jen ten důsledek, že právní úkony podnikajícího manžela při
dispozici se společným majetkem nejsou relativně neplatné ve smyslu § 145 odst.
2 a § 40a ObčZ, ovšem sám o sobě nemůže vyloučit oprávnění druhého z manželů
společný majetek užívat, které vyplývá z § 145 odst. 1 ObčZ. K závěru, že
společný majetek je oprávněn užívat výlučně jen jeden z manželů, může vést jen
zjištění, že mezi manžely byla v tomto smyslu uzavřena dohoda, které – jak bylo
výše uvedeno – v této věci chybí. Kromě toho žalobkyně od samého počátku řízení
naznačuje, že se necítí být svým dřívějším stanoviskem vázána proto, že
žalovaný původní dohodu účastníků porušil, a tak i kdyby tato dohoda zněla tak,
že nemovitosti bude užívat pouze žalovaný, bylo by nutno zabývat se v rámci
právního posouzení věci i tím, zda nedošlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku
by nebylo možno na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby závazky z uvedené
dohody plnila i nadále. V každém případě lze souhlasit se žalobkyní v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
je tak dán i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu