22 Cdo 1735/2023

22 Cdo 1735/2023-

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně Š. Č., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Hejlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti žalovanému M. Č., zastoupenému JUDr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 264/2017, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 12. 2022, č. j. 35 Co 151/2022-529, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Cdo 1735/2023-579, se opravuje tak, že část výroku I písm. a) „spoluvlastnický podíl o velikosti 733/25000 na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, obci XY“ se doplňuje o chybějící parc. č. pozemků tak, že tato část výroku správně zní: „spoluvlastnický podíl o velikosti 733/25000 na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, obci XY“.

Vzhledem k tomu, že ve výroku I písm. a) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Cdo 1735/2023-579, došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v opomenutí uvedení vypořádávaných pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, a XY, zapsaných na stejném listu vlastnictví jako pozemky uvedené v této části výroku, vydal dovolací soud podle § 164 a § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, toto opravné usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

4. Při úvaze o poměru disparity podílů zohlednil ve prospěch žalovaného zejména to, že s ohledem na jeho kariéru profesionálního fotbalového brankáře dosahoval po dobu trvání manželství s žalobkyní značných příjmů a zajistil tím vysoký životní standard rodiny, a zasloužil se tak o získání společného majetku velké hodnoty. Oproti tomu žalobkyně po uzavření manželství po domluvě se žalovaným přestala pracovat, avšak byla ochotná opustit Českou republiku a doprovázet žalovaného během jeho angažmá v zahraničí.

Za těchto okolností tedy ani nebylo možné po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se např. během působení žalovaného v Rusku naučila místní jazyk a hledala zde zaměstnání; měla navíc toliko turistické vízum, nikoliv pracovní povolení. Soud prvního stupně dále zohlednil, že ačkoliv účastníci neměli společné děti, žalovaný měl z předchozího vztahu nezletilého syna, o kterého žalobkyně pečovala zejména v době angažmá žalovaného v Rusku, kdy např. létala pro syna do České republiky, kde ho vyzvedávala u jeho matky, a doprovázela jej za žalovaným do Ruska, pečovala o něj i během tréninků či zápasů žalovaného, vařila mu atd.

Co se týče péče o společnou domácnost, soud prvního stupně zohlednil, že do domácnosti sice docházela uklízečka, nicméně nebylo tomu tak každý den, tudíž běžný úklid a péči o domácnost zajišťovala žalobkyně. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, který představuje skutkově obdobný případ vypořádání společného jmění manželů (dále také jen „SJM“), kde žalovaný působil v oblasti vrcholového sportu, přičemž i zde byl stanoven poměr disparity v poměru 60:40 ve prospěch žalovaného.

5. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 35 Co 151/2022 -529, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně: 1) bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY, včetně podílu na společných částech o velikosti 646/16473, vše v k. ú. XY, 2) spoluvlastnický podíl o velikosti 733/25000 k pozemkům v k. ú. XY, zapsaným na LV č. XY, 3) pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, 4) pohledávku za Komerční bankou, a. s., z titulu bankovního účtu se zůstatkem 24 721,52 Kč, 5) pohledávku za mBank S.A. z titulu bankovního účtu se zůstatkem 232,99 Kč [výrok I (1) písm. a)]. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal: 1) pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v k. ú. XY, 2) pohledávku za Komerční bankou, a. s., z titulu bankovního účtu se zůstatkem 8 395,67 Kč, 3) pohledávku za Reiffeisenbank, a. s., z titulu bankovního účtu se zůstatkem 22 213,83 Kč, 4) pohledávku za J&T BANKA, a. s., z titulu portfolia se zůstatkem 9 190 625,25 Kč [výrok I (1) písm. b)]. Každému z účastníků přikázal k úhradě polovinu zůstatku závazku z úvěru u Reiffeisenbank, a. s., [výrok I (1) písm. c)]. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů 5 571 187,07 Kč, z toho 3 000 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku a 2 571 187,07 Kč do 12 měsíců od právní moci rozsudku [výrok I (2)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

6. Odvolací soud v projednávané věci rovněž shledal důvody pro odklonění se od principu rovnosti podílů účastníků, nicméně oproti soudu prvního stupně stanovil disparitu podílů účastníků v poměru 2:1.

7. Zohlednil přitom zejména to, že v průběhu relativně krátkého (7 let trvajícího) a bezdětného manželství dosáhla kariéra žalovaného coby profesionálního fotbalisty vrcholu, což se projevilo dosažením vysokých příjmů, nicméně se jednalo o výsledky jeho dřívější dlouhodobé aktivity spadající také do období předcházejícího manželství účastníků. Žalobkyně se sice podílela na hospodaření manželů péčí o domácnost a společný majetek, avšak odvolací soud zdůraznil, že veškerý vypořádávaný majetek byl pořízen výlučně z prostředků získaných činností žalovaného. Na základě těchto důvodů hodnotil oproti závěrům soudu prvního stupně jako přiléhavější výraznější disparitu podílů na vypořádávaném jmění ve prospěch žalovaného.

8. Proti výroku I (2) rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.

9. Žalobkyně v dovolání namítla, že se odvolací soud při řešení otázky disparity podílů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně úvahy odvolacího soudu o disparitě podílů shledává v kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenými, a to z toho důvodu, že odvolací soud vzal v úvahu pouze důvody pro disparitu ve prospěch žalovaného, avšak nezvážil okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, které by měly poměr mezi podíly do jisté míry vyvažovat. Nepřiměřenost úvahy odvolacího soudu shledává i v tom, že s ohledem na velmi vysokou hodnotu SJM i jen relativně malý rozdíl v disparitě podílů představuje výrazný rozdíl v konkrétně přisouzené částce. Dále má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu o změně disparity podílů není náležitě odůvodněno. Odvolací soud se v otázce disparity podílů odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2433/99, na nějž přiléhavě odkazoval soud prvního stupně, a který řešil skutkově obdobnou věc vypořádání SJM profesionálního sportovce, přičemž stanovil disparitu podílů pouze 60:40 v jeho prospěch. Odvolací soud též řádně nezohlednil, že žalobkyně během manželství pracovala, což bylo v řízení prokázáno, případně to, že se žalobkyně podílela na hospodaření manželů sice nikoliv zajištěním příjmů, nýbrž péčí o domácnost a nezletilého syna žalovaného z předchozího manželství; v těchto ohledech spatřuje v úvahách odvolacího soudu rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 105/2019, 22 Cdo 2150/2011, R 42/1972). Odvolací soud též dostatečně nezohlednil podporu ze strany žalobkyně (i ještě v době před uzavřením manželství), aby žalovaný mohl rozvíjet svou kariéru profesionálního sportovce. Odvolací soud též nezohlednil, že žalovaný ještě za doby trvání manželství i pak po rozvodu znemožňoval žalobkyni užívání bytové jednotky, přičemž tato skutečnost se měla dle ustálené judikatury promítnout do úvahy o disparitě podílů ve prospěch žalobkyně (v tomto směru odkázala na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 6109/2017). Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku I (2) změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze SJM 7 848 933,02 Kč (tedy částku odpovídající disparitě podílů 60:40 ve prospěch žalovaného).

10. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

11. Žalovaný v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tuto otázku formuluje tak, zda je disparita podílů ve výši 2:1 dostatečná (a spravedlivá) za situace, kdy veškeré příjmy do SJM přinesl pouze jeden z manželů a druhý po celou dobu manželství nepracoval, nestaral se o společnou domácnost ani nepečoval o společné děti, avšak zároveň žil naprosto nadstandardním (luxusním) způsobem.

Žalovanému není z rozhodovací praxe znám případ s obdobnou skutkovou situací, přičemž věc řešená rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2433/99 se od projednávané věci skutkově lišila především rolí manželky v manželství, kdy se z odkazovaného rozhodnutí podává, že manželka sice nevykazovala příjmy, nicméně „umožnila manželovi, aby se plně věnoval sportovní činnosti tím, že se výlučně starala o dvě děti, domácnost a výstavbu obou domů“. V projednávané věci však byla role manželky nulová – manželství bylo bezdětné, péče o společnou domácnost byla ze strany žalobkyně sporadická, neboť účastníci vzhledem ke stylu života nevedli rodinnou domácnost v pravém slova smyslu a např. i úklid domácnosti byl realizován třetí osobou, a pro disparitu podílů pak byl zásadní zejména přínos žalovaného pro nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do SJM.

Odkázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 a 22 Cdo 1488/2013 vztahující se k důvodům disparity podílů. Žalovaný rovněž namítl, že odvolacím soudem nebyly zohledněny finanční prostředky ve výši 13,5 mil. Kč, které měl žalovaný na bankovním účtu ještě před uzavřením manželství. Pokud nebylo tyto finanční prostředky možné (s ohledem na smísení s finančními prostředky v SJM na bankovním účtu) zohlednit jako vnos, bylo nutné je promítnout do úvahy o disparitě podílů, pokud např. tyto výlučné finanční prostředky byly spotřebovány pro potřeby rodiny, čímž došlo k úspoře finančních prostředků tvořících součást SJM (v tomto směru odkázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1486/2019).

Žalovaný má za to, že disparita v poměru 2:1 není v souladu s faktickým ani právním stavem, natož s judikaturou Nejvyššího soudu. Disparitní podíl by měl být stanoven s ohledem na mimořádné zásluhy žalovaného v poměru 5:1 ve prospěch žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku I (2) změnil tak, že sám rozhodne o disparitě podílů účastníků ve výši 5:1 ve prospěch žalovaného, eventuálně rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že skutečnosti vylíčené žalovaným jsou zjevně v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení a nezakládají se na pravdě. Vyvracela námitky žalovaného, že by po celou dobu trvání manželství nepracovala, anebo se nestarala o domácnost. Uvedla, že žalovaný v dovolání účelově zamlčuje, že žalobkyně pečovala o jeho syna z předchozího manželství. Žalobkyně měla oproti žalovanému za to, že rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2433/99 na projednávaný případ použít lze, nesouhlasila s tím, že by její role v manželství byla nulová. Měla naopak za to, že v projednávané věci jsou dány okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, které sice s menší intenzitou, ale ve svém souhrnu jsou natolik významné, že by měly disparitu podílů vyvažovat. Navrhla, aby bylo dovolání žalovaného jako nepřípustné a nedůvodné odmítnuto.

13. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

16. Jelikož k zániku společného jmění účastníků došlo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání obou účastníků a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) – [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupný též (stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) na www.nsoud.cz].

17. Žalobkyně namítá nesprávně stanovený poměr disparity podílů. Odvolací soud nevzal v potaz veškeré skutkové okolnosti projednávané věci, pokud stanovil podíl disparity 2:1 ve prospěch žalovaného, přestože pro tak výrazný nepoměr nebyly na základě skutkových zjištění splněny podmínky. Tím se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99) a jeho úvahu je nutné ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu považovat rovněž za zjevně nepřiměřenou.

18. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a je i důvodná, neboť se odvolací soud při rozhodnutí o disparitě podílů účastníků na vypořádávaném společném jmění odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně závěr odvolacího soudu o disparitě podílů neobstojí z hlediska požadavku rozhodovací praxe dovolacího soudu, že úvaha soudu v nalézacím řízení musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

19. Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla:

20. Podle § 742 odst. 1 písm. a) o. z. podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné.

21. Podle § 742 odst. 1 písm. e) o. z. se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost.

22. Podle § 742 odst. 1 písm. f) o. z. se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

23. V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, Nejvyšší soud uvedl, že – stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů. Rozhodovací praxe přijatá v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je přitom v zásadě použitelná i při vypořádání SJM podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).

24. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11/2000, s. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 2/2002, s. 99)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je pak na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4/2006, s. 152)]. Dovolací soud je přitom oprávněn přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2010, s. 100), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16 (dostupným na https://nalus.usoud.cz)].

25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, mohou být důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti. V případě principu zásluhovosti vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4/2006, s. 152)].

26. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází disparita podílů do úvahy jen v případě mimořádných zásluh o nabytí společného majetku ze strany druhého manžela. Jestliže však druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a - v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12 231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].

27. V usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2767/2019, Nejvyšší soud formuloval výchozí úvahu, podle které jestliže se jeden z manželů řádně podílí na péči o rodinu a domácnost, disparita podílů v řízení o vypořádání společného jmění manželů v jeho neprospěch v zásadě nepřichází do úvahy ani tehdy, pokud se o nabytí převážné části společného majetku zasloužil druhý z manželů, případně jeho rodiče. Jinak řečeno, pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Současně v této souvislosti učinil Nejvyšší soud obecnější úvahu, podle níž v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péče o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z manželů, aniž by však bylo možné druhému manželovi vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Ze zcela shodného konceptu rozdělení sociálních rolí vyšel Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 105/2019, přičemž ve vztahu k těmto důvodům vztahujícím se k disparitě rozhodnutí plně obstálo i v ústavněprávním přezkumu [ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II ÚS 1751/19 (dostupným na https://nalus.usoud.cz)].

28. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se v otázce stanovení poměru disparity podílů od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu odchyluje.

29. Ačkoliv lze oběma nalézacím soudům přisvědčit, že v projednávané věci byl

– s ohledem na zjištěné značné příjmy žalovaného po dobu trvání manželství, jež získal svým působením jakožto profesionální fotbalový brankář, a jimiž se (výhradně) finančně zasloužil o získání společného majetku vysoké hodnoty – dán prostor pro úvahu o možném odchýlení se od principu rovnosti podílů účastníků na vypořádávaném společném jmění, dovolací soud nesdílí náhled odvolacího soudu, že by v projednávané věci byly dány okolnosti pro stanovení disparity podílů výrazněji ve prospěch žalovaného tak, jak to učinil odvolací soud, pokud stanovil poměr disparity podílů účastníků 2:1, tedy podíl žalobkyně na společném jmění v rozsahu pouze 1/3 a podíl žalovaného v rozsahu 2/3.

Odvolací soud totiž při stanovení poměru disparity podílů v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řádně nezohlednil veškeré okolnosti projednávané věci, resp. zohlednil pouze některé ve věci zjištěné skutkové okolnosti a jiné nikoliv, a proto jeho úvahu o disparitě podílů nelze než hodnotit – též v kontextu výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu – jako zjevně nepřiměřenou, pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.

30. Odvolacímu soudu je nutné především vytknout, že oproti soudu prvního stupně při úvahách o disparitě podílů vůbec nezohlednil skutečnost, že ačkoliv bylo manželství účastníků bezdětné, žalovaný měl z předchozího vztahu nezletilého syna, o kterého žalobkyně pečovala, a rovněž nedostatečně zohlednil péči žalobkyně o chod společné domácnosti, přičemž s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti nelze v žádném případě hovořit o tom, že by žalobkyně tyto činnosti zanedbávala. Odvolací soud se nicméně nesprávně a jednostranně zaměřil pouze na nadstandardně vysoké příjmy žalobce, výhradně ze kterých sice došlo k pořízení veškerého vypořádávaného majetku, avšak zcela nedostatečně, resp. V podstatě vůbec, nezohlednil podporu ze strany žalobkyně, jež mu nabytí těchto nadstandardních příjmů v době trvání manželství umožňovala. Odvolací soud měl vzít v potaz podporu žalobkyně spočívající v péči o (navíc ani ne jejího vlastního) syna, anebo v zajištění běžného chodu domácnosti (běžný úklid, nákupy, vaření, praní) v době vrcholu profesionální kariéry žalovaného, kdy měl žalovaný dán pevný tréninkový plán, účastnil se zápasů atd., to vše navíc s nutností stěhování po dobu angažmá žalovaného do zahraničí, kdy ale zároveň bylo nutné vyzvedávat syna žalovaného v České republice u jeho matky. To vše podle skutkových zjištění nalézacích soudů žalovaná zajišťovala, pročež dovolací soud nemá s ohledem na výše uvedená východiska své ustálené rozhodovací praxe za to, že by okolnosti této věci umožňovaly stanovení výraznějšího poměru disparity podílů na vypořádávaném SJM, neboť nadstandardní příjmy žalovaného nemohou být při úvahách o disparitě podílů jediným určujícím hlediskem, nýbrž je třeba v kontextu souzené věci hodnotit veškeré zjištěné skutkové okolnosti. Z tohoto pohledu proto úvahy odvolacího soudu nemohou obstát. Naopak se dovolacímu soudu jeví v projednávané věci jako přiléhavější závěry soudu prvního stupně stanovující sice také disparitu podílů ve prospěch žalovaného z důvodu jeho nadstandardně vysokých příjmů, avšak rovněž zohledňující podporu žalované ve všech relevantních souvislostech. Přiléhavý je rovněž odkaz soudu prvního stupně na skutkovými okolnostmi obdobný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, týkající se taktéž stanovení disparity podílů na vypořádávaném SJM v případě profesionálního sportovce. Dovolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který stanovil disparitu podílů účastníků pouze v poměru 60:40 ve prospěch žalovaného, tedy podíl žalobkyně na společném jmění v rozsahu 2/5 a podíl žalovaného v rozsahu 3/5. To s přihlédnutím k tomu, že takového rozdělení společného majetku se v dovolání výslovně domáhala i dovolatelka a navrhovala, aby tímto způsobem byly majetkové poměry účastníků uspořádány.

31. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání žalobkyně na základě výše uvedených skutečností důvodným, napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku (k odůvodnění podrobně viz dále).

32. Dovolání žalovaného však přípustné není.

33. Žalovaný stejně jako žalobkyně namítá nesprávně stanovený poměr disparity podílů odvolacím soudem, avšak s tím rozdílem, že má za to, že by disparita podílů měla být stanovena ještě výrazněji v jeho prospěch, a to v poměru 5:1.

34. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal důvodným dovolání žalobkyně v té samé otázce s tím, že bylo uzavřeno, že disparita podílů v poměru 2:1 ve prospěch žalovaného byla odvolacím soudem určena nesprávně a s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti měla být stanovena mírněji, je zřejmé, že argumentace žalovaného v dovolání směřující ke stanovení výrazně vyššího poměru disparity podílů nemůže v dovolacím přezkumu obstát, pokud bylo vyhověno zcela opačnému požadavku žalobkyně; proto se dovolací soud k dovolání žalovaného vyjadřuje pouze ve stručnosti.

35. Dovolání žalovaného je navíc na samé hranici projednatelnosti, neboť žalovaný v úvodu dovolání předkládá k řešení otázku hmotného práva podle jeho názoru dovolacím soudem dosud neřešenou [zda je disparita podílů ve výši 2:1 dostatečná (a spravedlivá) za situace, kdy veškeré příjmy do SJM přinesl pouze jeden z manželů a druhý po celou dobu manželství nepracoval, nestaral se o společnou domácnost ani nepečoval o společné děti, avšak zároveň žil naprosto nadstandardním (luxusním) způsobem], nicméně následně argumentuje také rozhodovací praxí dovolacího soudu k důvodům disparity, z čehož lze usuzovat na vymezení přípustnosti dovolání spočívající v rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kteréžto předpoklady přípustnosti dovolání se však z hlediska § 237 o. s. ř. vzájemně vylučují. Žalovaným formulovaná otázka navíc vychází z jiného než zjištěného skutkového stavu, neboť v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno, že by žalobkyně nepečovala o děti (byť se nejednalo o dítě společné, ale o syna žalovaného z předchozího vztahu), anebo že by se vůbec nestarala o společnou domácnost. I z tohoto důvodu je tedy žalovaným předkládaná otázka s ohledem na vázanost dovolacího soudu zjištěným skutkovým stavem v dovolacím řízení bezpředmětná. V dalších podrobnostech pak dovolací soud odkazuje na své odůvodnění výše, v němž bylo shledáno důvodným dovolání žalobkyně a s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti byla v projednávané věci jako přiléhavá stanovena disparita podílů na vypořádávaném SJM v poměru 60:40 ve prospěch žalovaného.

36. Protože dovolání žalovaného není přípustné, dovolací soud v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

37. S ohledem na to, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, aniž by bylo nutné např. doplňovat dokazování, dovolací soud přistoupil ke změně rozsudku odvolacího soudu.

38. Vypořádání podle disparity podílů 60:40 ve prospěch žalovaného, tedy při podílu žalovaného na vypořádávaném jmění ve výši 3/5 a podílu žalobkyně ve výši 2/5, je třeba provést následujícím způsobem:

39. Do výlučného vlastnictví žalovaného jsou ze společného jmění účastníků přikazovány tyto položky: 1) pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v k. ú. XY, v hodnotě 17 500 000 Kč – 3/5 podíl žalovaného na této položce představuje částku 10 500 000 Kč, tudíž má žalovaný povinnost nahradit žalobkyni na její 2/5 podíl částku 7 000 000 Kč; 2) pohledávka za Komerční bankou, a. s., z titulu bankovního účtu se zůstatkem v hodnotě 8 395,67 Kč – 3/5 podíl žalovaného na této položce představuje částku 5 037,40 Kč, tudíž má žalovaný povinnost nahradit žalobkyni na její 2/5 podíl částku 3 358,27 Kč; 3) pohledávka za Reiffeisenbank, a. s., z titulu bankovního účtu se zůstatkem v hodnotě 22 213,83 Kč – 3/5 podíl žalovaného na této položce představuje částku 13 328,30 Kč, tudíž má žalovaný povinnost nahradit žalobkyni na její 2/5 podíl částku 8 885,53 Kč; 4) pohledávka za J&T BANKA, a. s., z titulu portfolia se zůstatkem v hodnotě 9 190 625,25 Kč – 3/5 podíl žalovaného na této položce představuje částku 5 514 375,15 Kč, tudíž má žalovaný povinnost nahradit žalobkyni na její 2/5 podíl částku 3 676 250,10 Kč. Dále je třeba započítat vnos ze společných prostředků na výlučný majetek žalovaného (zhodnocení podniku žalovaného nákupem automobilů z prostředků SJM) v hodnotě 1 930 000 Kč – 3/5 podíl žalovaného na této hodnotě představuje částku 1 158 000 Kč, žalovaný má tudíž povinnost zaplatit žalobkyni na její 2/5 podíl částku 772 000 Kč.

40. Žalovanému je tedy přikazován majetek v celkové hodnotě 28 651 234,75 Kč, žalobkyni má tudíž na vypořádání jejího podílu nahradit 11 460 493,90 Kč.

41. Do výlučného vlastnictví žalobkyně jsou ze společného jmění účastníků přikazovány tyto položky: 1) bytová jednotka č. XY v budově č. p. XY, včetně podílu na společných částech o velikosti 646/16473, vše v k. ú. XY, 2) spoluvlastnický podíl o velikosti 733/25000 k pozemkům v k. ú. XY, zapsaným na LV č. XY, a 3) pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, v celkové hodnotě 5 490 000 Kč – 2/5 podíl žalobkyně na těchto položkách představuje částku 2 196 000 Kč, tudíž má žalobkyně povinnost nahradit žalovanému na jeho 3/5 podíl částku 3 294 000 Kč; 4) pohledávka za Komerční bankou, a. s., z titulu bankovního účtu se zůstatkem v hodnotě 24 721,52 Kč – 2/5 podíl žalobkyně na této položce představuje částku 9 888,61 Kč, tudíž má žalobkyně povinnost nahradit žalovanému na jeho 3/5 podíl částku 14 832,91 Kč; 5) pohledávka za mBank S.A. z titulu bankovního účtu se zůstatkem v hodnotě 232,99 Kč – 2/5 podíl žalobkyně na této položce představuje částku 93,20 Kč, tudíž má žalobkyně povinnost nahradit žalovanému na jeho 3/5 podíl částku 139,79 Kč. Dále je třeba započítat vnos žalovaného z výlučných prostředků do prostředků SJM (platby z výlučných prostředků žalovaného na společný závazek) v celkové výši 605 176,33 Kč; s ohledem na to, že tyto platby provedl žalovaný až po rozvodu manželství, neuplatní se u této hodnoty disparita podílů – žalobkyně tudíž nahradí žalovanému 1/2 těchto prostředků, tedy částku 302 588,17 Kč.

42. Žalobkyni je tedy přikazován majetek v celkové hodnotě 5 514 954,51 Kč, přičemž žalovanému má na vypořádání jeho podílu zaplatit 3 611 560,87 Kč.

43. Žalovaný má na základě výše uvedeného na vypořádání podílů nahradit žalobkyni celkovou částku 11 460 493,90 Kč a žalobkyně má nahradit žalovanému celkovou částku 3 611 560,87 Kč. Rozdíl v těchto náhradách představuje částka v celkové výši 7 848 933,03 Kč, kterou je tudíž povinen na vyrovnání podílů zaplatit žalovaný žalobkyni. S ohledem na výši celkové povinnosti uložené žalovanému byla dovolacím soudem částka rozdělena na dvě části a zároveň stanovena delší lhůta k plnění, která umožní žalovanému dobrovolné splnění povinnosti, a současně nezasáhne neúměrně do práv žalobkyně na včasnou náhradu (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

44. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a zároveň dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadený rozsudek podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, jak je uvedeno výše.

45. Vzhledem ke změně rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem,

musel dovolací soud rozhodnout i o náhradě nákladů řízení jak státu, tak i účastníků. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. Protože po vydání rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně o uložení povinnosti účastníkům k náhradě nákladů řízení státu samostatnými rozhodnutími, která nabyla právní moci, musel dovolací soud tato rozhodnutí (konkretizovaná ve výroku III tohoto rozsudku) zrušit jako rozhodnutí na změněném rozhodnutí odvolacího soudu závislá (§ 243d odst. 2 o. s. ř.). Současně pak Nejvyšší soud uložil každému z účastníků (výrok IV) povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši 6 280,- Kč, tj. v ? vzniklých nákladů a to vzhledem k jejich polovičnímu procesnímu úspěchu ve věci (viz blíže bod 46 a odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky z hlediska závěrů o polovičním procesním úspěchu a neúspěchu obou účastníků). Protože však oba účastníci již uvedenou částku zaplatili (č. l. 540 a č. l. 570), rozhodl Nejvyšší soud o uložení této platební povinnosti účastníkům, ale již bez lhůty k plnění, protože uvedenou povinnost již oba účastníci splnili na základě rozhodnutí soudu prvního stupně. 46. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 2 o. s. ř. S přihlédnutím k celkovému rozsahu společného jmění účastníků, procesním návrhům účastníků a výsledku řízení vychází dovolací soud z toho, že při celkovém a komplexním hodnocení lze považovat procesní úspěch a neúspěch obou účastníků v dané věci v zásadě za stejný. Rozhodnutí soudu je ve svém výsledku založeno na disparitě v neprospěch žalobkyně v rozsahu 40:60, naproti tomu však žalobkyně byla úspěšná v dovolacím (a tím ve svém výsledku i v odvolacím řízení) řízení. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů, což ve svém důsledku koresponduje východiskům, která pro rozhodování o náhradě nákladů řízení formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, Pl. ÚS-st. 59/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), resp. přímo do poměrů společného jmění manželů v nálezu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2148/23, resp. v usnesení ze dne 10. dubna 2024, sp. zn. I. ÚS 810/24. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto rozsudkem uložená, lze se domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. 4. 2024

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu