22 Cdo 1739/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci
žalobkyní: A) M. M., a B) A. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným:
1) S. s. K., státnímu podniku, a 2) K., v. d. v P., o určení neplatnosti kupní
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 85/98, o dovolání
žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2001, č. j.
15 Co 736/2000-298, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
června 2000, č. j. 8 C 85/98-262, určil, že „kupní smlouva uzavřená dne 19. 12.
1991 mezi Státním statkem D. a K., výrobním družstvem P., registrovaná dne 25.
2. 1992 Státním notářstvím v K., týkající se převodu parc. č. 142/4 o výměře
832 m2 v katastrálním území Ž. R., je neplatná“ (výrok I.) a že „vlastnicemi
pozemku č. parc. 142/4 o výměře 832 m2 v katastrálním území Ž. R. jsou
navrhovatelky M. M. a A. S., a to každá jedné ideální poloviny celku“ (výrok
II.), a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k
závěru, že sporný pozemek „byl součástí přídělové parcely 144/2 a tato parcela
patřila do restitučního nároku žalobkyň“. Pak ovšem její převod shora uvedenou
kupní smlouvou po účinnosti zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, byl v rozporu s § 5 odst. 3 tohoto zákona
a smlouva je absolutně neplatným právním úkonem (§ 39 občanského zákoníku –
dále jen „ObčZ“). Parcela č. 142/4 tedy zůstává součástí restitučních nároků
žalobkyní, a proto bylo vyhověno i žalobě na určení jejich vlastnictví.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 28. března 2001, č. j. 15 Co 736/2000-298, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že „žaloba na
určení vlastnického práva se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Dovodil
naléhavý právní zájem žalobkyní na podání určovací žaloby přesto, že jsou pouze
spoluvlastnicemi poloviny sporného pozemku, neboť podílovému spoluvlastníku
„nelze upřít naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, která může
vyjasnit jeho právní postavení spoluvlastníka a slouží k ochraně jeho
spoluvlastnických práv,“ a výrok I. přezkoumávaného rozsudku potvrdil proto,
že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy z
19. 12. 1991. Žalobu na určení, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi parcely č.
142/4, však neshledal důvodnou pro nedostatek pasivní věcné legitimace obou
žalovaných. K tomu uvedl, že „ve sporu o určení vlastnictví musí být žalovány
osoby, které o sobě tvrdí, že jsou vlastníky věci a své vlastnické právo hájí v
řízení proti osobě, která tvrdí totéž. V přezkoumávané věci je tato podmínka
sice splněna u žalobkyň, nikoli ale u žalovaných, z nichž žádný netvrdí, že je
vlastníkem pozemku č. 142/4.“ V této souvislosti odvolací soud poukázal na to,
že první žalovaný pozemek prodal napadenou smlouvou druhému žalovanému a ten
pak v průběhu řízení kupní smlouvou z 18. 4. 1995 převedl vlastnictví k pozemku
na společnost První pozemní stavitelství spol. s r. o., o čemž svědčí
předložená kupní smlouva i výpis z katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho měnícímu výroku, podaly žalobkyně
dovolání a namítly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Odvolací soud totiž nerespektoval stanovisko Nejvyššího
soudu ČR vyjádřené v průběhu tohoto řízení v rozsudku z 26. 11. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1264/96, že pokud oprávněná osoba uzavře s povinnou osobou dohodu o vydání
věci podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, nabývá vlastnictví k vydané nemovitosti
dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení této dohody, vydaného
podle § 9 odst. 2 tohoto zákona. Jestliže v daném případě byla dohoda o vydání
věci mezi oprávněnou a povinnou osobou pravomocně schválena a nyní bylo, rovněž
pravomocně, rozhodnuto o neplatnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl
pozemek, na který se vztahoval řádně uplatněný nárok oprávněných, staly se
žalobkyně dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody
spoluvlastnicemi sporného pozemku. Žalobkyně navrhly, aby byl napadený rozsudek
zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Druhý žalovaný pak ve svém vyjádření k
dovolání pouze zpochybnil skutkový závěr, že sporný pozemek je částí
uplatněného restitučního nároku žalobkyní, a tedy i právní závěr o neplatnosti
kupní smlouvy.
Dovolací soud ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.
projednal věc podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále
jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými
osobami, že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že splňuje podmínky
uvedené v § 241 odst. 1 a 2 OSŘ a že se opírá o zákonem předpokládaný dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 OSŘ, které zakládají přípustnost
dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný napadenému
rozsudku nevytýká a ani z obsahu spisu existence žádné z těchto vad neplyne.
Totéž lze konstatovat ve vztahu k jiným vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Proto bylo možno
přezkoumat napadený rozsudek jen z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Vázanost dovolacího soudu důvodem uvedeným v dovolání, která vyplývá z § 242
odst. 3 věty prvé OSŘ, se projevuje nejen v tom, který z důvodů vyjmenovaných v
§ 241 odst. 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací
důvod vylíčen, t. j. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V
této věci považují žalobkyně za nesprávné právní posouzení závěr odvolacího
soudu, že nejsou vlastnicemi sporného pozemku, a vytýkají tomuto soudu, že se
neřídil závazným právním názorem, který ve svém shora uvedeném rozsudku
vyslovil dovolací soud. Jedině z tohoto hlediska se tedy lze správností
právního posouzení věci odvolacím soudem zabývat. Přezkoumávaný výrok
napadeného rozsudku ovšem není založen na závěru, že žalobkyně nejsou
spoluvlastnicemi sporného pozemku, nýbrž na názoru, že žaloba o určení tohoto
spoluvlastnictví směřuje proti subjektu, který není nositelem pasivní věcné
legitimace. Tomuto právnímu posouzení dovolatelky nic nevytýkají, a tak jeho
správnost dovolací soud nemůže přezkoumávat. Jestliže pak právní názor, jehož
správnost žalobkyně zpochybnily, nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu významný
(navíc, jak je z odůvodnění rozsudku zřejmé, jej tento soud ani nevyslovil),
nemůže být dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tak, jak byl v
dovolání vymezen, naplněn. Proto nezbylo, než podle § 243b odst. 1 věty před
středníkem OSŘ dovolání žalobkyní zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyně v něm neuspěly a žalovaným, kteří by měli podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v tomto
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu