22 Cdo 174/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 184/2000, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2001, č. j. 6
Co 1481/2001-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2001,
č. j. 6 Co 1481/2001-76, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 2. května 2001, č. j. 7 C 184/2000-57, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 2. května 2001, č. j. 7 C 184/2000-57, pod bodem I. výroku
určil, „že vlastníkem pozemkových parcel č. 555 o výměře 20 m2 zastavěné
plochy, č. 2979/5 o výměře 306 m2 ostatní plochy – jiné plochy, č. 2979/15 o
výměře 34 m2 ostatní plochy – jiné plochy, jak jsou zapsány na LV č. 132 pro
obec K. Ú., k. ú. K. Ú., je žalobce“. Pod bodem II. výroku zamítl vzájemný
návrh žalované, aby soud určil, že vlastníkem označených pozemků je žalovaná, a
pod bodem III. výroku rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že sporné pozemkové parcely vznikly oddělením od pozemkové parcely č.
2979, kterou právní předchůdci žalované K. a A. Š. prohlášením z 29. 7. 1964
bezúplatně převedli do vlastnictví státu. Rozhodnutím z 24. 10. 1966 rozhodl
finanční odbor ONV v Č., že vlastnictví pozemků nabídnutých manžely Š. přechází
do státního socialistického vlastnictví. Rozhodnutím téhož odboru z 24. 5. 1968
byla žalobci a jeho bývalé manželce přidělena do osobního užívání pozemková
parcela č. 2979/5 stavební plocha o výměře 325 m2 v kat. úz. K. Ú. a 11. 6.
1968 byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku,
která byla registrována státním notářstvím. Žalobce na označeném pozemku
postavil rekreační chatu. Rozsudkem soudu prvního stupně z 8. 3. 1997, č. j. 7
C 58/74-106, byla chata přikázána do výhradního vlastnictví žalobci s tím, že
se stává výhradním uživatelem pozemkové parcely č. 2979/5. O tom, že k
pozemkové parcele č. 2979/5 je v katastru nemovitostí duplicitní zápis, se
dověděl v roce 1997 v souvislosti s darováním chaty dceři. Sporné pozemky jsou
zapsány jako součást pozemkové parcely 2979 na LV č. 232 pro kat. úz. a obec K.
Ú. ve prospěch žalované. Soud prvního stupně dovodil, že bezúplatný převod
pozemků manžely Š. prohlášením z 29. 7. 1964 do vlastnictví státu byl absolutně
neplatným právním úkonem s ohledem na nedostatečnou určitost a skutečnost, že
nebyla dodržena platná právní úprava z roku 1964, kdy „projev vůle účastníků
darovat pozemkové parcely státu mohl být učiněn pouze v písemné formě a na téže
listině“. Manželé Š. tak své vlastnické právo k pozemkové parcele č. 2979
(dříve č. 345) nepozbyli. Jestliže se stát choval ke sporným pozemkům jako
vlastník bez právního důvodu, byly neplatnými právními úkony i rozhodnutí o
přidělení pozemku žalobci a jeho bývalé manželce a dohoda o zřízení práva
společného užívání pozemku. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce sporné
pozemky užíval v dobré víře nepřetržitě od roku 1968 a s ohledem na § 130 a §
134 ObčZ nejpozději k 1. 4. 1994 nabyl vlastnické právo k těmto pozemkům
vydržením.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalované rozsudkem ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1481/2001-76, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolatelka zpochybnila pouze závěr soudu prvního stupně, že žalobce vydržel
vlastnické právo ke sporným pozemkům. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry, týkajícími se
neplatnosti bezúplatného převodu pozemků na stát manžely Š., rozhodnutí o
přidělení pozemku žalobci a jeho bývalé manželce a dohody o zřízení práva
osobního užívání pozemku. Za správný považoval i závěr, že žalobce vydržel
vlastnické právo ke sporným pozemkům. Podle odvolacího soudu „žalobce se
oprávněně domníval, že mu vykonávané právo osobního užívání pozemku patří,
ačkoliv ve skutečnosti tomu nebylo právě proto, že dohoda o zřízení práva
osobního užívání byla neplatným právním úkonem“. Žalobce byl oprávněným
držitelem a proto si mohl započíst dobu, po kterou měl pozemek v držbě před 1.
1. 1992. Na tom nic nemění, že po 1. 1. 1992 vznikl nový vlastnický právní
vztah.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, podle jeho
obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.b)
OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně má po právní stránce zásadní
význam, protože otázka oprávněnosti držby ve vztahu k vydržení je odvolacím
soudem rozhodována rozdílně a soudem dovolacím řešena není. Mimo jiné namítá,
že se žalobce chopil držby na základě dohody o zřízení práva osobního užívání,
byť neplatné. Držby se ujal v rozsahu a účelu zřízeného práva osobního užívání
a proto se nemohl domnívat, že mu k pozemkům svědčí vlastnictví. Mohl se pouze
domnívat, že pozemky užívá z titulu a v rozsahu zřízeného práva osobního
užívání. Protože dobrá víra se musí vztahovat k právu, které má být vydrženo,
nelze učinit závěr, že žalobce byl oprávněným držitelem po dobu stanovenou
zákonem a že vlastnictví k pozemkům vydržel. Podle žalované nelze slučovat
institut osobního užívání s vlastnictvím, neboť šlo od dva různé právní
instituty. Soudy rovněž nerespektovaly prioritu práva, které vzniklo jako
první. Žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemkům dědictvím po matce, která
pozemky spoluvlastnila nepřerušeně od roku 1938. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že projednávaná problematika
nemá zásadní právní význam, neboť je vyřešena stávající judikaturou. Ztotožnil
se s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání přípustné není, neboť
rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku ze 4. 10.
2000, č. j. 7 C 184/2000-23.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 OSŘ, neboť odvolací soud řešil
právní otázku předpokladu vydržení v rozporu s hmotným právem, jak bude dále
rozvedeno.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ nebo že řízení je postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které
nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve
vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ). Podle §
868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona
(tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy
vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich
vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven
posledně uvedenou novelou.
Podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č.
131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se
stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu
tří let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část,
který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo
být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k
pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním
užívání pozemku v rozsahu uvedené v § 200. Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž
znění do doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho
právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba
však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného
vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu § 132a
odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet
vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se
svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako
vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších
soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT
Praha 1986, str. 428. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního
užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým tak vylučuje
dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi.
Žalobce užíval sporné pozemky na základě rozhodnutí o přidělení pozemku
parc. č. 2979/5 v kat. úz. K. Ú. do osobního užívání z 24. 5. 1968 a dohody o
zřízení práva osobního užívání pozemku z 11. 6. 1968, které byly neúčinnými
právními akty, a to od roku 1968. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem
okolnostem mohl být žalobce toliko v dobré víře, že sporný pozemek užívá z
titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení vlastnického
práva ke sporným pozemkům podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele
provedené zákonem č. 131/1982 Sb. žalobcem k 1. 4. 1984, protože nenakládal s
pozemkem jako s pozemkem, který mu vlastnicky patří. S ohledem na shora uvedené
proto nemohl být považován za oprávněného držitele. Tento stav trval k l. 1.
1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č.
509/1991 Sb., kdy podle § 872 odst. 1 ObčZ právo osobního užívání pozemku,
vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby.
Právo osobního užívání pozemku parc. č. 2979/5 však žalobci platně nevzniklo a
proto nemohl vlastnictví nabýt ani ze zákona.
Žalobce nemohl vydržet vlastnické právo ke sporným pozemkům ani podle §
134 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. I kdyby
byl přesvědčen, že právo osobního užívání pozemku mu platně vzniklo a
transformovalo se na právo vlastnické, pak od 1. 1. 1991 do roku 1997, kdy se
žalobce dověděl o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí,
nemohl být nadále v dobré víře, že mu sporné pozemky vlastnicky patří.
Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení tak neuplynula.
Pokud tedy v dané věci odvolací soud vycházel z jiného právního názoru,
řešil ve věci zásadní právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 134 odst. 1
ObčZ v platném znění) a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a dovolací důvod, upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je dán.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 3 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů,
neboť důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu