22 Cdo 1747/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Ing. O. R., M., zastoupeného JUDr. Petrem Oehmem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČO: 00006947, o náhradu za omezení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C
109/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
června 2012, č. j. 28 Co 205/2012-158, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č.
j. 28 Co 205/2012-158, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.340,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku
501.228,- Kč z důvodu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k pěti bytům
v bytovém domě v P. v důsledku regulace nájemného, a to za období od 1. 1. 2003
do 31. 12. 2003.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
listopadu 2011, č. j. 31 C 109/2009-113, uložil žalované povinnost „zaplatit
žalobci 95 934 Kč s úrokem z prodlení ve výši reprosazby stanovené ČNB pro
každý prvý den toho kterého kalendářního pololetí, zvýšené o 7 % od 19. 10.
2004 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost
„zaplatit žalobci dalších 405 294,- Kč s úrokem ve výši reprosazby stanovené
ČNB pro každý prvý den toho kterého kalendářního pololetí, zvýšené o 7 %“(výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva postupoval soud
volnou úvahou podle § 136 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a její
výši stanovil průměrem regulovaného a deregulovaného nájemného částkou 95 934,-
Kč. Zohlednil přitom simulaci výpočtu nájemného provedenou znaleckým posudkem
znalce Ing. Makala, který vyčíslil roční rozdíl mezi regulovaným a tržním
nájemným v logice zák. č. 107/2006 Sb., od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 částkou
21 420,- Kč, a při vyčíslení maximální výše cílového nájemného v předmětných
bytech v období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003, jestliže by cílové hodnoty
měsíčního nájemného podle zák. č. 107/2006 Sb., bylo dosaženo k 31. 12. 2003,
stanovil roční rozdíl částkou 170 448,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem
ze dne 27. června 2012, č. j. 28 Co 205/2012-158, rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 54
954,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši repro sazby vyhlášené ČNB pro každý
první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm
procentních bodů, od 19. 10. 2004 do zaplacení, zamítl, jinak rozsudek soudu
prvního stupně v tomto výroku, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o
soudních poplatcích potvrdil. Dále rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem
prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud nepovažoval způsob, jakým soud prvního stupně vyčíslil výši
náhrady za omezení vlastnického práva žalobce za správný. Uvedl, že náhradu za
omezení vlastnického práva nelze stanovit pouze jako rozdíl mezi tržním (v
místě a čase obvyklým) nájemným a regulovaným nájemným a neobstojí ani výpočet
pomocí tzv. simulace nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb.; tento závěr
podrobně vysvětlil. Konstatoval, že výše roční náhrady za nucené omezení
vlastnického práva vlastníků nájemních bytů podle čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod by neměla přesahovat výši nájemného, které bylo možno
vybrat pro rok 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb. Výpočet nájemného, které bylo
možno dosáhnout v roce 2007, pak odvolací soud provedl podle tzv. kalkulačky
zveřejněné na stránkách Ministerstva pro místní rozvoj
(http://www.mmr.cz/cs/Stavebni-rad-a-bytova-politika/Bytova-politika/Kalkulacka-
najemneho/Kalkulacka-pro-zvyseni-najemneho-v-roce-2007). Žalobci přiznal
rozdíl mezi skutečně vybranou částkou na nájemném v roce 2003 (109 956,- Kč) a
částkou, kterou mohl žalobce obdržet po jednostranném zvýšení nájemného v roce
2007 (150 936,- Kč), tedy částku 40 980,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a), písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok II., III. a IV. rozsudku soudu prvního
stupně i rozsudek odvolacího soudu a věc aby vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasí, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za
správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce částečně zamítl a zčásti
odmítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 –
přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a
povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak,
řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních,
rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních
právních předpisů.
Protože o nároku žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva bylo
pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. června 2012 a
dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací
soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
prosince 2012.
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v
neprospěch žalobce ohledně částky 54 954,- Kč, a dovolání je proto v tomto
rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), zatímco ve zbývající částce 40.980,- Kč, v níž odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, by dovolání mohlo být přípustné jen
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 2
písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné a ve zbývající části ani
přípustné.
S ohledem na částečnou přípustnost dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda v
řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s.
ř.). Tyto vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu
neshledal.
Podstatou dovolání žalobce je zpochybňování způsobu určení výše náhrady za
nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným.
Dovolatel tvrdí, že při jejím stanovení odvolací soud nepostupoval v souladu s
judikaturou. Podle jeho názoru měla být náhrada určena ve výši rozdílu mezi
nájmem obvyklým a nájmem regulovaným s tím, že není důvod pro to, aby byla výše
náhrady odvozována od zák. č. 107/2006 Sb., který v roce 2003 neplatil.
Otázkou náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv.
regulovaným nájemným se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 23. dubna
2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, a dále v rozsudku ze dne 23. října
2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz. Podrobně v nich rozebral, jakým způsobem a za jakých
podmínek má být stanoven základ a rozsah nároku za nucené omezení vlastnického
práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným. Při posuzování intenzity
omezení vlastnického práva vycházel z premis, z nichž vychází judikatura
Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Ve shora uvedených rozhodnutích dospěl dovolací soud k závěru, že náhrada za
omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší
vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s
přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně
vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a
dosáhnout přiměřeného zisku. Tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem
mezi obvyklým a regulovaným nájemným.
Nejvyšší soud dále dovodil, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva
není nárokem na náhradu škody. Výše takové náhrady nepředstavuje reparaci
ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu
bez jakéhokoliv omezení výše nájemného, ale výše náhrady musí být
proporcionální k následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007
stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a
o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, podle kterého by celková měsíční
částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného
regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince
2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od
1. ledna 2007.
Jestliže tedy odvolací soud považoval za referenční kritérium pro náhradu za
omezení vlastnického práva výši nájemného, kterou za předmětné byty mohl
vlastník dosahovat od 1. ledna 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb., a vyšel
přitom z toho, že přiznaná náhrada nemůže být vyšší než nájemné, které žalobce
mohl požadovat na základě zák. č. 107/2006 Sb., rozhodl v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že otázka deregulace nájemného představuje
sociálně velmi citlivou problematiku, kde na straně jedné existuje zájem
vlastníků nemovitostí na rychlém dosažení odstranění překážek limitujících
možnou výši nájemného, na straně druhé pak dopad deregulačních kroků na široké
vrstvy nájemců. Přijetí odpovídajícího právního řešení je pak výsledkem
určitého sociálně-ekonomického přístupu, který musí oba naznačené zájmy
zohlednit a přijatelným způsobem vyvážit, vychází-li ústavněprávní judikatura z
pojetí práva na bydlení jako základního lidského práva (nález Ústavního soudu
publikovaný pod č. 231/2000 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soud nebyl v rozporu se zákonem ani
s judikaturou Ústavního soud, a že byl v souladu s pozdější judikaturou
Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v rozsahu měnícího výroku ve věci samé
podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl a ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobce
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo zčásti odmítnuto, zčásti zamítnuto a žalované vznikly náklady za její
zastoupení advokátem (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální
sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla
zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s
účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č.
116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována
odměnou ve výši 4.937,- Kč, stanovenou podle § 6, § 8 odst. 1, § 7 bod 5, § 11
odst. 1 písm. k), dále náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 5 240,-
Kč. Rovněž jí náleží částka 1.100,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve
výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení
tak činí 6 340,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149
odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna
2015
Mgr. David
Havlík
předseda senátu