22 Cdo 1772/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) M. D., a 2) J.
D., oběma zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 263/96, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. února 2000, č. j. 22 Co
273/99-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
E. V.
Žalobce, syn prodávajícího F. K., zemřelého 28. 11. 1996, a jeho
jediný dědic se žalobou domáhal určení neplatnosti níže označené kupní smlouvy
s ohledem na zdravotní stav svého otce v době uzavření smlouvy. Dále tvrdil, že
smlouva byla uzavřena pod nátlakem v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, kdy
pod slibem odvezení domů z léčebny dlouhodobě nemocných (dále „LDN“) jeho otec
dal souhlas k postavení chaty na sousedním pozemku, cena nemovitostí nebyla
zjištěna znalcem a kupní cena tvoří jen zlomek úřední ceny. Prodávající bez
lupy, kterou v LDN neměl, nebyl schopen přečíst si text smlouvy a byl ve stavu,
kdy se nemohl sám podepsat. Jeho podpis na smlouvě je buď falzifikát, nebo jeho
ruku při podpisu vedla jiná osoba. Kupní cena 100 000,- Kč kupujícími nebyla
zaplacena. Pokud byl při plném vědomí, nemovitosti nikdy nehodlal prodat.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
února 1999, č. j. 6 C 263/96-102, určil, že kupní smlouva týkající se domu č.
p. 286 a pozemků č. kat. 319 o výměře 648 m2, 1137/8 o výměře 905 m2 a dále
1137/8, 1295/1 a 1296/2 o celkové výměře 5 188 m2 v kat. úz. a obci D.,
vedených na LV č. 741 u Katastrálního úřadu v P., uzavřená dne 29. října 1996
mezi prodávajícím F. K. a kupujícími J. a M. D., je neplatná. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že F. K. byl léčen v LDN R. od
1. 10. 1996 do 28. 11. 1996, kdy zemřel. Kupní smlouvou z 29. 10. 1996 prodal
žalovaným předmětné nemovitosti. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí
nastaly 30. 10. 1996. Jako vlastníci předmětných nemovitostí jsou v katastru
nemovitostí zapsáni žalovaní s tím, že jde o jejich společné jmění. Podle
znaleckého posudku MUDr. J. K. F. K. trpěl v době sepsání kupní smlouvy kromě
tělesných chorob také arteriosklerózou mozkových cév při celkové
arterioskleróze. Vzhledem k občasným stavům zmatenosti si nepamatoval úplně
všechna časová období v průběhu hospitalizace v LDN, zda si v plném rozsahu
pamatoval události z 29. 10. 1996 nelze jednoznačně zodpovědět. U F. K. nelze
vyloučit, ale ani potvrdit počínající arteriosklerotickou demenci. V době
podpisu smlouvy byla u F. K. diagnostikována mozková arterioskleróza s
občasnými stavy zmatenosti, pokud by u něho byl v době podepisování kupní
smlouvy přítomen stav zmateného vědomí s nesouvislým myšlením, ztrátou
kritičnosti a dezorientací, pak by nebyl schopen rozpoznat důsledky svého
jednání. Podle svědkyně JUDr. Š. se nezdá, že by se F. K. v takovém stavu
nacházel. Porovnáním podpisů na jeho poslední vůli z roku 1991 a kupní smlouvě
z 29. 10. 1996 podpis na kupní smlouvě svědčí o obtížné koordinaci psacích
pohybů, které mohly být způsobeny jeho zhoršeným psychosomatickým stavem. Soud
prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že kupní smlouva z 29. 10. 1996
uzavřená mezi F. K. a žalovanými je neplatná podle § 37 odst. 1 a § 39 ObčZ.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 29. února 2000, č. j. 22 Co 273/99-138, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem znalce MUDr. J. K. a
žalovaných a dále úředními záznamy Policie České republiky, obvodního oddělení
v B., sp. zn. ORPA 424/BO-TČ-96, se především zabýval otázkou naléhavého
právního zájmu na předmětné určovací žalobě a dospěl k závěru, že otázka
platnosti kupní smlouvy má povahu otázky předběžné pro posouzení otázky, zda
zemřelý F. K. byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem
uvedené kupní smlouvy, tedy ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, a
lze-li žalovat přímo na určení samostatného práva nebo právního vztahu,
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy není dán. Neztotožnil
se ani se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva je absolutně neplatná.
Podle názoru odvolacího soudu „nebylo prokázáno, že by žalovaní zemřelého F. K.
psychicky či fyzicky k uzavření smlouvy nutili (svoboda právního úkonu) nebo že
pan K. neměl skutečně v úmyslu nemovitost prodat (vážnost právního úkonu).
Stejně tak nejsou dány důvody pro závěr o nesrozumitelnosti či neurčitosti
právního úkonu vzhledem k obsahu kupní smlouvy“. Závěr soudu prvního stupně, že
F. K. nebyl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav rozpoznat důsledky svého
jednání, nemá oporu v závěrech znaleckého posudku ani výpovědi znalce MUDr. K.,
a takový závěr nepotvrzují ani svědecké výpovědi a záznamy policie. Důvodem
neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy nemůže být ani skutečnost,
že sjednaná kupní cena byla nižší než cena následně zjištěná znaleckým
posudkem. Nebylo také prokázáno, že by žalovaní využili zhoršeného zdravotního
stavu F. K. pro uzavření kupní smlouvy a stanovení nižší kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítá, že naléhavý právní zájem
byl prokázán. Jako oprávněný dědic měl zájem na určení neplatnosti kupní
smlouvy, protože nemovitosti by se staly předmětem dědictví po zemřelém
prodávajícím F. K. V této souvislosti vznesl pochybnost, zda na základě
rozsudku, jímž by bylo rozhodnuto o tom, že zemřelý F. K. byl ke dni své smrti
vlastníkem nemovitostí, jež se staly předmětem kupní smlouvy, by bylo možno
provést vklad do katastru nemovitostí. Vyslovil rovněž nesouhlas s názorem
odvolacího soudu, pokud v jednání žalovaných neshledal rozpor s dobrými mravy.
Podle žalobce spočívá „rozpor s dobrými mravy v tom, že v době, kdy byl pan F.
K. vážně nemocný, upoután na lůžko, ovlivněný touhou vrátit se domů, pod
příslibem, že o něj bude postaráno žalovanými, ačkoliv tito s tím fakticky
nepočítali, prodal svoji nemovitost, aniž by byl poučen o následcích tohoto
svého kroku, neboť v případě propuštění z LDN by se teoreticky neměl kam
vrátit“. Pokud jde o zdravotní stav F. K., poukázal na to, že znalec vyšel ze
svědectví JUDr. Š., advokátky, která zastupovala žalované, o jejíž nestrannosti
lze mít proto pochybnosti. V den podpisu smlouvy byli navštívit F. K. příbuzní,
kteří napsali, že je téměř nepoznával, na nic si nevzpomínal a o prodeji
nemovitostí se vůbec nezmínil. O zhoršení jeho psychosomatického stavu svědčí
jeho podpis na kupní smlouvě, což vyplývá ze znaleckého posudku. O zdravotním
stavu F. K. doporučoval vyslechnout ošetřujícího lékaře MUDr. Č. Výslech svědků
doporučoval provést také ohledně vztahu žalovaného k F. K. s tím, že také ve
výpovědích obou žalovaných jsou rozpory. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu
považují za správné a odpovídající skutkovým zjištěním, jak pokud jde o
posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určovací žalobě v dané věci, tak
také otázky, zda jednání žalovaných nebylo v rozporu s dobrými mravy. Žalobce
podle nich „v rozporu s § 243a odst. 2 OSŘ navrhuje provedení dalších důkazů a
účelově interpretuje důkazy provedené“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou a včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242
odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněných
dovolacích námitek.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (určovací žaloby), je skutečnost, že účastníci jsou věcně
legitimováni a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí především na právním závěru, že v
daném případě není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Tomuto
právnímu závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout. Odvolací soud aplikoval
správný právní předpis [§ 80 písm. c) OSŘ] a také jej správně a v souladu s
ustálenou judikaturou vyložil. Rozhodnutí o neplatnosti označené kupní smlouvy
není podmínkou pro zahájení řízení o projednání dědictví po zemřelém F. K.
Otázka platnosti označené kupní smlouvy má z hlediska řízení o projednání
dědictví po zemřelém F. K. povahu předběžné otázky, pro řešení pro řízení o
projednání dědictví určující otázky, zda nemovitosti, které byly předmětem
označené kupní smlouvy, byly ke dni smrti F. K. v jeho vlastnictví. Jestliže
právní otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o
určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jíž se přímo
řeší, zda tu právní vztah či právo je či není (v daném případě vlastnické právo
zemřelého F. K.), naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán,
neboť lze přímo žalovat na určení samotného práva - vlastnictví otce žalobce
(srov. k tomu rozhodnutí publikované pod č. 11 v Bulletinu Vrchního soudu v
Praze, sešit 3, ročník 1994).
Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či
není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu,
aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné, neboť takový přezkum právě
naléhavý právní zájem předpokládá. Pokud odvolací soud poté, co dospěl k
právnímu závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení,
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně po stránce věcné, jsou jeho závěry v
tomto směru nevýznamné. S ohledem na to, že pravomocný rozsudek, jímž byla
zamítnuta určovací žaloba z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu,
nevytváří překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 OSŘ) pro věcné posouzení
sporných otázek v jiném řízení, nemohl by z právních závěrů odvolacího soudu
vycházet ani soud ve sporu o určení vlastnického práva zemřelého F. K. k
nemovitostem, jež byly předmětem označené kupní smlouvy, ke dni jeho smrti.
Pochybení odvolacího soudu v tomto rozsahu však nemůže vést ke zrušení
napadeného rozsudku, neboť ten spočívá především na závěru o neexistenci
naléhavého právní zájmu na určení neplatnosti označené kupní smlouvy. K tomu
srov. rozhodnutí publikované pod č. 21 v Soudní judikatuře, sešit 3, ročník
1997.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc z hlediska naléhavého právní
zájmu na požadovaném určení posoudil po právní stránce správně. Proto je
správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst.
1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce v tomto
řízení nebyl úspěšný a z toho, že úspěšným žalovaným vznikly náklady (§§ 243b
odst. 4, 224 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ). Podle části dvanácté hlavy první bodu
10. zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v
řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Náklady vzniklé žalovaným
v dovolacím řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření
zástupkyně žalovaných k dovolání – podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9
odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. –
advokátní tarif v částce 800,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč
podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k
dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu