22 Cdo 1773/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci
žalobkyní: A) J. L., a B) A. L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1)
I. S., a 2) J. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 50/2001, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2003, č. j. 35 Co
50/2003-148,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2003, č. j. 35 Co
50/2003-148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
prosince 2001, č. j. 22 C 50/2001-108, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli
povinni vyklidit a vyklizený do 15-i dnů od právní moci rozsudku žalobkyním
předat byt č. 4 II. kategorie o velikosti 2+1 v I. patře domu na adrese P.“, a
rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně a
žalovaná 1) jsou podílovými spoluvlastnicemi domu, v němž se shora uvedený byt
nachází, žalobkyně A) z jedné ideální poloviny a žalobkyně B) a žalovaná 1)
každá z jedné ideální čtvrtiny. V domě se nachází celkem 10 bytových jednotek,
z toho 9 je obsazeno nájemci. Desátý byt, o který je spor, se uvolnil po smrti
jeho poslední nájemkyně, když právo nájmu nepřešlo na další osobu. Tento byt
nyní užívá žalovaný 2), který jej potřebuje vzhledem k tomu, že pracuje v P. O
obsazení tohoto bytu však nedošlo mezi spoluvlastnicemi domu k dohodě, neboť
žalobkyně jako většinové spoluvlastnice nesouhlasily s tím, aby jej žalovaný 2)
užíval a opakovaně žalovanou 1) vyzývaly k vyklizení bytu. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že pokud žalovaná 1) v domě s 10 nájemními byty užívá byt, o
který nemají žalobkyně zájem, jde z její strany o pouhou realizaci práva
spoluvlastníka. Užívání tohoto bytu není nepřiměřené výši spoluvlastnického
podílu žalované 1) a nesouhlas žalobkyní, jakkoli je v souladu se § 139 odst. 2
větou prvou občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), nemá v daném případě žádný
akceptovatelný důvod a jeví se jen jako šikanózní výkon práva většinových
spoluvlastnic na úkor spoluvlastnice menšinové. Proto byla žaloba s odkazem na
§ 3 odst. 1 ObčZ zamítnuta.
K odvolání žalobkyní Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
14. března 2003, č. j. 35 Co 50/2003-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní
moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze
stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale neztotožnil se s
jeho právním posouzením věci. Jestliže žalobkyně jako většinové spoluvlastnice
domu rozhodly o užívání sporného bytu, musí se žalovaná 1) jako přehlasovaná
spoluvlastnice tomuto rozhodnutí podrobit, když pro řešení sporu mezi
spoluvlastníky rozhodnutím soudu zde nejsou zákonné podmínky. Žalovaní obsadili
byt bez souhlasu většinových spoluvlastnic, navíc jej fakticky užívá pouze
žalovaný 2), který ani nemá vlastnické právo k domu. Proto je žaloba
opodstatněná. K důvodům, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací
soud uvedl, že se nejedná „o šikanózní jednání ze strany žalobkyň, pokud
nesouhlasí s bydlením žalovaných v nemovitosti a žádají vyklizení, ale o výkon
práva většinových spoluvlastníků“.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání s tím, že napadené rozhodnutí
vychází z nesprávného právního posouzení věci. Vyslovili přesvědčení, že i
odvolací soud měl nesouhlas žalobkyní s tím, aby žalovaní sporný byt užívali,
za okolností, které byly v řízení prokázány, posoudit jako výkon práva v
rozporu s dobrými mravy. Navíc odvolací soud vůbec nepřihlédl k judikatuře,
která pro takovéto případy dává vyklizovaným osobám právo na náhradní byt.
Ustanovení § 3 ObčZ pamatuje na situace, kdy striktní aplikace zákona na výkon
práva může tomu, kdo právo vykonává, sloužit jako nástroj k úmyslnému
poškozování jiného, a právě o to se žalobkyně podáním žaloby snaží. Žalovaní
navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnými osobami, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že se opírá o zákonem předpokládaný dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, že obsahuje náležitosti vyžadované
v § 241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i další zákonné podmínky (§ 241 OSŘ),
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Žalovaní netvrdí, že by řízení bylo postiženo některou z vad vyjmenovaných v §
242 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu nic takového nevyplývá. Proto se dovolací soud
zabýval napadeným rozsudkem jen z hlediska výslovně uplatněného dovolacího
důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobkyně
jako většinové spoluvlastnice domu, v němž se sporný byt nachází, sice mají
podle § 139 odst. 2 věty prvé ObčZ právo rozhodnout o způsobu, jakým bude
uvolněný byt užíván, ale jelikož v tomto konkrétním případě je s ohledem na
zjištěné okolnosti výkon tohoto práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 ObčZ, je namístě jim jeho ochranu odepřít. Odvolací soud naopak vyšel z
úvahy, že jednají-li žalobkyně v souladu se zákonem, nemůže jejich jednání
odporovat dobrým mravům. Už v rozsudku z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, však dovolací soud vyslovil
názor, že na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je
vždy v souladu s dobrými mravy, nelze použití § 3 odst. 1 ObčZ vyloučit. Opačný
názor je totiž v přímém rozporu s dikcí zmíněného ustanovení, neboť
vyslovil-li zákonodárce zákaz určitého chování (zakázal výkon práva v rozporu
s dobrými mravy), činil tak nepochybně proto, že předvídal, že situace,
kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné důsledky,
mohou v běžném životě nastat. Tímto právním názorem, na němž nemá dovolací soud
důvodu cokoli měnit, se však odvolací soud neřídil a v důsledku toho se vůbec
nezabýval důvody, které vedly soud prvního stupně k závěru, že žaloba na
vyklizení bytu odporuje dobrým mravům. Jedná se tudíž z jeho strany o nesprávný
výklad jinak správně aplikovaných ustanovení (§ 139 odst. 2, § 3 odst. 1 ObčZ),
čili o nesprávné právní posouzení věci, a tak je naplněn dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty prvé
OSŘ napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu