22 Cdo 1792/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, územní pracoviště Brno, Moravské nám. 6, zastoupeného advokátem,
proti žalovanému O. L., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků, vedené u
Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 238/97, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 19 Co
312/99-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1975 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. G.
Okresní soud ve Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z
23. 2. 1999, č. j. 7 C 238/97-77, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena
povinnost „odvézt veškeré automobily umístěné na pozemcích parcela č. 6002/2 a
parcela č. 6002/4, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v P. na
LV č. 2 pro obec a k. ú. P., i ocelové vany pro zachycení odkapávajícího oleje
u stojících automobilů, odvést všechny psy z areálu, odstranit a odvézt
štěrkovou vrstvu, demontovat dřevěný a drátěný pozinkovaný plot včetně
podezdívky, odstranit vstupní bránu včetně sloupků a takto vyklizené pozemky
žalobci předat do 15 dnů od první moci rozsudku“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že československý stát –
Městský národní výbor v Prostějově uzavřel 7. 5. 1980 s Tělovýchovnou jednotou
P. hospodářskou smlouvu, kterou převedl do trvalého užívání této jednoty
pozemky parc. č. 6002/2 a č. 6002/4 v kat. území P. Podle čl. II této smlouvy
se jednota zavázala užívat převzatý majetek pro účely, vyplývající z její
činnosti a podle čl. VI bylo ujednáno, že právo trvalého užívání pozemků může
zaniknout dohodou stran nebo z důvodů uvedených v § 70 zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářského zákoníku (dále jen „HZ“). Ten stanovil, že právo trvalého užívání
může být uživateli odňato, pokud neužívá majetek k účelu, ke kterému jí byl
odevzdán. H. a K. C. (dále „HKC“) v P. jako právní nástupce uvedené
tělovýchovné jednoty uzavřel 7. 3. 1995 se žalovaným smlouvu o poskytnutí
pozemku a garáže pro výkon soukromého podnikání, podle které pronajal
žalovanému část předmětných pozemků o výměře 570 m2 s garáží o výměře 120 m2
na dobu 5 let, změněné dodatkem smlouvy z 1. 7. 1996 na dobu deseti let.
Okresní úřad v P. rozhodnutím z 20. 11. 1996 podle § 70 odst. 2 HZ odňal HKC v
P. právo trvalého užívání těchto pozemků s odůvodněním, že nejsou užívány k
účelu, ke kterému byly do trvalého užívání odevzdány. Rozhodnutím Městského
úřadu v P. jako stavebního úřadu z 28. 11. 1995 bylo žalovanému vydáno stavební
povolení ke zřízení prodejny motorových vozidel na uvedených pozemcích a
rozhodnutím téhož úřadu z 23. 1. 1996 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí,
kterým stavební úřad povolil trvalé užívání dočasné stavby prodejny motorových
vozidel žalovaného. Se žalobcem jako vlastníkem pozemků nebylo ve stavebním
řízení jednáno a žalovaný bez souhlasu žalobce postavil na pozemcích podle
stavebního povolení přístřešek pro 8 aut a nad jeho rámec kotec pro psy a
oplocení pozemků. Stavební povolení z 28. 11. 1995 však bylo zrušeno
rozhodnutím Okresního úřadu v P. z 15. 12. 1997 mimo jiné i proto, že nebylo
jednáno s vlastníkem pozemků, na nichž se měla stavba nacházet. Rozhodnutím
Ministerstva pro místní rozvoj ČR z 29. 6. 1998 bylo zrušeno rozhodnutí
Okresního úřadu v P. z 15. 12. 1997, který posléze rozhodnutím z 22. 9. 1998,
jež nabylo právní moci 26. 10. 1998, změnil stavební povolení z 28. 11. 1995
jen tak, že doba trvání dočasné stavby prodejny motorových vozidel byla
stanovena do 7. března 2000.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že
rozhodnutím stavebního úřadu z 22. 10. 1998 (správně 22. 9. 1998) byla do 7.
3. 2000 „zlegalizována“ dočasná stavba prodejny motorových vozidel, kterou
žalovaný na předmětných pozemcích postavil. Tímto správním rozhodnutím se soud
prvního stupně cítil vázán a protože uvedená doba trvání dočasného trvání
stavby ještě neuplynula, žalobu na vyklizení pozemků zamítl pro předčasnost,
aniž jako předběžnou řešil otázku platnosti smlouvy o nájmu pozemků uzavřené
mezi HKC v P. a žalovaným.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem 29. 11. 2000, č. j. 19
Co 312/99-99, rozsudek soud prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém
rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil
dokazování tak, že zjistil z rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu v
P. z 15. 6. 2000, že jím bylo nařízeno odstranění dočasné stavby prodejny
motorových vozidel žalovaného v areálu HKC na předmětných pozemcích, a z
rozhodnutí referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v P. z 1. 9. 2000, že
jím bylo zamítnuto odvolání žalovaného proti rozhodnutí stavebního úřadu z 15.
6. 2000 a termín k odstranění stavby byl stanoven do 31. 10. 2000. Dále
odvolací soud zjistil ze shodných sdělení účastníků, že stavba prodejny
motorových vozidel na předmětných pozemcích, postavená žalovaným, je dřevěným
přístřeškem pro automobily, umístěným vpravo od vjezdu, včetně základových
patek. Jinak odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětné pozemky bez právního důvodu.
Smlouvu o jejich nájmu, kterou žalovaný uzavřel 7. 3. 1995 s HKC v P. s
dodatkem z 1. 7. 1996 považoval odvolací soud za neurčitou a odporující zákonu
ve smyslu § 37 odst. l a § 39 ObčZ. Část pozemků, kterou měl žalovaný užívat,
nebyla geometrickým plánem ani jinak určitě vymezena a HKC v P. nebyl k
uzavření takové smlouvy oprávněn, neboť nebyl vlastníkem pozemků a právo
trvalého užívání přenechání pozemků trvalým uživatelem do užívání jiného
vylučovalo. Vzhledem k tomu poskytl odvolací soud žalobci ochranu jeho
vlastnického práva k předmětným pozemkům podle § 126 odst. l ObčZ a zavázal
žalovaného k jejich vyklizení, jak bylo žalováno. Odvolací soud také uvedl, že
odstranění dočasné stavby zbudované žalovaným na pozemcích žalobce, kterou je
podle shodných tvrzení účastníků dřevěný přístřešek umístěný vpravo od vjezdu
včetně základových patek, je řešeno samostatně po linii správní, když navíc
doba trvání této dočasné stavby již také uplynula (to k argumentaci žalovaného,
že bez věcí, které má vyklidit, nemůže dočasnou stavbu užívat).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
žalobce se domáhá vyklizení předmětných pozemků, ačkoliv žalovaný má na nich
věci, které potřebuje k ochraně své stavby, která se na těchto pozemcích
rovněž nachází, přičemž nejde o stavbu dočasnou, ale trvalou. Odvolací soud
totiž přehlédl, že stavbu - prodejnu motorových vozidel postavil žalovaný na
základě stavebního povolení, které bylo vydáno 28. 11. 1995 bez jakéhokoliv
časového omezení, a tato stavba byla také rozhodnutím stavebního úřadu z 23.
1. 1996 kolaudována, rovněž bez jakéhokoliv časového omezení. Později bylo sice
stavební povolení z 28. 11. 1995 změněno tak, že bylo doplněno větou, že doba
trvání dočasné stavby se stanoví do 7. 3. 2000. Ke změně kolaudačního
rozhodnutí však již nedošlo a ani v budoucnu dojít nemůže, neboť uplynula lhůta
pro podání mimořádného opravného prostředku. Žalovaný uvádí, že „užívá dočasnou
stavbu, jejíž dočasnost není kolaudačním rozhodnutím vymezena“ a jeho
vlastnictví k této stavbě je nedotknutelné. Dobu nájmu pozemků sjednal žalovaný
s pronajimatelem do 1. 7. 2006, tato doba neuplynula a žalovaný by proto neměl
být v užívání stavby a celého areálu jakýmkoli způsobem rušen. Podle žalovaného
mohl také jen stavební úřad před vydáním stavebního a kolaudačního rozhodnutí
řešit otázku platnosti nájemní smlouvy. Je-li stavba žalovaného na pozemcích
trvalá, nemůže být ani odstraněna podle § 87 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavebního zákona). Žalovaný uzavírá, že pokud se
odvolací soud domnívá, že žalobě bylo nutno vyhovět zejména z toho důvodu, že
ke stavbě, jejíž odstranění je řešeno v jiném řízení, měl žalovaný stavební
povolení jen do 7. 3. 2000, jde o nesprávný právní názor, neboť pro určení doby
trvání stavby není podstatný údaj ve stavebním povolení, ale v kolaudačním
rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Podáním z 3. 4. 2001 po uplynutí
dovolací lhůty žalovaný sdělil, že rozhodnutí referátu životního prostředí
Okresního úřadu v P. z 9. 10. 2000, kterým bylo zamítnuto odvolání proti
rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v P. z 1. 9. 2000 o odstranění
stavby prodejny motorových vozidel na předmětných pozemcích, bylo v
mimoodvolacím řízení Krajským úřadem v O. změněno tak, že rozhodnutí
stavebního úřadu z 15. 6. 2000 bylo zrušeno a věc byla stavebnímu úřadu vrácena
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolání tak, že považuje za správný závěr
odvolacího soudu že vzhledem k neplatnosti smlouvy o nájmu pozemků, kterou
uzavřel žalovaný s HKC v P., zasahuje žalovaný neoprávněně do vlastnického
práva žalobkyně k pozemkům. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR projednal a rozhodl o dovolání podle bodu 17, hlavy
první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., podle procesních předpisů platných
k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l
OSŘ ani k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu.
Ke správnímu rozhodnutí, které žalovaný předložil v dovolacím řízení, dovolací
soud uvádí, že jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku vychází
ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení. Dokazování ve věci samé
neprovádí a nemůže přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle § 126 odst. 1 ObčZ má vlastník právo na ochranu proti tomu,
kdo do jeho vlastnictví neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Neoprávněný zásah do vlastnického práva k věci - pozemku může spočívat
i v tom, že na pozemku jsou umístěny movité věci jiného, aniž se jejich
umístění opírá o právní důvod, např. smlouvu, rozhodnutí správního orgánu,
zákona pod. V takovém případě se může vlastník pozemku domáhat ochrany svého
vlastnického práva k pozemku žalobou na vyklizení proti vlastníku movitých věcí.
Z toho vyplývá, že žaloba na vyklizení pozemku je prostředkem, který
poskytuje vlastníku pozemku ochranu proti tomu, kdo má neoprávněně na tomto
pozemku umístěny věci movité a nedotýká se věci nemovité, nacházející se na
témže pozemku a náležející tomu, kdo má pozemek vyklidit. Vlastník pozemku
se může domáhat ochrany podle § 126 odst. l ObčZ jeho vyklizením bez ohledu
na to, zda se na uvedeném pozemku nachází rovněž nemovitá stavba náležející
osobě, proti které žaloba na vyklizení směřuje (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu z 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaném v časopise
Soudní rozhledy č. 4/2001).
Žaloba na vyklizení pozemku je jedním z druhů vlastnických žalob,
které mají samostatný skutkový základ, podle toho jakým způsobem žalovaný do
vlastnického práva zasahuje.
Odvolací soud proto řešil správně z výše uvedených důvodů otázku,
zda žalovaný má právní důvod k tomu, aby měl svoje movité věci na
pozemcích žalobkyně, resp. otázku platnosti nájemní smlouvy z. 1. 3. 1995 a
jejího dodatku z 1. 7. 1996. Jeho závěr, že jde o právní úkon podle § 39
ObčZ pro rozpor se zákonem neplatný, je správný. Podle § 70
odst. 2 HZ organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, byla
oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. HKC v P.
nebyl proto oprávněn jako trvalý uživatel majetku státu, který byl odevzdán již
její právní předchůdkyni k účelu její činnosti jako tělovýchovné jednoty,
přenechat majetek k užívání jinému subjektu. Otázka, zda nemovitá stavba
žalovaného na předmětných pozemcích žalobce je stavbou dočasnou, u níž uplynula
doba jejího trvání, není pro posouzení věci významná, neboť o její vyklizení
se nejedná.
Dovolací námitky žalovaného nejsou tedy důvodné a rozsudek odvolacího
soudu je správný. Dovolání bylo proto podle § 243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalobce měl v dovolacím řízení úspěch, přísluší mu proto podle § 234b
odst. 4, § 224 odst. l, a § 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení.
Ty jsou podle § 7 písm. d) a § 18 odst. l vyhlášky č. 484/2000 Sb. a § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. dány odměnou advokáta za jeden úkon v
dovolacím řízení (sepis vyjádření k dovolání) 1900 Kč a paušální náhradou
hotových výdajů 75 Kč, celkem částkou 1975 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, uloženou mu tímto rozhodnutím, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně
senátu