22 Cdo 1798/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně Z. O., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. Č.
z. s., zastoupenému advokátem, a 2/ České republice – Ministerstvu financí
ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 17, o určení spoluvlastnictví k nemovitosti,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 242/97, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002, čj. 20
Co 378/2001-107, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002, čj. 20
Co 378/2001-107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 11. května 2001, čj. 26 C 242/97-73, ve znění usnesení ze dne 10.
října 2001, čj. 26 C 242/97-93, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
„určení, že podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ½ domu čp. 453/24 v J.
ulici na pozemku par. č. 393, k. ú. S. M., zapsaných na LV č. 162, je Česká
republika“. Současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Žalobkyně
žádané určení (původně spolu s ing. E. V., která žalobu později vzala zpět)
postavila na tvrzení, že vyznačení spoluvlastnictví prvého žalovaného k ideální
polovině nemovitostí v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro
P., je v rozporu s dříve platnými předpisy, zejména vyhl. č. 15/1959 Sb.,
vyhl. č. 88/1959 Ú.l., a rovněž bylo provedeno v rozporu s výměrem finančního
odboru ONV P., čj. Fin/3- vyhl.88/830-5- Ši. Citované předpisy totiž umožňovaly
odnětí vlastnického práva fyzickým nebo soukromým osobám a jeho přechod na
organizace socialistického sektoru, tj. získání věci do státního nebo
družstevního vlastnictví. První žalovaný však nebyl ani státní ani družstevní
organizací. Navíc v odůvodnění citovaného výměru se uvádí, že nemovitosti
přecházejí do vlastnictví státu – do správy prvého žalovaného. Vlastnictví na
prvého žalovaného však nemohlo přejít. Naléhavý právní zájem na požadovaném
určení pak žalobkyně dovozovala z toho, že učinila prvému žalovanému nabídku na
odkoupení jeho spoluvlastnického podílu a musí mít proto najisto postaveno, kdo
je po právu tímto spoluvlastníkem.
Soud prvního stupně při úvaze o oprávněnosti požadavku žalobkyně na
určení vlastnictví třetí osoby vyšel z předpokladu, že na žalobě na určení
podle § 80 písm. c/ OSŘ má žalobkyně jako podílová spoluvlastnice předmětných
nemovitostí naléhavý právní zájem, vyplývající právě z toho, že má vůli
odkoupit druhou ideální polovinu nemovitosti a v případě koupě od nevlastníka
by bylo nejisté i její postavení k takto nabyté polovině domu. Přes tento
naléhavý právní zájem na určení však soud prvého stupně žalobě nevyhověl,
neboť v řízení nebylo prokázáno, že by k druhé ideální polovině domu svědčilo
vlastnické právo státu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 17. ledna 2002, čj. 20 Co 378/2001-107, potvrdil rozsudek soudu
prvého stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se především zabýval
otázkou aktivní legitimace žalobkyně, která se kryje s existencí naléhavého
právního zájmu na předmětné žalobě ve smyslu § 80 písm. c/ OSŘ a dospěl k
opačnému závěru než soud prvého stupně. Žalobkyně jako spoluvlastnice
označených nemovitostí se domáhá určení, že dalším spoluvlastníkem je někdo
jiný, než komu svědčí právo podle zápisu v katastru nemovitostí. Označená
osoba – stát se přitom sama o toto vlastnické právo nehlásí, naopak tvrdí, že
jí právo nesvědčí. Žalobkyně proto nemůže mít naléhavý právní zájem na
požadovaném určení. Obsah spoluvlastnického práva je vymezen zákonem (§ 136 až
§142 ObčZ) a konkrétní osoba spoluvlastníka na něj vliv nemá. Bez požadovaného
určení tedy právo žalobkyně není žádným způsobem ohroženo, ani její právní
postavení se nestane nejistým. Kvalifikovaný právní zájem žalobkyně nelze
dovozovat ani z toho, že si přeje druhou polovinu nemovitostí odkoupit. Jedinou
osobou, která spoluvlastnické právo prvého žalovaného zpochybňuje je sama
žalobkyně. Není zde tedy nikdo, kdo by zpochybňoval spoluvlastnické právo
prvého žalovaného a komu by svědčil právní zájem na určení neplatnosti
případné kupní smlouvy žalobkyně. Proto se odvolací soud již věcnými závěry
soudu prvního stupně nezabýval a napadený rozsudek, který shledal přes odlišný
právní názor soudu prvého stupně věcně správný, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu
soudu, že zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ OSŘ), neboť pochybil, když
potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, ale konstatoval odlišně od tohoto soudu,
že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na určení práva podle § 80 písm.
c/ OSŘ Odvolací soud tím, že se věcnými závěry soudu prvého stupně nezabýval a
napadený rozsudek, který je přes odlišný právní názor věcně správný, potvrdil,
učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným a žalobkyni neumožnil, aby řádně
uplatnila své základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Uvedená vada měla za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Navíc tím nebyla dodržena zásada dvouinstančnosti řízení. Rozhodnutí také
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně se domáhala žalobou na
určení zejména získání základní právní jistoty. Naléhavý právní zájem je dán
pro ohrožené právní postavení žalobkyně jako spoluvlastnice, neboť prvá
žalovaná uplatňuje proti ní mimo jiné žalobu na zrušení spoluvlastnictví a
usiluje o získání jejího podílu. Odvolací soud redukoval právní zájem žalobkyně
na určení pouze na otázku eventuální budoucí koupě spoluvlastnického podílu.
Určení spoluvlastnictví by naopak přineslo právní jistotu i pro soudní řízení,
která vede první žalovaný proti žalobkyni na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví a na zpochybnění jejího vlastnického práva. Navrhla proto, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního
stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně nemá žádný
zájem na určovací žalobě, protože jediný, kdo zpochybňuje vlastnické právo
prvního žalovaného, je ona sama. Navrhl, aby dovolání jako nedůvodné bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání bylo
podáno osobou k tomu oprávněnou včas a že je splněna podmínka povinného
zastoupení, dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, když rozhodnutí
odvolacího soudu řeší pro ně zásadní právní otázku, odlišně od judikatury
Nejvyššího soudu.
Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není (určovací žaloby) podle § 80 písm. c/ OSŘ, je naléhavý právní zájem
žalobce na takovém určení. Ten je dán zejména tehdy, kdy bez tohoto určení by
bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by se bez tohoto určení stalo jeho právní
postavení nejistým. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3
Cdo 1338/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník
1997, zaujal právní názor, že určovací žaloba podle § 80 písm. c/ OSŘ je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, kdy určovací žaloba účinněji než jiné
právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. K podobným závěrům o existenci
naléhavého právního zájmu na určení tam, kde by se bez takového určení stalo
právní postavení žalobce nejistým nebo dokonce bylo ohroženo jeho právo
dospívá Nejvyšší soud i v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2024/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 1/2001. Zde soud řešil
obdobnou situaci, kdy žalobkyně měla pochybnosti o tom, kdo je dalším
spoluvlastníkem a vyslovil i pro tento případ použitelný názor, že „žalobkyně
pro výkon svého spoluvlastnického práva potřebuje vědět, kdo je spoluvlastníkem
předmětného pozemku, s kým má jednat ohledně hospodaření společnou věcí, aby
její kroky v tomto směru nebyly později zneváženy. Zůstává-li sporným, kdo jím
je, nemá žalobkyně pro výkon svých spoluvlastnických práv potřebnou jistotu“.
Není důvodu odklánět se v daném případě od uvedeného právního názoru.
Pokud tedy žalobkyně hodlá vydáním navrhovaného rozsudku na určení
spoluvlastnictví druhého žalovaného odstranit své pochybnosti o tom, komu
skutečně svědčí toto právo k předmětné nemovitosti, pak naléhavý právní zájem
na takovém určení má. Zamítnutím žaloby ve vztahu k druhému spoluvlastnickému
podílu by nadále její postavení zůstávalo nejistým a základní sporná otázka by
nebyla takto vyřešena. Z tohoto pohledu je pak bezvýznamné, že pochybnosti o
druhém spoluvlastníku nikdo další nemá. Proto právní posouzení věci odvolacím
soudem bylo nesprávné a dovolací důvod uplatněný podle § 241a odst. 2 písm. b/
OSŘ je opodstatněný.
Pokud dovolatelka namítala, že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ OSŘ), z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé vadě, kterou má zákon na mysli došlo.
Nelze souhlasit s námitkou dovolatelky, že odvolací soud tím, že neshledal na
její straně naléhavý právní zájem na určení a proto se věcnou stránkou
žaloby ani odvolacími důvody nezabýval, porušil zásadu dvouinstančnosti řízení
a neumožnil jí řádně uplatnit své právo v odvolacím řízení.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem, odst 3 věta
prvá OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2002
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu