22 Cdo 1807/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Z. Č., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. T. a 2) D.
T., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 6 C 73/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2004, č. j. 20 Co 18/2004-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2004, č. j.
20 Co 18/2004-175, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. listopadu 2003, č. j. 6 C 73/2002-126, uložil žalovaným, aby vyklidili a
vyklizené odevzdali žalobkyni nemovitosti, a to část pozemku parc. č. 9 –
zahrada a část pozemku parc. č. 238 – ostatní plocha, ostatní komunikace,
nacházející se v obci N. a kat. území B., zapsané u Katastrálního úřadu v N. na
LV č. 4890, které jsou zobrazené ve znaleckém posudku Ing. Z. N. č. 67/2003 z
15. 3. 2003, jež je přílohou rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně učinil tyto skutkové a právní závěry. Zjistil, že
žalobkyně je vlastnicí pozemků parcelních čísel 9 a 238 v obci N., kat. území
B. Žalovaní jsou tamtéž vlastníky domu č. p. 4 a pozemku parc. č. 8, jehož
výměra nebyla měněna. Mezi účastníky byla 13. 10. 1993 uzavřena nájemní smlouva
ohledně užívání pozemku, označeného jako parc. č. 9/1, žalovanými. Nájemné ve
formě finanční částky ve smlouvě nebylo sjednáno, ale místo nájemného ve formě
finanční částky bylo ujednáno vybudování kanalizace, revizní šachty a údržba
plotu. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že nájemní vztah skončil
výpovědí z nájmu, výpovědní lhůta uplynula 31. 3. 2002, v dubnu 2002 byla
podána žaloba v této věci a od té doby žalovaní užívají nemovitosti bez
právního důvodu. Soud prvního stupně dále zjistil, že v roce 1928 byl vyhotoven
situační plán rozdělující pozemek parc. č. 9 na pozemky parcelních čísel 9/1 a
9/2, který měl být podkladem pro sepis smlouvy. Smlouva týkající se těchto
pozemků však neexistuje, existence takové smlouvy ani nebyla tvrzena a
prokazována a ani v katastru nemovitostí nebyl učiněn žádný zápis, který by
zachytil obsah takové smlouvy. Žalovaní, kteří namítali, že vlastnické právo ke
sporným pozemkům nabyli vydržením, svoji dobrou víru, že jim pozemky patří,
opírali o hlášení Bernímu úřadu okresu N. z roku 1939, které ohlašovalo změnu
držitele u zastavěné plochy a nádvoří domu č. p. 4 v B., který však nebyl
vyznačen v katastru nemovitostí. Podle soudu prvního stupně toto hlášení nemělo
za následek změnu vlastnických vztahů k pozemkům a s ohledem na skutečnost, že
ve smlouvách, týkajících se převodů domu č. p. 4 a pozemku parc. č. 8, je
uvedena výměra pozemku parc. č. 8 vždy v rozsahu, jak vyplývá z identifikace
parcel, žalovaní neměli důvod se domnívat, že vlastní větší pozemek, než jak se
uvádí v listinách. Je nesporné, že předmětné pozemky byly užívány i právními
předchůdci žalovaných, ale dělo se tak na základě smluvních ujednání, jako tomu
bylo i případě smlouvy z 12. 6. 1976, uzavřené mezi právními předchůdci
účastníků J. T. a J. T., z níž vyplývá, že se týkala pozemku bezprostředně
přiléhajícímu k domu č. p. 4. Soud prvního stupně uzavřel, že důkazy předložené
žalovanými nesvědčí pro závěr, že nabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům
vydržením.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 20 Co 18/2004-175, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, „aby žalovaní vyklidili tu část
pozemku vyznačeného ve vytyčovacím náčrtu soudního znalce z oboru geodézie a
kartografie Ing. Z. N. ze dne 15. 3. 2003, který je součástí tohoto výroku,
mezi body 3, 7, 8, 16 a 3“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací
soud doplnil dokazování výslechem znalce Ing. Z. N. a dospěl k závěru, že
„žalobkyně své důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že je vlastnicí sporné
části pozemku ve výše uvedeném vytyčovacím náčrtu body 7, 8, 16 a 3, neunesla.
Hranice mezi pozemky účastníků uvedená ve snímku z katastrální mapy, který je
veřejnou listinou, je totiž nejasná. … nelze tedy ani z katastrální mapy
zjistit, zda je v současné době hranice mezi pozemky v katastru nemovitostí
vedena mezi body 7 a 3 vytyčovacího náčrtu nebo mezi body 7, 8 a 16“. Uvedl, že
bylo prokázáno, že hranice mezi pozemky účastníků vedla původně mezi body 7, 8
a 16. Následně v rámci bezúplatných sluček s ohledem na to, že tato hranice se
dotýkala domu žalovaných, byla vyznačena tak, že vedla mezi body 3 a 7
uvedeného náčrtu. Podle posledního záznamu o podrobném měření z roku 1939 vedla
hranice mezi pozemky účastníků mezi body 3 a 7. V roce 1940 byla zaznamenána
poslední změna hranic mezi pozemky bez uvedení důvodu změny, kdy došlo ke
zvětšení výměry pozemku parc. č. 9 na úkor pozemku parc. č. 8. Podle názoru
znalce zřejmě proto, „že někdo dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro
bezúplatnou slučku a bez dalšího hranice posunul zpět“. Hranice mezi pozemky
účastníků vedoucí mezi body 3 a 7 byla vlastníky obou pozemků respektována, o
čemž svědčí také vyjádření právního předchůdce žalobkyně J. T. z 11. 10. 1967,
kdy souhlasil s adaptací domu žalovaných za předpokladu, že přístavek bude
vzdálen od jeho pozemku 3,5 m, čili nepředpokládal, že hranice mezi pozemky by
se dotýkala domu žalovaných. Odvolací soud dále poukázal na to, že rozlohou se
jedná o nepatrný pozemek, který bezprostředně přiléhá k domu žalovaných a tvoří
část dvorku tohoto domu, a dovodil, že i kdyby žalobkyně prokázala své
vlastnické právo ke spornému pozemku, „byl by výkon jejího vlastnického práva z
těchto důvodů v rozporu s dobrými mravy“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR
z 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, namítá, že jestliže žalovaní tvrdí, že
hranice mezi pozemky parcelních čísel 8 a 9 vede mezi body 3 a 7 a ne mezi body
7, 8 a 16, s níž se ztotožnil i odvolací soud, spočívalo důkazní břemeno
ohledně rozšíření parc. č. 8 a na úkor parc. č. 9 na žalovaných. Žalovaní však
důkazní břemeno v tomto směru neunesli. Uvedla, že žalovaní k důkazu předložili
situační plán z roku 1928 na rozdělení pozemků parc. č. 9 a par. č. 238, kterým
byl pozemek parc. č. 9 rozdělen na dvě části, a to parc. č. 9/1 a parc. č. 9/2,
protože právní předchůdce žalovaných chtěl koupit pozemek parc. č. 9/2, k čemuž
ale nikdy nedošlo. Právní předchůdci žalovaných ani žalovaní se nikdy nestali
vlastníky pozemku vytyčeného body 3, 7, 8, 16 a 3. Pokud v roce 1940 byla
výměra pozemku parc. č. 8 uvedena do původního stavu (194 m2), pak byla
napravena chyba, k níž došlo v roce 1939, kdy na podkladě výkazu změn pro Berní
úřad okresu N. byla změněna výměra tohoto pozemku ze 194 m2 na 254 m2. Ostatně
i odvolací soud konstatuje, že hranice původně vedla mezi body 7, 8 a 16. Takto
hranice vedla i v roce 1966 a 1976, kdy docházelo k převodům vlastnictví z
právních předchůdců žalovaných až na žalované. Žalovaní proto neměli důvod se
domnívat, že vlastní větší pozemek, než jaký je uveden v převodních smlouvách.
Předmětem smlouvy z 12. 6. 1976, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a
žalovaným 1), byl pronájem „pozemku, který se nachází bezprostředně za domem č.
p. 4“, který podle smlouvy potřeboval žalovaný 1) „ke zřízení dvorečka a
skládky u svého obytného domu“. Nájemné bylo stanoveno částkou 30,- Kč za jeden
kalendářní rok. Této smlouvě předcházelo užívání sporných částí pozemků
právními předchůdci žalovaných vždy jen se souhlasem právních předchůdců
žalobkyně za to, že se postarají o přívalové vody. Zde poukázala na výpověď
svědka J. T. Závěr odvolací soudu o tom, že žalovaní a jejich právní předchůdci
byli přesvědčeni o tom, že hranice mezi pozemky vede mezi body 3 a 7, je podle
žalobkyně naprosto mylný. Žalovaní ani jejich právní předchůdci nemohli být v
dobré víře, že sporné části pozemku užívali jako jejich vlastníci. V rozporu s
dobrými mravy naopak je, jestliže žalovaní tvrdí, že sporné pozemky mezi body
3, 7, 8, 16 a 3 jsou jejich, přestože ví, že jejich právní předchůdci ani oni
je nekoupili, a žalovaný 1) ohledně nich v roce 1976 uzavřel nájemní smlouvu.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Zcela se ztotožnili s rozhodnutím
odvolacího soudu s tím, že předmětem nájmu z roku 1976 byla část pozemku parc.
č. 9 o výměře 20 m2 za spojnicí bodů 3 a 7.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ) v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud své rozhodnutí postavil na nesprávném posouzení důkazního
břemene. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku z 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98,
publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1999, zaujal právní názor,
že „postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení
důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241 odst. 3 písm. d) OSŘ“ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb – nyní jde o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení,
který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998). Žalobkyně tvrdila, že
hranice mezi jejím pozemkem parc. č. 9 a pozemkem žalovaných parc. č. 8 vedou
mezi body 7, 8 a 16 a toto své tvrzení doložila (unesla důkazní břemeno)
stávajícím katastrálním operátem. Také z výpovědi znalce vyplynulo, že tato
hranice je hranicí původní a jiná uvažovaná hranice mezi body 3 a 7 se v
katastrálním operátu objevila bez právního podkladu v roce 1939 a v roce 1940
došlo k návratu k tzv. původní hranici. Přitom podle § 20 katastrálního zákona
(zákona č. 344/1992 Sb.) geometrické určení nemovitosti patří mezi údaje
katastru, které jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených
v katastru. Z uvedeného vyplývá, že důkazní břemeno se v daném sporu přeneslo
na žalované a bylo na nich, aby doložili své tvrzení, že změna sporné hranice
zaznamenaná v roce 1939 vedoucí mezi body 3 a 7 byla právně opodstatněná a
trvalá, popřípadě, že z jiného důvodu vede hranice jinudy, než doložila
žalobkyně.
Již z právě učiněného závěru dovolacího soudu nelze než dovodit, že napadený
rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím nesprávným pro vadné právní posouzení
věci. Pro úplnost je třeba ještě poznamenat, že pokud odvolací soud označil
sporný pozemek, který mají žalovaní vyklidit, za velmi nepatrný, měla by být
jeho výměra součástí potřebných skutkových zjištění, která by neměla zůstat v
odůvodnění rozsudku opomenouta. Konečně lze poznamenat, že důvodem zamítnutí
předmětné žaloby z důvodu výkonu vlastnického práva žalobkyně v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ) nestačí pouhá skutečnost, že sporný pozemek
přiléhá k domu žalovaných a tvoří část dvorečku žalovaných. Ostatně v dalším
řízení by mělo být rovněž ujasněno, zda se žalobkyně svým žalobním návrhem
podle § 126 odst. 1 ObčZ domáhá vyklizení sporné části pozemku z důvodu jeho
vydání (vindikace), protože ho žalovaní okupují, anebo jí jde o to, aby
žalovaní z jeho povrchu odstranili svoje věci.
Dovolací soud s ohledem na uvedené z důvodu nesprávného právního posouzení věci
odvolacím soudem napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu