22 Cdo 1824/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) F. C., b) A. K., c) M. M., a d) V. D., zastoupených advokátem,
proti žalované P. B., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 75/98, o
dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 12 Co 776/2003-154, ve znění
opravného usnesení ze dne 4. února 2004, č. j. 12 Co 776/2003-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. listopadu
2003, č. j. 12 Co 776/2003-154, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února
2004, č. j. 12 Co 776/2003-160, ve výroku I., jímž byl změněn rozsudek
Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, ve
výroku pod bodem I. o určení vlastnictví k pozemkům parcela č. 297 – louka –
pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, o výměře
11360 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro katastrální území
H., obec H., okres Olomouc u Katastrálního úřadu v O., a pozemku parcela č.
1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci –
parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11344 m² (původně o výměře
11213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro katastrální
území V. B., obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu v O., se ve vztahu k
žalobci a) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě -
pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky
níže uvedených pozemkových parcel (dále jen „pozemky“). Žalovanými kromě P.
B., která byla označena jako žalovaná 3), byli i 1) L. B. a 2) A. B., kteří
posléze nebyli účastníky odvolacího řízení a nejsou ani účastníky řízení
dovolacího. Kupní a darovací smlouva, kterou jejich právní předchůdce pozemky,
užívané jednotným zemědělským družstvem (JZD), převedl v roce 1974 na původní
žalované 1) a 2), je neplatná pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy,
neboť k ní nedal souhlas příslušný národní výbor podle § 490 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve znění účinném v době uzavření smlouvy.
Neplatná je proto i darovací smlouva, kterou oba žalovaní pozemky převedli v
roce 1998 na žalovanou, která byla jako jejich vlastnice duplicitně zapsána v
katastru nemovitostí.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, výrokem pod bodem I. určil, že
„podílovými spoluvlastníky pozemku parcela č. 297 – louka pozemek ve
zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr o výměře 11.360
m², jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 19 pro
katastrální území H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu v O. a pozemku
parcela č. 1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené
evidenci – parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11.344 m²
(původně o výměře 11.213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na listu
vlastnictví č. 80 pro katastrální území V. B., obec V. B., okres O. u
Katastrálního úřadu v O., jsou žalobci F. C., a to spoluvlastnického podílu o
velikosti dvou pětin vzhledem k celku, A. K., a to ve spoluvlastnickém podílu o
velikosti jedné pětiny vzhledem k celku, M. M., a to spoluvlastnického podílu o
velikosti jedné pětiny vzhledem k celku a V. D., a to spoluvlastnického podílu
o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že
„žaloba o určení vlastnictví vůči žalovaným č. 1 a 2, se zamítá“. Výroky pod
body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně svoje rozhodnutí založil na zjištění, že F. C.
starší, otec žalobců a), b) a d) a dědeček žalobce c), uzavřel 11. 1. 1974
jako převodce s původními žalovanými 1) a 2) jako nabyvateli ohledně pozemků
kupní a darovací smlouvu, kterou registrovalo Státní notářství v O. pod sp.
zn. RI 155/74; ke smlouvě však nebyl dán souhlas příslušného místního
národního výboru. Žalovaní 1) a 2) pozemky převedli 21. 5. 1998 darovací
smlouvu na svoji dceru, žalovanou 3). F. C. starší zemřel 18. 3. 1991 a v roce
1999 došlo ohledně pozemků k dodatečnému projednání dědictví po tomto
zůstaviteli, v rámci něhož žalobce a) nabyl vlastnictví k jejich dvěma pětinám,
žalobkyně b) a d) a matka žalobce c), která v roce 2001 zemřela, po jedné
pětině. Soud konstatoval, že žalobci jsou ve sporu aktivně věcně legitimováni a
prokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ohledně sporných
pozemků je v katastru nemovitostí proveden duplicitní zápis. U žalovaných 1) a
2) shledal, že nejsou ve sporu pasivně legitimováni, neboť již nejsou vlastníky
pozemků; pasivně legitimována je toliko žalovaná 3), neboť je v katastru
nemovitostí jako vlastnice pozemků zapsána. Jako předběžnou se soud zabýval
otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené ohledně pozemků mezi právním
předchůdcem žalobců a žalovanými 1) a 2). Vyšel z § 490 odst. 2 občanského
zákoníku (dále “ObčZ“) účinného v době uzavření předmětné smlouvy a zákona č.
146/1971 Sb., kterým se doplňuje zákon o národních výborech a upravuje
působnost národních výborů na některých úsecích státní správy, a jeho přílohy
D, položka 7, a konstatoval, že předmětná smlouva je neplatná podle § 39 ObčZ
pro nedostatek souhlasu národního výboru uděleného formou správního rozhodnutí.
Opodstatněnou neshledal ani námitku žalovaných, že vlastnické právo k pozemkům
vydrželi. Soud prvního stupně měl zato, že tu nebyl způsobilý předmět držby,
když pozemky v užívání jednotného zemědělského družstva nebyly předmětem
vydržení a chyběl i oprávněný důvod uchopení se držby. Žalovaní též nemohli být
oprávněnými držiteli, neboť pokud si ke smlouvě nevyžádali souhlas příslušných
národních výborů, jednali v neomluvitelném právním omylu.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc k odvolání žalované 3) [žalovaní 1)
a 2) nebyli účastníky odvolacího řízení] rozsudkem ze dne 24. listopadu 2003,
č. j. 12 Co 776/2003-154, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2004, č.
j. 12 Co 776/2003-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části
výroku, v odstavci I. takto: „Žaloba, aby vůči 3. žalované bylo určeno, že
podílovými spoluvlastníky pozemku parcela č. 297 – louka – pozemek ve
zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, o výměře 11360
m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro katastrální území H.,
obec H., okres O. u Katastrálního úřadu v O., a pozemku parcela č. 1982/44 –
role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela
původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11344 m² (původně o výměře 11213
m²), jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro katastrální území V.
B., obec V. B., okres Olomouc u Katastrálního úřadu v O., jsou žalobci F. C., a
to spoluvlastnického podílu o velikosti 2/5 vzhledem k celku, A. K., a to
spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 vzhledem k celku, M. M., a to
spoluvlastnického o velikosti 1/5 vzhledem k celku a V. D., a to
spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 vzhledem k celku, se zamítá.“ Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně,
správným shledal i jeho názor, že žalobci prokázali naléhavý právní zájem na
jimi požadovaném určení, a závěr týkající se neplatnosti darovací a kupní
smlouvy uzavřené 11. 1. 1974. Neztotožnil se s ním ale v otázce vydržení
vlastnického práva k předmětným pozemkům právními předchůdci žalované 3).
Pozemek v užívání socialistické organizace (odvolací soud se zabývá statusem
pozemku ve státním vlastnictví, právní úprava vydržení byla v těchto případech
obdobná) byl způsobilým předmětem držby, ta však nemohla vyústit ve vydržení,
dokud toto omezení neodpadlo. Žalovaní 1) a 2) se chopili držby pozemků na
základě kupní a darovací smlouvy a ani „sdružením pozemků k hospodaření v JZD
nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 83/1999). Uplynula i potřebná vydržecí doba; proto je žalovaná 3)
vlastnicí sporných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) ve znění
před novelou č. 30/2000 Sb. (podle občanského soudního řádu v tomto znění by
se podle něj mělo dovolání projednat), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ (zjevně v platném znění). Nesouhlasí s právním
názorem odvolacího soudu, že žalované 3) a jejím právním předchůdcům svědčil
oprávněný titul uchopení se držby. Přestože soud prvního stupně dospěl
jednoznačně k závěru, že nikoliv, odvolací soud konstatoval opak aniž by změnu
názoru odůvodnil. Svůj názor opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
83/1999, přehlédl však zcela zásadní rozdíl mezi judikovaným a daným případem.
Soud prvního stupně správně věc posoudil podle § 135a odst. 2 věty druhé ObčZ s
tím, že nelze nabýt vydržením věc, k níž má socialistická organizace právo
užívání. Držby se žalovaní nemohli ostatně ani efektivně ujmout, neboť
netušili, kde se předmět držby nachází. Soudy se navíc vůbec nezabývaly otázkou
dobré víry nabyvatelů. Dovolatel uzavírá, že kupní a darovací smlouva z 11. 1.
1974 nemůže představovat poctivý titul převzetí držby pozemků právními
předchůdci žalované 3). Tím by mohla být právní skutečnost, nevzbuzující
pochybnosti o účincích smlouvy za předpokladu vynaložení běžné či obvyklé míry
opatrnosti. K tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
1178/96 a na to, že žalovaní uvedli v řízení vedeném u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 12 C 75/98, že si byli vědomi nutnosti souhlasu národního
výboru s uzavřením smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud, který věc projednal v řízení provedeném podle OSŘ v platném
znění (tedy po novele č. 30/2000 Sb. - viz R 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné. Vzhledem k tomu, že na straně žalobců jde o
subjektivní kumulaci a dovolání podal pouze žalobce a), nejsou žalobci b), c) a
d) účastníky dovolacího řízení a dovolací soud přezkoumal jen tu část rozsudku
odvolacího soudu, ve které jde o určení spoluvlastnického práva žalobce a); ve
zbývající části zůstává rozsudek odvolacího soudu nedotčen.
Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními občanského zákoníku ve
znění novely č. 509/1991 Sb. zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem
1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1.lednem
1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů (§ 868 ObčZ).Držitelem je ten,
kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129
odst. 1 ObčZ, obdobně viz § 132a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991
Sb.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v
držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o
nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ). Do
doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely
vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v
případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (R 50/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – to platí i pro věci a pozemky, ke kterým měla
„socialistická organizace“ právo užívání podle zvláštních předpisů, tedy i pro
pozemky sdružené do jednotného zemědělského družstva).
V dané věci odvolací soud ve shodě s judikaturou dovolacího soudu konstatoval,
že předmětný pozemek, sdružený do JZD, byl způsobilým předmětem držby a že po
odpadnutí překážek, bránících jeho vydržení, jej mohl oprávněný držitel nabýt
do vlastnictví vydržením. Za právní titul uchopení se držby pak považoval kupní
a darovací smlouvu z roku 1974. Až potud je rozsudek v souladu s konstantní
judikaturou. Otázkou, kterou dosud judikatura neřešila, je uchopení se držby
pozemku sdruženého do JZD. Sdružením pozemků k hospodaření v jednotném
zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž
držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků do
družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty (rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 83/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 10/2000). JZD nebylo
držitelem sdružených pozemků (nedrželo je „pro sebe“, ale vědomě na základě
práva družstevního užívání), ale jejich detentorem; držitelem vlastnického
práva k pozemkům byl nadále jejich vlastník, pokud ovšem o jejich existenci
věděl a měl vůli mít je pro sebe, byť je nemohl vzhledem k tehdejší právní
úpravě užívat. JZD tak bylo zástupcem držitele, šlo o držbu vykonávanou
zástupcem; na tom nic nemění skutečnost, že vztah mezi JZD a držitelem se
neutvářel svobodně, ale byl regulován tehdejší právní úpravou. K uchopení držby
sdružených pozemků pak docházelo symbolickým aktem – registrací smlouvy státním
notářstvím. Až potud je rozhodnutí odvolacího soudu, byť se otázkou okamžiku
uchopení se držby ke sdruženým pozemkům a jejího výkonu výslovně nezabývá,
věcně správné.
Podmínkou vydržení pozemků je jejich oprávněná držba, která
předpokládá, že držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc nebo právo patří. Touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval, a to
navzdory tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 2)
objektivně v dobré víře nebyli. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak
neúplné, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci a je tak
dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v části, týkající se žalobce a) zrušit a věc v tomto rozsahu
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu