22 Cdo 1826/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) h. m. P.,
zastoupenému advokátem, a 2) městské části P., zastoupené advokátkou, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9
C 82/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
2. dubna 2003, č. j. 23 Co 77/2003-62, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna
2003, č. j. 23 Co 77/2003-62, pokud jím byl ve vztahu k žalovanému 1) potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. září 2002, č. j. 9 C
82/2001-45, ve výroku pod bodem II., jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud
určil, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro P. na listu vlastnictví č. 1711 pro katastrální území
L., a tam označených jako dům č. p. 1000, pozemek parc. č. 3419, dům č. p. 856
a pozemek parc. č. 3418/1, je žalobkyně, se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č. j. 23 Co
77/2003-62, pokud jím byl ve vztahu k žalovanému 1) potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 24. září 2002, č. j. 9 C 83/2001-45, ve výroku pod
bodem I., jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že vlastníkem nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. na listu
vlastnictví č. 1711 pro katastrální území L., a tam označených jako dům č. p.
1000, pozemek parc. č. 3419, dům č. p. 856 a pozemek parc. č. 3418/1, byla ke
dni 4. 5. 1971, tedy ke dni své smrti, N. S., a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 24. září 2002, č. j. 9 C 83/2001-45, ve výroku pod bodem I. se
spolu s výroky soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení, pokud se týkají
vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. září 2002, č. j. 9 C 82/2001-45, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, „aby
soud určil, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro P. na listu vlastnictví č. 1711 pro katastrální území
L., a tam označených jako dům č. p. 1000, pozemek p. č. 3419, dům č. p. 856 a
pozemek p. č. 3418/1, byla ke dni 4. 5. 1971, tedy ke dni své smrti, N. S.“.
Pod bodem II. zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem označených
nemovitostí je žalobkyně. Pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní vlastnice N. S.
Prohlášením z 5. 11. 1958 převedla vlastnictví k předmětným nemovitostem na
československý stát. V katastru nemovitostí je jako jejich vlastník vedeno h.
m. P. N. S. zemřela 4. 5. 1971 a jejím jediným dědicem byl manžel Z. S., který
zemřel 3. 11. 1983. Jedinou dědičkou ze zákona po Z. S. je žalobkyně. Řízení o
dodatečném projednání dědictví po N. S. a Z. S. zahájena nebyla. Soud prvního
stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na
požadovaném určení a ve vztahu k žalované 2) také pro nedostatek věcné pasivní
legitimace. S poukazem na ustanovení § 175x občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) dovodil, že pokud žalobkyně tvrdí, že N. S. převedla nemovitosti na stát
na základě absolutně neplatného právního úkonu, pak „tato otázka může být
posouzena v rámci dědického řízení“. Pokud jde o určení vlastnického práva
žalobkyně k předmětným nemovitostem, uvedl, že „i když je nesporné, že dědictví
se nabývá ke dni smrti zůstavitele a … že žalobkyně je jediným dědicem po N.
S., bylo by takové určení obcházením dědického řízení, které musí pro potvrzení
nabytí vlastnictví na základě dědictví proběhnout“. Nedostatek věcné pasivní
legitimace na straně žalované 2) odůvodnil tím, že tato není vlastníkem
předmětných nemovitostí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 2. dubna 2003, č. j. 23 Co 77/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením
věci. Dodal, že „rozhodnutí o tom, že N. S. byla ke dni smrti vlastnicí
předmětných nemovitostí, samo o sobě nemohlo změnit postavení žalobkyně a také
by ani nemohlo vést k určení, že žalobkyně je vlastnicí těchto nemovitostí“. S
ohledem na uplatněné nároky žalovaná 2) nemá věcnou pasivní legitimaci, neboť
předmětné nemovitosti pouze spravuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to jen ve vztahu k žalovanému 1),
podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je po právní
stránce zásadního významu proto, že různé senáty Obvodního soudu pro Prahu 8 a
zejména Městského soudu v Praze v téměř identických případech posuzují právní
otázku naléhavého právní zájmu na určovací žalobě odlišně a že rozhodnutí soudů
je v rozporu s praxí dovolacího soudu. Namítá, „že pouhé tvrzení nějaké osoby –
potencionálního dědice, že určitý majetek mohl teoreticky být ve vlastnictví
zemřelé osoby ke dni její smrti, přičemž taková skutečnost závisí na posouzení
sporné otázky absolutní neplatnosti právního úkonu, nelze považovat za naplnění
zákonné podmínky pro dodatečné projednání dědictví, tj. že se „objeví“ nějaký
zůstavitelův majetek. Předmětné nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí
jako vlastnictví žalovaného 1), soud v dědické věci bude povinen z tohoto stavu
vycházet, dokud nebude prokázán a v katastru nemovitostí zaevidován opak,
přičemž k takové změně evidence vlastnictví může dojít jen na základě
určovacího výroku soudu.“ Podle žalobkyně nepřichází v úvahu, aby soud v
nesporném dědickém řízení posuzoval předběžně otázku platnosti právního úkonu.
Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejím odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 1897/98, v níž se dovolatelé
nacházeli ve stejné situaci jako ona. Rozsudek odvolacího soudu je proto
nepřezkoumatelný. Pokud jde o určení, že vlastnicí předmětných nemovitostí je
žalobkyně, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věcech sp. zn. 22 Cdo
1586/98 a 22 Cdo 2501/98 s tím, že již dnes je jejich vlastnicí bez ohledu na
to, kdy budou dědictví po N. S. a Z. S. dodatečně projednána, neboť napadený
právní úkon je absolutně neplatný, dědictví se nabývá smrtí a žádný jiný dědic
v daném případě nepřichází v úvahu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se ztotožnil s právními závěry obou soudů a navrhl
odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže
dovolací soud, s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ, přezkoumávat
správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem
spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka naléhavého
právního zájmu žalobce – dědice na určení vlastnictví k věci, jež měla být ke
dni smrti ve vlastnictví zůstavitele, zejména jde-li o jediného dědice, aniž
tato věc byla předmětem řízení o projednání dědictví, nebyla jednoznačně
judikaturou dovolacího soudu řešena. Pro právní praxi je zásadního významu
rovněž řešení otázky, zda může mít zůstavitelův dědic naléhavý právní zájem na
žalobě na určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem určité věci, jež
nebyla předmětem dědického řízení, jestliže dosud nepodal návrh či podnět k
zahájení řízení o dodatečné projednání dědictví.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve vztahu
mezi žalobkyní a žalovaným 1) podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu
dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je
zčásti důvodné.
Podle § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle § 460 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) se dědictví nabývá smrtí
zůstavitele.
Dědictví se podle § 175a a násl. OSŘ projedná v řízení o dědictví,
které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví
dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§ 175a odst. 1 a 2 OSŘ),
a které podle § 175s OSŘ vedle případu přenechání dědictví věřitelům (§ 175p
OSŘ) končí mj. usnesením podle § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ, kterým soud potvrdí
nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle § 175q OSŘ se deklarují právní
vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že k
potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva
dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je
oprávněn soud toliko v řízení o dědictví. Podle názoru dovolacího soudu nelze
mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu)
určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet
zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle
§ 80 písm. c) OSŘ uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do
dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu
by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného
soudu v řízení o dědictví. Zvláštní druhy řízení (podle OSŘ), tzv. nesporná
řízení, jsou řízeními, na nichž je zvýšený zájem společnosti vyjádřen zvláštní
úpravou, v níž je princip dispozitivnosti řízení omezen uplatňováním zásady
oficiality a zásady vyšetřovací. Rozhodnutí, k nimž je povolán soud podle
ustanovení hlavy páté, zvláštních ustanovení, OSŘ, upravující např. řízení o
dědictví, péče soudu o nezletilé, řízení o osvojení, řízení opatrovnické atd.,
nemohou být učiněna v tzv. sporném řízení. Rozhodnutí, jímž by bylo ve sporném
řízení podle § 80 písm. c) OSŘ určeno, že jediný dědic je vlastníkem předmětu
dědictví, by tak nahrazovalo usnesení o potvrzení nabytí dědictví jedinému
dědici podle § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ, což s ohledem na výše uvedené nelze
připustit. Nelze totiž pominout ani skutečnost, že i v případě určení
vlastnictví podle § 80 písm. c) OSŘ, by muselo proběhnout řízení o dodatečném
projednání dědictví ve smyslu § 175x OSŘ, přičemž by nebylo možno vylučovat
odchylný závěr příslušného soudu k řízení o dědictví o předmětu dědictví, než
by vyplýval z předchozího sporného řízení. Takovým možným důsledkům je jistě
třeba předcházet. Lze tedy shrnout, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem
domáhat žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ určení, že je vlastníkem věci
náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a
ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví.
Podle Čl. II odst. 2. zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje
občanskoprávní řád, pro řízení po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto
zákona, užije soud dosavadních předpisů; tím není dotčeno užití § 38. Tento
zákon nabyl účinností dnem 1. ledna 1993.
Před účinností uvedeného zákona upravoval řízení o dědictví zákon č. 95/1963
Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, (dále „NotŘ“), který byl k 1. 1. 1993 zrušen
zákonem č. 264/1992 Sb. S ohledem na dobu úmrtí zůstavitelky N. S. je pak třeba
zabývat se tím, zda výše uvedené právní závěry jsou použitelné i při aplikaci
právní úpravy dědického řízení, která platila před 1. 1. 1993.
Ustanovení § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ koresponduje s ustanovením § 39 odst. 1
NotŘ, podle kterého, jestliže je jen jeden dědic, potvrdí mu státní notářství,
že nabyl dědictví. K potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem
náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti tak bylo oprávněno
pouze státní notářství. Objevil-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo
řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, příslušelo
státnímu notářství provést o tomto majetku dodatečné řízení o dědictví (§ 47
NotŘ). Výše uvedené právní závěry dovolacího soudu tak platily i pro právní
úpravu před účinností zákona č. 263/1992 Sb., o níž odvolací soud neuvažoval
(což vyplývá odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku - odkazu na ustanovení §
175x OSŘ).
Protože v daném případě sporné nemovitosti dosud nebyly předmětem řízení o
dědictví po zůstavitelích N. S. a Z. S., nemůže mít žalobkyně naléhavý právní
zájem na požadovaném určení, že vlastnicí je ona. Rozhodnutí odvolacího soudu v
tomto rozsahu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K uvedeným závěrům se sluší ještě poznamenat, že obě rozhodnutí, jichž
se žalobkyně dovolává - rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1586/98 z 10.
10. 2000 (publikovaný v Právních rozhledech č. 1/2001) a 22 Cdo 2501/98 z 18.
1. 20001 (publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 1 pod č.
C 51) - se týkaly případů odlišných. V nich šlo o ochranu vlastnického práva
dědiců uplatněnou žalobami na plnění. I v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud
vycházel z názoru: „Pokud však dědic požaduje vydání věcí, které nebyly
předmětem dědického řízení a ohledně kterých nepodal návrh na dodatečné
projednání dědictví, je třeba vždy s přihlédnutím k důvodům, proč tak neučinil,
zvážit, zda nesleduje obcházení zákonného postupu při projednání dědictví“.
Dovolací soud proto proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., podle § 243b
odst. 2 OSŘ zamítl.
Nejvyšší soud v rozsudku ze 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2001, zaujal
právní názor, že „jestliže dědic je z titulu svého dědického nároku věcně
legitimován k podání žaloby o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí
vlastníkem věci, nemůže být tomuto určení na překážku okolnost, že i tento
dědic zemřel a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové“.
Dovolací soud ve shodě s citovaným rozhodnutím je toho názoru, že spor
o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském
soudním řízení typově řeší právě žalobou na určení, že zůstavil byl ke dni
svého úmrtí vlastníkem věci. To platí bez ohledu na to, zda vedle žalobce je
více dědiců anebo zda je žalobce jediným univerzálním dědicem. Není neobvyklé,
že u soudu je podána žaloba na určení, že určitá osoba byla ke dni své smrti
vlastníkem určité věci, aniž by bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání
dědictví, zvláště je-li tu jiná osoba (nedědic), která má za to, že ona je
vlastníkem sporné věci. Tento postup dědiců dovolací soud neshledává nesprávným
ani z pohledu naléhavého právního zájmu na takovém určení. Je tomu tak proto,
že třetí osoba není účastníkem řízení o dědictví a soud v řízení o dědictví
vychází z veřejných listin, v případě nemovitostí konkrétně z údajů na
příslušném listu vlastnictví katastru nemovitostí, a je-li v katastru
nemovitostí zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti osoba jiná než
zůstavitel, nemůže bez předložení listiny dokládající, že vlastníkem této
nemovitosti byl ke dni své smrti zůstavitel, potvrdit dědicovi nabytí dědictví
ke sporné věci. Takovou listinou je i rozsudek soudu, jímž se určuje, že
zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem konkrétní sporné věci. Je-li v
katastru nemovitostí zapsána jako vlastník sporné nemovitosti jiná osoba než
zůstavitel a je-li mezi touto osobou a dědici sporná otázka platnosti právního
úkonu, na základě kterého nabyla vlastnictví ke sporné nemovitosti, soud v
řízení o dědictví není oprávněn bez dalšího tuto spornou otázku a v návaznosti
na ni, zda zůstavitel byl či nebyl ke dni své smrti vlastníkem sporné
nemovitosti, posuzovat. V takovém případě dědic naléhavý právní zájem na určení
podle § 80 písm. c) OSŘ, že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho
vlastnictvím má.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci soudy obou stupňů z
hlediska naléhavého právní zájmu žalobkyně na určení, že vlastníkem sporných
nemovitostí byla ke dni 4. 5. 1971, tedy ke dni své smrti, N. S., nebylo
správné. Dovolací soud proto zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud
jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., a
protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
i toto rozhodnutí spolu s výroky soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu