22 Cdo 1827/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) D. K., 2) R. H., a 3) A. H., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 426/2001, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. 39 Co 387/02-55, takto:
Dovolací řízení se přerušuje
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. dubna 2003, č. j. 39 Co 387/02-55, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. srpna 2002, č. j. 13 C 426/2001-29, soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určil, že vlastníkem garáže na pozemku č.parc. 723/60 v k. ú. M., obci P., zapsané na LV č. 660 u Katastrálního úřadu P. je žalovaný 1). Dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 2) a 3) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
V průběhu dovolacího řízení žalovaný 1) dne 8. 4. 2004 zemřel.
Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 OSŘ). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 OSŘ). V dané věci tedy bude třeba vyčkat, kdo z dědiců nabude pravomocným rozsudkem přiznané vlastnické právo ke garáži, a s tímto dědicem pak bude v dovolacím řízení pokračováno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Připomíná, že žalovaný 1) postavil garáž jako nemovitost, 20 let ji jako takovou užíval, byť bez jejího zkolaudování, a nesouhlasí proto s tvrzením dovolatelů, že šlo o stavbu rozestavěnou. Dodává, že na převod nemovitostí se v roce 1993 vztahovala příslušná ustanovení ObčZ a katastrálních předpisů, která převod nemovitostí upravovala, a ta podrobně v aplikaci na daný případ specifikuje. K obsahu kupní smlouvy uzavřené 8. 9.
1993 mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) připomíná, že stavba garáže zde nebyla dostatečně specifikována a smlouvu pokládá pro její neurčitost za neplatnou. Znovu s odkazem na provedené důkazy připomíná, že garáž byla v době prodeje stavebně dokončena a žalovaný 2) požádal po její kolaudaci katastrální úřad o zápis vlastnického práva záznamem – nikoliv vkladem – a uvedený úřad tento záznam provedl, přičemž se tak stalo v rozporu s § 5 odst. 6 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon).
Šlo o zjevný omyl katastrálního úřadu, když si jeho zaměstnanec, provádějící záznam, zřejmě pozorně nepřečetl kolaudační rozhodnutí a nepozastavil se nad rozporem v označení stavebníka. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných 2) a 3) odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaný D. K. zemřel a na jeho místo nastoupila dědička – pozůstalá manželka M. K.
Podle § 133 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou č. 89/1996 Sb. (tedy podle stavu v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými) platilo: „Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“. Teprve zákonem č. 89/1996 Sb., byl do tohoto ustanovení vložen odstavec 3, ve kterém se uvádí: „Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy“ (tedy nikoliv vkladem do katastru nemovitostí). Z povahy věci však vyplývá, že toto pravidlo se uplatňovalo již dříve, neboť vklad práva k nemovitosti, která se neevidovala v katastru nemovitostí, nepřicházel v úvahu. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky zapisuje mimo jiné vlastnické právo; podle § 2 odst. 2 téhož zákona platí: „Práva uvedená v § 1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“. Je zjevné, že vklad do katastru nemovitostí je předepsán jen u práv uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., tedy u práv k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí.
Podle § 2 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění před novelou č. 89/1996 Sb. (tedy podle stavu v době uzavření smlouvy mezi žalovanými) platilo, že v katastru se evidují stavby spojené se zemí pevným základem, a to
1. stavby, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo,
2. stavby, kterým popisné nebo evidenční číslo přiděleno nebylo,
aa) seskupené na pozemku téhož vlastníka a užívané pro jiné než bytové účely, s výjimkou drobných staveb, 2) jen v souboru geodetických informací,
bb) jejichž obvod tvoří vlastnickou hranici nebo hranici druhu pozemku a které jsou na pozemcích ve vlastnictví téhož vlastníka, s výjimkou drobných staveb.
Evidenci rozestavěných staveb v té době zákon neupravoval; proto předmětem evidence mohly být ty stavby, kterým nebylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo, jen šlo-li o případy uvedené § 2 písm. c) bod 2 aa) a bb) katastrálního zákona. Zákon také nestanovil, co je to rozestavěná stavba; i pro toto období lze však vyjít z § 27 písm. l) katastrálního zákona v platném znění, podle něhož rozestavěnou budovou je budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční a u budovy, které se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud na ni dosud nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí.
Je tedy zřejmé, že před účinností zákona č. 89/1996 Sb. nebyl pro převod vlastnictví k budově, která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, předepsán vklad práva do katastru nemovitostí.
Odvolací soud správně zjistil, že garáž byla již v době převodu mezi žalovanými samostatným předmětem právních vztahů (stavbou – viz např. R 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud však pouze na základě této skutečnosti vyšel z toho, že převod vlastnického práva bylo možno realizovat jen vkladem práva do katastru nemovitostí, i když nešlo o stavbu doposud kolaudovanou, aniž se zabýval otázkou, zda tato stavba i před kolaudací podléhala vkladu do katastru nemovitostí, je jeho právní názor předčasný; rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu