22 Cdo 1829/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A)
JUDr. J. K. a B) Z. K., při zastoupení žalobkyně B) advokátkou, proti žalované
České republice - Městskému úřadu v Jihlavě, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 28/91, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, čj. 12 Co 827/99-222,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, č. j. 12 Co 827/99-222,
a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. října 1999, č. j. 4 C 28/91-207,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Žalobci podali 14. 9. 1990 proti Československému státu - Městskému národnímu
výboru v Jihlavě žalobu, kterou se domáhali určení, že „prohlášení žalobců,
oznámené žalovanému dopisem z téhož dne, v němž mu sdělili, že odstupují od
kupních smluv ze dne 14. 11. 1988 a 14. 12. 1988, týkajících se zahrady parc.
č. 181/25 d1 a stav. parc. č. 181/25 d2 s dvougaráží a ostatním příslušenstvím,
je z hlediska ust. § 49 odst. l obč. zák. důvodné.“. V průběhu řízení žalobu
několikrát změnili, resp. rozšířili, včetně označení nemovitostí.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem 6. 10. 1999,
č. j. 4 C 28/91-207, zamítl žalobu, že prohlášení žalobců ze 3. 9. 1990, že
žalobci od kupních smluv odstupují, je důvodné a smlouvy se od počátku ruší a
vyhověl žalobě na určení, že nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců jako
manželů. Zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že na žalovaném určení nemají žalobci
naléhavý právní zájem, neboť jde o otázku předběžnou, kterou soud řeší při
rozhodování o určení vlastnictví žalobců k nemovitostem. Dále dospěl k závěru,
že žalobci dopisem z 3. 9. 1990 od kupních smluv platně odstoupili. Žalobci
byli státem jako kupujícím uvedeni v omyl, že na prodávaném pozemku bude do
dvou let zahájena bytová výstavba. To se však nestalo, neboť byl vybudován jen
kanalizační sběrač, a to ve vzdálenosti 6 m od pozemku žalobců a o komplexní
bytové výstavbě bylo rozhodnuto až po uzavření kupních smluv v roce 1989. Soud
prvního stupně považoval žalovanou, kterou označil jako Českou republiku -
Městský úřad v Jihlavě, za pasivně legitimovanou s odůvodněním, že žalobci
uzavírali předmětné kupní smlouvy se státem.
K odvolání žalované odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části tak, že zamítl žalobu na určení, že předmětné nemovitosti jsou
ve společném jmění žalobců jako manželů. Dospěl k závěru, že žalovaná Česká
republika - Městský úřad v Jihlavě není pasivně legitimována, neboť jako
vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsáno Město J., a z žádné
skutečnosti není zřejmé, že by si vlastnická práva k nemovitostem činila Česká
republika.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Vytýkají odvolacímu
soudu nesprávné právní posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného.
Poukazují na to, že kupní smlouvy v roce 1988 uzavírali se státem a na obec by
mohlo vlastnictví k nemovitostem přejít jen podle zák. č. 172/1991 Sb. Tak tomu
však nebylo, protože s předmětnými nemovitostmi Město J. ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona nehospodařilo, neboť od uzavření smlouvy až do doby
podání dovolání „nikdo z Města J. na pozemky ani nevkročil“. Zápis vlastnického
práva Města J. k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí je tedy
nesprávný. Dále namítají, že v řízení došlo k vadě řízení, která mohla mít vliv
na správnost rozhodnutí ve věci. Tu spatřují v tom, že i když byl odvoláním
žalované napaden rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, odvolací soud
přezkoumal jen tu část, která se týkala určení vlastnictví. Proto se také
nesprávně nezabýval posouzením otázky, zda došlo k odstoupení žalobců od
předmětných kupních smluv. Žalobci jsou přesvědčeni, že pokud by odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i v této části, musel by rozsudek
soudu prvního stupně změnit, neboť i ohledně této části žaloby prokázali
naléhavý právní zájem na určení. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k
31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), t. j. podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb.(dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas při řádném
zastoupení žalobkyně B) advokátem, když žalobce má vysokoškolské právnické
vzdělání (§ 240 odst. l a 241 odst. l OSŘ), přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu ve smyslu § 241 odst. l a 3 OSŘ.
Vady řízení uvedené v § 237 odst. l OSŘ dovolacím soudem zjištěny nebyly,
žalobci je také nenamítali .
Pokud o jiné vady, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí [§ 241 odst. 3
písm. b) OSŘ], žalobci takovou vadu spatřovali v pochybení odvolacího soudu,
který nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z 6. 10. 1999, č. j. 4 C
28/91-207, v rozsahu napadeném odvoláním. Jestliže podle § 41 odst. 2 OSŘ je
třeba hodnotit obsah podání podle jeho obsahu, pak z odvolání žalované z 22.
11. 1999 vyplývá, že napadá uvedený rozsudek soudu prvního stupně jen ve
výroku, jímž bylo určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobců.
Tak to žalovaná výslovně uvádí v odstavci 1 odvolání a v návaznosti na takto
vymezený rozsah, ve kterém rozsudek napadá, je pak její návrh na zrušení
rozsudku soudu prvního stupně „v celém rozsahu“ návrhem na zrušení té části,
kterou bylo rozhodnuto o určení vlastnictví. K žalobci tvrzené vadě řízení tedy
nedošlo.
Podle § 90 OSŘ jsou účastníky občanskoprávního řízení navrhovatel (žalobce) a
odpůrce (žalovaný) nebo ti, které zákon za účastníky označuje. V řízení
sporném, jakým je právě toto řízení, je žalobcem ten, kdo podal u soudu žalobu
a žalovaným ten, koho žalobce v žalobě za žalovaného označil.
Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát (§ 21 ObčZ). V takovém
případě je stát právnickou osobou a podle § 21 odst. 2 OSŘ za stát jedná
pracovník tohoto státního orgánu, jehož se věc týká nebo pověřený pracovník
jiného státního orgánu.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 28. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 451/96,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 4/1999, str. 204-206, že
„1) Česká republika je sice způsobilá být účastníkem řízení, avšak způsobilá
samostatně jednat před soudem je jen ve spojení se státním orgánem, jehož se
věc týká.
2) Řádně označení státu jako žalovaného je náležitostí řádného návrhu, bez níž
nelze v řízení pokračovat. Stát je jako účastník řízení označen řádně, je-li
současně s ním označen příslušný státní orgán, jehož se věc týká, s uvedením
názvu a sídla. Není-li žalovaný stát takto řádně označen (např. proto, že
státní orgán, jehož se věc má týkat, není vůbec uveden, nebo je za něj označen
někdo, kdo neexistuje nebo není státním orgánem) soud ve smyslu § 43 žalobce
poučí a vyzve ho k doplnění či opravě žaloby. Nenapraví-l žalobce uvedený
nedostatek řízení přes poučení o možnosti zastavení řízení ve stanovené lhůtě,
soud řízení zastaví.
V dané věci bylo řízení zahájeno 14. 9. 1990 a v žalobě, kterou se žalobci
domáhali určení, že jejich odstoupení od kupních smluv, uzavřených v roce 1988
mezi nimi jako prodávajícími a československým státem - Městským národním
výborem v Jihlavě jako kupujícím, je důvodné, byl správně jako žalovaný označen
kupující. K nemovitostem, které byly předmětem kupních smluv, vzniklo Městskému
národnímu výboru v Jihlavě právo hospodaření a byl tedy tím státním orgánem,
kterého se věc týkala. Zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích (obecním zřízení),
dále jen „OZř“, který nabyl účinnosti 24. 11. 1990, bylo obnoveno obecní
zřízení. Zanikly místní a městské národní výbory, obce nabyly právní
subjektivitu.
Podle § 68 odst. l OZř přešly práva a závazky místních národních výborů a
městských národních výborů na obce, v nichž měly ke dni účinnosti zákona tyto
národní výbory sídlo. To znamená, že práva a povinnosti související s
odstoupením od smlouvy, uzavřené městským národním výborem, přešla podle tohoto
ustanovení na obec, v níž měl zaniklý národní výbor své sídlo (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1635/98, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy č. 8/2000). Pokud by odstoupení žalobců od uvedených smluv nebylo
platné, pak nemovitosti jako věci náležející do vlastnictví státu přešly do
vlastnictví města J., podle § 1 odst. l zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Ten stanovil, že do
vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví
České republiky, k nimž ke dni účinnosti zákona OZř náleželo právo národním
výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, pokud obce s těmito věcmi ke
dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Sama skutečnost, že nemovitosti se
souhlasem národního výboru i po uzavření předmětných kupních smluv žalobci
užívali, neznamená, že k nim národní výbor neměl právo hospodaření.
V průběhu řízení tedy zanikl státní orgán, jehož se věc týkala a přestože
žalobci sami žalobu v označení žalovaného neupravili, soud prvního stupně
jednal dále jako se státním orgánem, jehož se věc týká, s Městským úřadem v J.
a odvolací soud jeho označení bez dalšího převzal. Městský úřad v J. je však
orgánem obce a v dané věci nešlo ani o výkon státní správy v rámci přenesené
působnosti.
Žaloba byla tedy podána proti řádně označenému účastníku řízení – státu, který
byl zastoupen orgánem, jehož se věc týkala. V průběhu řízení tento státní orgán
zanikl a došlo k právnímu nástupnictví, neboť práva a povinnosti státu, které
stát vykonával prostřednictvím zaniklého státního orgánu, přešly na jiný orgán
veřejné moci. Za této situace bylo povinností soudu poučit žalobce, že může
navrhnout, aby jako procesní nástupce vstoupil do řízení jiný orgán veřejné
moci.
Nesplněním poučovací povinnosti soudem vůči žalobcům došlo k vadě řízení, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
Rozsudek odvolacího soudu je proto nesprávný, a protože se důvod nesprávnosti
týká i rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. l, 2
OSŘ). Vzhledem ke zjištěné vadě řízení, která znamená, že není najisto
postaveno, kdo je žalovaným, nemohl se dovolací soud zabývat námitkou
nedostatku pasivní legitimace.
Soud prvního stupně vezme také v úvahu, že od 1. ledna 2001 je účinný zákon č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu