22 Cdo 1843/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A/ F. S., narozeného 1. 6. 1942, B/ P. S., narozené 7. 12. 1944, C/
G. K., narozeného 25. 1. 1939, a D/ J. K., narozené 31. 10. 1940, všech
zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1/ L. K., narozené 18. 1. 1926, 2/
K. O., narozené 27. 9. 1953, a 3/ V. G., narozené 20. 9. 1957, zastoupeným
advokátem, o výkon práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Frýdku
- Místku pod sp. zn. 18 C 6/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 1999, čj. 9 Co 579/99-86, ve znění usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2000, čj. 9 Co 579/99-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2000, čj. 9 Co 579/99-95,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 28. ledna 1999, čj. 18 C 6/98-48, rozhodl výrokem I., že
„první odpůrkyně je povinna trpět navrhovatelům čerpání vody ze studny na
parcele č. 1694/4 a dále je povinna trpět právo vedení vodovodu ze studny na
parcele č. 1694/4 směrem na parcelu č. 329 v obci S. H. a katastrální území S.
H. I“, výrokem II., že „odpůrkyně 2) a 3) jsou povinny trpět navrhovatelům
právo vedení vodovodu přes parcely č. 329 a 330/2, a to ve směru od studny na
parcele č. 1694/4 směrem na parcelu č. 330/1, to vše v obci S. H. a katastrální
území S. H.“ a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Žalobci se domáhali ochrany práv odpovídajících věcnému břemenu, a to
práva čerpat vodu ze studny na pozemku první žalované a dále práva vést
čerpanou vodu vodovodním potrubím přes pozemky žalovaných. Pokud jde o právo
čerpat vodu, vyšel soud prvního stupně z obsahu dílčí smlouvy z 19. 10. 1885,
kterou bylo právním předchůdcům žalobců zřízeno právo k bezplatnému braní vody
„z vyšší studně a nižšího koryta“ nacházejících se na pozemkové parcele č.
1693/3, nyní č. 1694/4 a bylo zapsáno v příslušné pozemkové knize. Toto právo
bylo vykonáváno nepřetržitě do 4. 10. 1997. Vodovod byl vybudován v roce 1949
se souhlasem tehdejší vlastnice pozemků, pod jejichž povrchem je uložen. V roce
1980 byl vodovod rekonstruován. Soud prvního stupně uzavřel, že koncem roku
1959, kdy uběhla podle § 115 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“),
účinného od 1. 1. 1951, desetiletá lhůta k vydržení práva vést po pozemcích
žalovaných vodovod, došlo k vydržení tohoto práva.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodující k odvolání
žalovaných rozsudkem ze dne 20. prosince 1999, čj. 9 Co 579/99-86, ve znění
usnesení ze dne 22. února 2000, čj. 9 Co 579/99-95, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I., „pokud jím byla odpůrkyni 1) uložena povinnost
trpět navrhovatelům čerpání vody ze studny na parcele č. 1694/4 v obci S. H.,
k. ú. S. H.“. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
zamítl „návrh, aby odpůrkyni 1) byla uložena povinnost trpět navrhovatelům
právo vedení vodovodu ze studny na parc. č. 1694/4 směrem na parc. č. 329 a aby
odpůrkyni 2) a 3) byla uložena povinnost trpět navrhovatelům právo vedení
vodovodu přes parcely č. 329 a 330/2, a to ve směru od studny na parc. č.
1694/4 směrem na parcelu č. 330/1, to vše v obci S. H., k. ú. S. H.“. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o
žalobci tvrzené právo vést vodovod z předmětné studny na jejich pozemek. Uvedl,
že právo vodovodu podle § 497 občanského zákoníku obecného z roku 1811 mělo
stejně jako právo čerpání vody ze studny věcnou povahu. V roce 1949 mohla být
titulem pro zřízení takového práva písemná smlouva zapsaná do veřejných knih. S
odkazem na právní úpravu platnou v období od zřízení vodovodu do října 1997 a
na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96 a sp. zn. 2 Cdon 568/96,
jakož i na R 26/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že
žalobci, resp. jejich právní předchůdci sice prokázali, že právo nepřetržitě po
dobu více než 10 let vykonávali, ale nebylo možno dovodit jejich dobrou víru,
že by jim toto právo patřilo, neboť neexistoval potřebný právní titul, kterým
byla písemná smlouva o zřízení služebnosti, resp. věcného břemene vedení
vodovodu. Proto nedošlo ani k zápisu zmíněného práva do veřejných knih, ani k
jeho vydržení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž změnil rozsudek soudu prvního
stupně podávají žalobci dovolání, které výslovně opírají o dovolací důvody
uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Polemizují se závěrem
odvolacího soudu, že nebyli v dobré víře, že jsou subjekty sporného práva a
uvádějí, že způsob dopravy vody ze studny potrubím považovali za výkon práva
odebírat vodu. Takový výkon byl nejen ve prospěch oprávněného, ale i povinného,
neboť oprávněný nemusel vstupovat na cizí pozemek za účelem čerpání vody. Dobrá
víra na oprávněné straně se tedy vztahovala k původní smlouvě z 19. 10. 1885,
neboť od ní tato strana odvozovala své právo. Dovolatelé v 80. letech
prováděli výměnu potrubí v domnění, že jsou oprávněnými osobami z věcného
břemene, a že vykonávají právo odpovídající věcnému břemeni. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní odkazují na odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu, zejména pokud jde o výklad pojmu vydržení práva věcného břemene a pojmu
dobrá víra. K svedení vody do vodovodního potrubí došlo na základě ústní dohody
a šlo tudíž o výprosu; nelze směšovat právo braní vody ze studny s právem
vodovodu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle
§ 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241 odst.
3 písm. d) OSŘ [dovolateli tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3
písm. c) OSŘ obsah dovolání neodpovídá], a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ),
dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva
(vydržením); ustanovení § 134 ObčZ zde platí obdobně (§ 151o odst. 1 ObčZ).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o
tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má
za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ).
Odvolací soud vyšel z publikované judikatury a jeho závěru, že ústní
smlouva z roku 1949 nemohla být v dané věci podkladem pro vydržení práva,
odpovídajícího věcnému břemeni, nelze nic vytknout. Odvolací soud se však
nezabýval všemi právně významnými skutečnostmi, které v dané věci vyšly najevo.
Odvolací soud správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se
dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí
vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické
právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje
tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Posouzení, je-li držitel v dobré
víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba
vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo
právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká
v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva,
jehož obsah vykonává. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či
domnělému) titulu, na jehož základě se ten, kdo se dovolává vydržení, chopil
držby. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně; vychází se z toho, jak by věc
byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém
požadovat. Okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby je
třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce tak
nevylučuje dobrou víru dalšího držitele (např. nebyl-li zůstavitel se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, nevylučuje to
dobrou víru dědice, stejně je tomu u prodávajícího a kupujícího).
V případě, že účastník řízení sám podmínky vydržení nesplní, je namístě zabývat
se tím, zda i držba jeho předchůdců byla kvalifikovaná, případně zda již tito
předchůdci věc nebo právo nevydrželi. Pokud však účastník, který vydržení
uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností
držby, případně vydržením jeho předchůdců.
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaní mají na základě smlouvy
ze dne 19. 10. 1885 právo z předmětné studny „bezplatně vodu bráti“. Současně
žalobce A) vypověděl, že usedlost, v prospěch jejíhož vlastníka bylo právo
věcného břemene (původně služebnost) brát vodu zřízeno, užívá od roku 1970,
jejím spoluvlastníkem se spolu se zbývajícími žalobci stal v roce 1982, kdy ji
koupil od svého tchána; po celou dobu od roku 1970 čerpali vodu s předmětné
studny pomocí potrubí, vedeného přes pozemky žalovaných. Z žaloby i z výpovědi
žalobce A) vyplývá tvrzení, že žalobci byli v domnění, že právo brát vodu ze
studny zahrnovalo i právo vést vodu potrubím přes pozemky žalovaných. Z toho se
podává, že za právní titul, na jehož základě mělo právo vést vodu přes cizí
pozemek vzniknout, považovali smlouvu z roku 1885.
Odvolací soud správně dovodil, že smlouva z roku 1885 nezaložila
služebnost vodovodu (tedy vedení vody potrubím přes pozemky žalovaných), a že
pokud by se žalobci domnívali, že věcné břemeno (služebnost) vzniklo na základě
ústní smlouvy z roku 1949, nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že jsou subjekty práva odpovídajícího věcnému břemeni. Nezabýval se však
otázkou, zda žalobci mohli s ohledem na formulaci smlouvy z roku 1885 a na
dlouhodobé chování obou stran sporu při užívání a rekonstrukci vodovodu, při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, být v dobré víře, že právo vést odebranou vodu
potrubím přes pozemky žalovaných vzniklo na základě uvedené smlouvy z roku
1885, resp. že je obsaženo v právu brát vodu ze studny.
Odvolací soud též správně uvedl, že pokud by předchůdci žalobců vykonávali
sporné právo na základě výprosy, nemohli by se stát držiteli tohoto práva.
Žalobci však počali vykonávat obsah práva v době, kdy usedlost koupili; o
výprosu by šlo jedině v případě, že by i oni věděli, že žalovaní povolili
vedení vodovodu přes jejich pozemky jen jako úsluhu. Takové skutkové zjištění
však v nalézacím řízení dosud učiněno nebylo. Také samotná okolnost, že o
vybudování vodovodu se předchůdci účastníků v roce 1949 ústně dohodli, ještě
nemusí svědčit o výprose; mohlo jít i o zřízení obligačního práva anebo
účastníci mohli jednat v omylu, že z existující služebnosti vyplývá i právo
vodovodu a ústně dohodli podmínky jeho výkonu. K posouzení věci je zapotřebí
učinit skutková zjištění, případně věc posoudit podle pravidel o důkazním
břemeni.
Pokud odvolací soud neposoudil právní stránku věci i se shora uvedených
hledisek, je ve věci dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ ,
věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu