22 Cdo 1848/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Zemědělského družstva M., zastoupeného advokátem, proti žalované
E. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu
Plzeň - jih pod sp. zn. 7 C 196/95, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 1999, čj. 13 Co 650/98-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
575,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce JUDr. P. H.
IČO 117 862". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že dne 24. února 1987 došlo mezi žalovanou jako
prodávající a žalobcem jako kupujícím k uzavření kupní smlouvy ohledně
označených nemovitostí. Poté, co se žalobci vrátila kupní smlouva podepsaná
žalovanou, žalobce zjistil, že ve smlouvě bylo zakotveno věcné břemeno užívání
bytu v předmětném domě ve prospěch JUDr. K., otce žalované, který v té době
pracoval jako právník pro družstvo a označenou kupní smlouvu vyhotovil. Se
zřízením věcného břemene žalobce nesouhlasil a poněvadž ohledně věcného břemene
mezi účastníky nedošlo k dohodě, rozhodl se žalobce od kupní smlouvy odstoupit,
neboť za tohoto stavu objekt nevyhovoval potřebám a záměrům družstva. Dne 8.
dubna 1988 byl žalované odeslán návrh dohody o odstoupení od kupní smlouvy,
který ještě v srpnu 1988 odpůrkyní nebyl podepsán. V lednu 1989 žalovaná
vrátila žalobci (po jeho předchozí výzvě) z kupní ceny (558 837,64
Kč) částku odpovídající věcnému břemenu (18 455 Kč a předala klíče od domu.
Poté žalobce začal provádět úpravy domu. V té době byl žalobce v katastru
nemovitostí veden jako vlastník. V roce 1991 žalobce zjistil, že u střediska
geodézie je jako vlastnice vedena žalovaná, a to na základě dohody o odstoupení
od smlouvy ze dne 9. dubna 1988, podepsané oběma účastníky. Od této doby měl
žalobce do domu omezený přístup, postupně žádný. Soud dospěl k závěru, že
naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán a nelze jej zpochybňovat tím,
že žalobce předmětnou nemovitost nedrží a není ani zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník, když držení předmětné nemovitosti je žalovanou
znemožňováno. Dohoda o odstoupení od označené kupní smlouvy je neplatná, neboť
nebyla žalovanou přijata bez zbytečného odkladu a byla na geodézii předložena
žalovanou až po roku 1991, aniž by se tato dohoda žalovanou podepsaná někdy
vrátila žalobci. Žalobce se nikdy nepřestal chovat jako vlastník.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 25. května 1999, čj. 13 Co 650/98-116, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a návrhu na připuštění dovolání
nevyhověl. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za
postačující pro rozhodnutí a sám z nich vycházel. Ztotožnil se s názorem soudu
prvního stupně, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
Tvrdí-li žalobce, že je vlastníkem označených nemovitostí a jako vlastník není
v katastru nemovitostí uveden, pak je nutno domáhat se žalobou určení tohoto
vlastnického práva, poněvadž podkladem pro zápis vkladu vlastnického práva pro
žalobce může být pouze rozsudek soudu. Podle odvolacího soudu není
prokazatelné, kdy došlo k podpisu dohody o zrušení kupní smlouvy, podepsané
právním předchůdcem žalobce dne 8. dubna 1988, žalovanou, která ji však
předložila Středisku geodézie P. dne 5. února 1992. Vzhledem k tomu, že k
posuzovaným právním úkonům došlo před účinností novely občanského zákoníku,
provedené zákonem č. 509/1991 Sb., odvolací soud v souladu s § 868 zákona č.
509/1991 Sb. posuzoval vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich
vzniklé, podle dosavadních předpisů. Pokud jde o dohodu vyhotovenou žalobcem
dne 8. dubna 1988, označovanou jako dohoda o odstoupení od smlouvy, je tento
právní úkon s ohledem na § 48 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č.
509/1991 Sb. (dále ObčZ) podle § 39 ObčZ neplatný, neboť možnost odstoupení od
smlouvy nebyla v kupní smlouvě dohodnuta. Odstoupení od smlouvy, jakožto
jednostranný právní úkon, žádný z účastníků neučinil a jeho učinění ani
netvrdil, ani neprokázal. I kdyby byla připuštěna možnost, že dohoda o
odstoupení od smlouvy byla uzavřena platně, pak by šlo o smlouvu týkající se
převodu, která by podle § 64 odst. 3 v té době účinného notářského řádu, nabyla
účinnosti až dnem vydání rozhodnutí, kterým by byla registrována v té době
státním notářstvím. Vzhledem k tomu, že žalovaná tvrdí, že dohodu o zrušení
kupní smlouvy podepsala dne 8. dubna 1988, ke své účinnosti by potřebovala
registraci státním notářstvím, k níž by podle tehdy platných předpisů muselo
dojít do 8. dubna 1991. Poněvadž k registraci nedošlo, platí, že účastníci od
této smlouvy odstoupili a zůstává tedy v platnosti předchozí kupní smlouva, na
jejímž základě přešlo vlastnictví k označeným nemovitostem na žalobce. Pokud
žalovaná dodatečně vznesla námitku vydržení, jejíž základní podmínkou je dobrá
víra, pak tato dobrá víra byla "přetržena" podáním předmětné žaloby soudu
prvního stupně dne 15. června 1995. Soud prvního stupně tedy postupoval
správně, když vlastníkem označených nemovitostí určil žalobce, byť na základě
odlišného právního hodnocení věci. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl,
neboť neshledal žádnou otázku, jejíž řešení by bylo po právní stránce zásadního
významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Domnívá se, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to v
právním výkladu pojmu "nová smlouva" použitého v § 44 odst. 2 nyní platného
ObčZ (v tomto řízení dříve platného § 45 odst. 2 obč. zák), dále ve výkladu
"zrušení smlouvy", který obsahově koresponduje s pojmem - právním úkonem
"odstoupení od smlouvy" (§ 48 odst. 1 a 2, § 49 dříve platného ObčZ), a v
právním výkladu pojmu "naléhavý právní zájem" na podání určovací žaloby podle §
80 písm. c/ OSŘ tím spíše, že výkladem tohoto ustanovení jsou u téhož krajského
soudu ve dvou rozhodnutích prezentována rozdílná právní stanoviska. Namítá, že
"původní kupní smlouva (její návrh z 24. 2. 1987) nebyla s právní účinností
vůbec uzavřena, navíc žalobce od projevu uzavřít novou smlouvu prokazatelně
ustoupil (§ 45 odst. 3 dříve platného ObčZ), takže žalovaná zůstala i nadále po
2. 3. 1987 až do doby současné výlučným vlastníkem nemovitostí". Poukázala na
to, že původní kupní smlouvu podepsala dne 2. března 1987 ve smyslu svého
upřesňujícího dopisu z téhož data. Představenstvo právního předchůdce žalobce
již dne 28. března 1987 vyslovilo nesouhlas s vymezeným věcným břemenem ve
prospěch otce žalované, žádalo bod 4 návrhu smlouvy vypustit. V takovém případě
bylo třeba zpracovat novou smlouvu. Právní úkon "zrušení kupní smlouvy" je
nutné hodnotit podle obsahu vůle žalobce (jeho právního předchůdce) a nikoliv
jen podle formálního názvu. Projevem vůle žalobce bylo kupní smlouvu od počátku
zrušit, právně řečeno odstoupit od ní, což také s konečnou platností dne 28.
července 1987 učinil. Odvolacímu soudu Vytýká, že nevzal v úvahu usnesení
představenstva právního předchůdce žalobce ze dne 28. července 1987 a jeho
přípis ze dne 17. srpna 1987 a právně ani skutkově je nezhodnotil. Kupní
smlouvu (v návrhu ze dne 24. února 1987), i kdyby byla platná, nebylo třeba
registrovat státním notářstvím, a proto ani odstoupení od smlouvy nepotřebovalo
takové registrace. Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na určovací
žalobě, namítá, že napadený rozsudek směšuje příčinu (předpoklad) podání žaloby
se žalobou samou a opomíjí zcela zákonný pojem "naléhavý právní zájem". Ten
může být prokázán v poloze důkazů a nikoliv v poloze tvrzení. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že není splněna podmínka
rozhodnutí zásadního právního významu a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
z provedených důkazů, které byly v předcházejících řízeních zcela vyčerpány.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 1999, Nejvyšší soud
jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen "OSŘ").
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího
soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není sporu o tom, že v daném případě potvrzujícího rozsudku by mohlo
být dovolání přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, pokud by nebylo řízení
postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1. OSŘ. Dovolací soud však
existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a dovolatelka ani netvrdila, že
by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné
podle § 239 odst. 2 OSŘ toliko za podmínek shora uvedených, které však naplněny
nejsou. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že dovolání může být
přípustné pouze za splnění dále uvedených předpokladů. Prvním je, že odvolacím
soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní
(nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená
právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy
nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím
předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.
Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost
soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu,
tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti
účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího
právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení
dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet
ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich
správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.
Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka shledává rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu především pro právní výklad pojmu "nová smlouva" použitého v
§ 44 odst. 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., (před
touto novelou v § 45 odst. 2.ObčZ). Odvolací soud však otázku platnosti původní
kupní smlouvy ze dne 24. února 1987 a 2. března 1987 neposuzoval. Ostatně ani
žalovaná se její neplatnosti nedovolávala, naopak dovolávala se platnosti
odstoupení od této smlouvy, přičemž platí, že odstoupit lze jen od smlouvy,
která byla platně uzavřena (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 22 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976). Jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu neřeší otázku platnosti původní kupní smlouvy, jakož i otázku
"nové smlouvy", pak právní otázka nastolená dovolatelkou v tomto směru nemůže
být přezkoumávána dovolacím soudem a tedy ani činit rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. V dovolacím řízení také není
možné uplatňovat nová tvrzení se samostatným skutkovým a právním základem,
která nebyla předmětem dosavadního nalézacího řízení, jak to učinila
dovolatelka. Posouzení povahy právního úkonu podle jeho individuálního obsahu -
v daném případě, zda dohoda vyhotovená žalobcem dne 8. dubna 1988 o zrušení
kupní smlouvy z 24. 2. a 2. 3. 1987 je jednostranným odstoupením od smlouvy ve
smyslu § 48 odst. 1 a 2 a § 49 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb., není s ohledem na jedinečnost tohoto konkrétního úkonu
otázkou zásadního právního významu, která by se hodila ke zobecnění. V souladu
se soudní praxí byla odvolacím soudem posouzena i otázka naléhavého právní
zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) OSŘ. Pro soud, který v řízení o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, posuzuje naléhavost právního
zájmu ve smyslu posledně citovaného ustanovení, je rozhodný právní zájem
žalobce nikoli zájem strany žalované. Naléhavý právní zájem ve smyslu tohoto
ustanovení je dán již existenci rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí
podle stavu vyplývajícího ze zápisů v katastru nemovitostí a podle stavu, který
zde je v důsledku předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Za této
situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by měla
pro rozhodnutí zásadní význam a která by měla zásadní význam i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2
OSŘ Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ
dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná
nebyla úspěšná (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ). Podle odst.
10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování
advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních
předpisů. Výše nákladů, které je povinna žalovaná nahradit žalobci, vyplývá z §
9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů (advokátní tarif) a představují odměnu za jeden úkon právní
služby - sepis vyjádření k dovolání v částce 500,-, když hodnota sporu nebyla
ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými
obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- podle §
13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21.února 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová