22 Cdo 1848/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K. Z., zastoupené JUDr. Vladimírem Hamplem advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti žalovanému nezl. M. P., zastoupenému zákonným zástupcem – otcem M. P., o výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 78/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2012, č. j. 8 Co 648/2009-211, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. 13 C 78/2008-75, v řízení vedeném původně proti žalovanému 1) B. Z. a žalovanému 2) nezletilému M. P. rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. 13 C 78/2008-75, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost umožnit žalobkyni výkon práva věcného břemene zřízeného darovací smlouvou ze dne 13. 5. 1987, váznoucího na nemovitostech zapsaných na LV č. 627 pro obec N. a katastrální území N. (správně D.) u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, a to na budově – rodinný dům na pozemku parc. č. st. 711 a pozemcích parc. č. st. 711, parc. č. 296/6 a parc. č. 296/9, spočívajícího v právu nedílného doživotního bezplatného práva užívání bytu sestávajícího z bytové jednotky v přízemí o jedné kuchyni a třech pokojích, koupelny, společného WC v mezipatře budovy, z užívání garáže, společného sklepu a ze společného užívání dvora, vedlejší stavby, obou zahrad s braním užitku ovoce a zeleniny, v umožnění volného přístupu a odchodu ke všem vyhrazeným místnostem a prostorám, jejich užívání a spoluužívání a v umožnění přijímat v kteroukoliv denní i noční hodinu návštěvy příbuzných a známých.
Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zdržet se veškerého jednání, kterým je bráněno žalobkyni ve výkonu práva věcného břemene zřízeného výše uvedenou darovací smlouvou, a to zejména bránění ve vstupu do předmětných nemovitostí, omezování a bránění vstupu do jednotlivých místností a částí nemovitostí dotčených sjednaným právem věcného břemene.
Soud prvního stupně posoudil věc podle § 151n a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) Zjistil, že věcné břemeno, jehož výkonu se žalobkyně domáhá, bylo zřízeno jako osobní věcné břemeno vážící se k osobě žalobkyně, a dosud nezaniklo. Soud se zabýval i námitkou promlčení věcného břemene a uzavřel, že k jeho promlčení podle § 109 obč. zák. nedošlo v důsledku aktivního vystupování žalobkyně, která se prokazatelně několikrát v průběhu roku 1999 snažila domoci svého oprávnění. Tím byl přerušen běhu desetileté promlčecí doby a začala běžet doba nová. Žalobkyně pak žalobu podala včas dne 17. 3. 2008, to je před uplynutím desetileté promlčecí doby.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného původního žalovaného 1) B. Z. rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 8 Co 648/209-211, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
(V průběhu odvolacího řízení odvolatel zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místo žalovaného 1) se žalovaným 2) nezl. M. P.).
Odvolací soud dovodil, že z § 109 obč. zák. vyplývá, že promlčecí doba u práva odpovídajícího věcnému břemeni počíná běžet od doby, kdy právo bylo vykonáno naposled. Spočívá-li věcné břemeno v právu určitým způsobem se chovat, jak tomu bylo v projednávané věci, začíná běh promlčecí doby dnem, kdy se oprávněný choval tímto způsobem naposledy. Není při tom rozhodující, zda k tomu, že právo nebylo vykonáváno, došlo z objektivních či subjektivních důvodů. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně věcné břemeno užívání předmětných nemovitostí vykonávala do poloviny roku 1997.
Žalobu o výkon tohoto práva podala 17. 3. 2008, tedy po více než 10 letech. Uvedené právo je tedy promlčeno. Závěr soudu prvního stupně, že v průběhu roku 1999, kdy se žalobkyně domáhala svého práva po B. Z. a který jí v jeho výkonu opakovaně bránil a za toto jednání byl uznán vinným ze spáchání přestupku a v důsledku toho došlo k přerušení běhu promlčecí doby, nepovažoval odvolací soud za správný, neboť pro posouzení promlčení je rozhodný poslední faktický výkon práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opakuje právní názor soudu prvního stupně a tvrdí, že nelze považovat právo promlčené za situace, kdy se domáhala umožnění výkonu práva a bylo jí v něm i násilně bráněno. V životě může nastat situace, kdy i po dlouhou dobu nelze z objektivních důvodů právo vykonávat; pak nelze připustit, že by zaniklo uplynutím vydržecí doby. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb. - dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Proto dovolací soud postupoval při posouzení sporné věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku („obč. zák.“).
Podstata věci je v tomto: Žalobkyni svědčilo věcné břemeno, které přestala vykonávat; v průběhu promlčecí lhůty se vůči povinnému mimosoudně domáhala, aby jí výkon práva umožnil, ten však výkonu bránil a byl v této souvislosti dokonce uznán vinným ze spáchání přestupku. Spor je o to, zda – jak tvrdí bez odkazu na zákonné ustanovení dovolatel i soud prvního stupně - mimosoudním uplatněním nároku osoby oprávněné z věcného břemene vůči osobě povinné došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty. Právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno (§ 109 obč. zák.). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§ 112 obč. zák.).
O přerušení běhu promlčecí lhůty jde v případech uvedených v § 110 obč. zák. (srov. např. Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl první. s. 259 a násl.), který stanoví: „Bylo- li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty“ (odst. 1). „Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo; promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh (§ 565), počne běžet desetiletá promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky“ (odst. 2). „Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání“ (odst. 3). Aplikace § 110 obč. zák. v této věci zjevně nepřichází v úvahu; ostatně ani dovolatelka, která neuvádí, o které ustanovení svůj právní názor opírá, na toto ustanovení neodkazuje. V úvahu by tak mohlo přicházet jen stavení promlčení ve smyslu § 112 obč. zák..
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2008, se uvádí: „Základním plněním z věcného břemene je, že povinná osoba („dlužník“) se zdrží toho, co by bylo jinak jeho právem, a to bránění užívání jeho věci někým jiným… Proto, pokud se žalobce brání proti výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni a prokáže, že toto právo nebylo vykonáváno po stanovenou dobu a došlo tak k jeho promlčení a současně námitku promlčení vznese (byť i jen tak, že na promlčení poukáže), nelze jeho žalobu zamítnout“. Právo odpovídající věcnému břemeni se tak nepromlčuje, pokud je vykonáváno; jakmile však jeho výkon ustane, počne desetiletá promlčecí doba (§ 109 obč. zák. č. 40/1964 Sb., srov. též § 632 obč. zák. č. 89/1992 Sb. – tento zákoník má též v § 633 odst. 1 zvláštní ustanovení o počátku běhu promlčení pro případ, že osoba zavázaná z věcného břemene jeho výkonu brání) běžet od okamžiku, kdy právo přestalo být vykonáváno. Výkonem práva ve smyslu § 109 obč. zák. 1964 není jeho mimosoudní uplatnění (nárokování) vůči zavázané osobě, která výkonu brání, ale takové chování, které realizuje obsah práva. Jestliže osoba povinná z věcného břemene brání oprávněnému ve výkonu jeho práva, pak se toto právo promlčí, jestliže ve stanovené promlčecí lhůtě není uplatněno u soudu, resp. u jiného příslušného orgánu (§ 112 obč. zák., podobně § 648 o. z.). Proto skutečnost, že oprávněný z věcného břemene se u povinného mimosoudně domáhal, aby mu umožnil výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemá za následek ani přerušení, ani stavení promlčecí lhůty.
Dovolatelka uvádí, že může nastat situace, kdy i po dlouhou dobu nelze z objektivních důvodů právo vykonávat; pak nelze připustit, že by zaniklo uplynutím vydržecí doby. I taková situace má řešení, vycházející především z principu „práva bdělých jsou chráněna“ (vigilantibus iura scripta sunt); v projednávané věci však o takový případ nešlo, žalobkyni nic nebránilo podat žalobu včas, a tak se takovou hypotetickou situací není třeba zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu