22 Cdo 1869/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce F. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. Ch., 2) H. Ch.,
3) J. Ch., 4) J. S. a 5) I. Ch., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 630/2000, o
dovolání žalované 5) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února
2003, č. j. 25 Co 451/2002-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 25 Co
451/2002-130, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne
14. 6. 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, ve výroku, jímž bylo ve vztahu k žalovaným
1), 2), 3) a 5) určeno, že dům č. p. 1401 stojící na stavební parcele č. 1485,
stavební parcela č. 1485 a zahrada č. parc. 967/17, vše zapsáno v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 986 pro
katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., nar. 24. 2. 1928,
zemřelého dne 26. 9. 1997, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H.
Ch., a rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze
dne 14. 6. 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, ve výroku, kterým byla ve vztahu k
žalovaným 1), 2), 3) a 5) zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že dům č. p. 1401
na stavební parcele č. 1485, dále stavební parcela 1485 a zahrada 967/17, vše
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV č.
986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., zemřelého dne
26. 9. 1997, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch.,
a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými, se
zrušují a věc se vrací v rozsahu zrušení Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu
řízení.
Žalobce se žalobou domáhal určení, že nemovitosti, jak jsou shora uvedeny,
byly ke dni úmrtí jeho otce v roce 1997 v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho
rodičů. Tvrdil, že kupní smlouva, kterou rodiče v roce 1983 nemovitosti
prodali dvěma jeho bratrům a manželce jednoho z nich, je jako simulovaný
právní úkon neplatná, neboť vůle účastníků smlouvy směřovala k uzavření
smlouvy darovací, která je rovněž neplatná pro nedostatek formy. Vzhledem k
zásadě, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, nemohou být platné ani
další převody nemovitostí, ke kterým po roce 1983 došlo, a na základě kterých
jsou nyní jako podíloví spoluvlastníci vyznačeni v katastru nemovitostí
žalovaní 3) a 5). Až nyní se dozvěděl o všech uvedených převodech a má jako
dědic naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť by nemovitosti, jako
předmět bezpodílového spoluvlastnictví rodičů, musely být v dědickém řízení po
jeho otci vypořádány. Za neopodstatněnou považoval námitku žalované 5), že
vlastnictví k nemovitostem ona i žalovaný 3) v případě neplatné kupní
smlouvy z roku 1983 vydrželi.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
června 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, zamítl žalobu na určení, že „dům č. p.
1401 na stavební parcele č. 1485, dále stavební parcela 1485 a zahrada 967/17,
vše nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV
986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., zemřelého dne
26. 9. 1997, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch.“,
a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 10. 3. 1983 byla mezi rodiči žalobce
manželi F. Ch., nar. 24. 2. 1928 (dále F. Ch. st.), a žalovanou 2) jako
prodávajícími a žalovanými 1) a 3) - bratry žalobce a žalovanou 4) -
tehdejší manželkou žalovaného 3) jako kupujícími, uzavřena kupní smlouva,
registrovaná téhož dne bývalým Státním notářstvím v N. Předmětem této smlouvy
byly shora uvedené nemovitosti, přičemž jednu ideální polovinu těchto
nemovitostí nabyl žalovaný 1) a žalovaní 3) a 4) nabyli do svého bezpodílového
spoluvlastnictví manželů druhou ideální polovinu nemovitostí. Kupní cena byla
ve smlouvě stanovena částkou 91.523 Kčs s termínem splatnosti do 31. 7. 1983. Z
výpovědí žijících účastníků smlouvy – žalovaných 1) až 4) zjistil, že v době,
kdy kupní smlouvu její účastníci uzavírali, již věděli, že si žádné peníze jako
kupní cenu předávat nebudou, kupní cena zaplacena nebyla. Nemovitosti byly
převedeny „do vlastnictví formálních kupujících v podstatě darováním, což
všichni účastníci kupní smlouvy věděli a bylo to v souladu s jejich vůlí. Kupní
smlouvu pak volili jen z tohoto důvodu, že při ní byly nižší notářské poplatky.
Vůlí všech účastníků bylo převést nemovitosti, i když bezúplatně.“. Kupní
smlouvou z 18. 9. 1984, registrovanou bývalým Státním notářstvím v N. téhož
dne, žalovaný 1) jako prodávající prodal žalovaným 3) a 4) do jejich
bezpodílového spoluvlastnictví manželů ideální polovinu předmětných nemovitostí
za kupní cenu 44. 828 Kčs. Na základě dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, uzavřené 5. 4. 1985 mezi žalovanými 3) a 4) po
rozvodu jejich manželství, se výlučným vlastníkem nemovitostí stal žalovaný
3). Ten darovací smlouvou z 9. 11. 1990 převedl ideální polovinu nemovitostí
na svoji tehdejší manželku žalovanou 5). Manželství žalovaných 3) a 5) bylo
v roce 1993 rozvedeno a žalovaný 3) se domáhal podle § 630 ObčZ po žalované
5) vrácení darovaného spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žaloba byla
zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně z 18. 11. 1999, č. j. 5 C 158/96-47,
který nabyl právní moci 5. 4. 2000. Řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví žalovaných 3) a 5) k nemovitostem, zahájené 18. 11. 1997 k
návrhu žalovaného 3) a vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 331/98,
není dosud skončeno. Žalovaní 3) a 5) jsou stále zapsáni v katastru
nemovitostí jako spoluvlastníci nemovitostí, každý z ideální poloviny. Otec
žalobce a žalovaných 1) a 3) F. Ch. st. zemřel 26. 9. 1997 a v dědickém
řízení „nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení nefigurují“. Žalovaná
5) se teprve ze žaloby, podané v této věci u soudu 9. 6. 2000 a doručené jí
21. 6. 2000, dozvěděla o tom, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 byla simulovaným
převodem, „od žalovaných či žalobce se nikdy nedozvěděla, že by předchozí
převody nemovitostí měly být fiktivní nebo že by snad účastníci chtěli obcházet
zákon, případně se necítili vlastníky těchto nemovitostí.“
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má
naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského
soudního řádu (dále „OSŘ“.) Pokud by bylo žalobě vyhověno, bylo by rozhodnutí
podkladem k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po otci žalobce.
Dále soud prvního stupně, vázán právním názorem Krajského soudu v Praze jako
soudu odvolacího, vysloveným v usnesení z 13. 2. 2002, č. j. 25 Co
485/2001-80, dovodil, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 je neplatným právním
úkonem podle § 37 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) ve znění před novelou č.
509/1991 Sb., neboť pro neshodu vůle jejích účastníků (darovat a být
obdarován) a jejího projevu (prodat a koupit) nejde o úkon vážný. Kupní smlouva
je simulovaným právním úkonem, která měla zastřít darovací smlouvu. Ani ta však
není jako disimulovaný úkon platná pro nedostatek písemné formy. Kromě toho
jestliže důvodem simulace bylo zaplatit nižší poplatky z převodu nemovitostí,
šlo o obcházení zákona a darovací smlouva je neplatná i podle § 39 ObčZ.
Vzhledem k obecné právní zásadě, že nikdo nemůže převést více práv než sám má,
jsou neplatné i všechny další převody nemovitostí, které následovaly po
uzavření neplatné smlouvy z 10. 3. 1983. Ani žalovaní 3) a 5) tak sice nemohli
nabýt vlastnictví k nemovitostem smluvně, ale nabyli je vydržením podle § 134
odst. l a § 130 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Žalovaná 5) byla oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu k nemovitostem
od uzavření darovací smlouvy 9. 11. 1990 do 21. 6. 2000, kdy jí byla doručena
žaloba. Tak nebyla sice sama oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu po
desetiletou vydržecí dobu, ale může si započíst oprávněnou držbu svého
předchůdce, kterým byl žalovaný 3).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem z 5. 2. 2003, č. j. 25 Co
451/2002-130, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1), 2), 3) a
5) změnil tak, že určil, že „dům č. p. 1401 stojící na stavební parcele č.
1485, stavební parcela 1485 a zahrada 967/17, vše zapsáno v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 986 pro
katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., zemřelého dne 26. 9.
1997, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch.“ (výrok I.), ve
vztahu k žalované 4) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – VII.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně včetně toho, že všichni účastníci kupní smlouvy z 10. 3. 1983 věděli, že
kupní cena nebude vyplacena. Zdůraznil, že povědomost o tom, že kupní cena
nebude žádána a vyplacena potvrdili všichni žalovaní s výjimkou žalované 5),
která o okolnostech smlouvy uzavřené v roce 1983 nic nevěděla. Za věrohodnou
považoval i výpovědˇ žalované 2), která nejdříve spontánně vypověděla, že
„synovi J. prodali s manželem barák formálně, protože byly vysoké poplatky,
nedostali od něj žádné peníze a syn věděl, že jim nic platit nebude.“ Teprve v
další části výpovědi na otázky zástupce žalované 5) uvedla, že si na
podrobnosti již nepamatuje, neboť vše zařizoval manžel a znovu zopakovala, že
jejich úmyslem bylo převést na syna dům a nechtěli od něj žádné peníze.
Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba vůči žalované 4)
zamítnuta, odůvodnil odvolací soud tím, že tato žalovaná není ve věci pasivně
legitimována, neboť není ani vlastnicí nemovitostí ani dědičkou po zemřelém F.
Ch. st. Odvolací soud považoval za správný jak závěr soudu prvního stupně, že
žalobce má jako dědic po otci F. Ch. st. vůči ostatním žalovaným naléhavý
právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, tak závěr o
neplatnosti kupní smlouvy z 10. 3. 1983 pro nedostatek vážnosti podle § 37 ObčZ
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Odvolací soud však
nesouhlasil s tím, že žalovaní 3) a 5) jako oprávnění držitelé nabyli
vlastnictví ke spoluvlastnickým podílům k nemovitostem vydržením podle § 134
odst. l a § 130 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Žalovaná 5) sice svůj spoluvlastnický podíl držela a zacházela s ním jako s
vlastním v dobré víře, že ji náleží, ale jen od uzavření darovací smlouvy 9.
11. 1990 do 9. 6. 2000, kdy byla podána žaloba v této věci. Žalované 5) tak
chybí pět měsíců do uplynutí stanovené desetileté vydržecí doby. Nemůže si
započítat držbu svého právního předchůdce – žalovaného 3) jako oprávněnou,
jestliže uzavřel kupní smlouvu jako simulovanou, zastírající darování, z důvodu
dosažení nižších převodních poplatků. Nemovitosti byly proto až do smrti F. Ch.
st. 26. 9. 1997 v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. Ch. st. a žalované
2).
Proti rozsudku odvolacího soudu /vyjma výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen vůči žalované 4)/ podala žalovaná 5) dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Za nesprávné
považuje zjištění, že prodávající i kupující v době uzavření kupní smlouvy z
10. 3. 1983 věděli, že kupní cena nebude zaplacena, a že důvodem, pro který
byla uzavírána kupní smlouva, byla úspora na poplatcích z převodu nemovitostí. Z článku II. kupní smlouvy plyne zcela jasně závazek kupujících zaplatit kupní
cenu do 31. 7. 1983 a z toho lze dovodit, že kupní cena měla být skutečně
zaplacena. Kdyby tomu tak nebylo, byla by zvolena jiná formulace. Závazek k
zaplacení kupní ceny byl sjednán a nezaplacením kupní ceny došlo pouze k
nesplnění závazkové povinnosti. Žalovaná 5) nesouhlasí také s tím, že účastníci
kupní smlouvy chtěli obejít zákon, aby se tak vyhnuli placení vyšších poplatků. Odvolací soud se sice zabýval výpovědí žalované 2), ale nevypořádal se patřičně
s jejím obsahem. Žalovaná 2) na srozumitelnou otázku, zda chtěla ušetřit na
poplatcích státu, pokud uzavřela kupní smlouvu uvedla, že všechno zařizoval
její muž, že si nic nepamatuje, a na otázku, zda chtěla někoho podvést či zda
postupovala v souladu s právem uvedla, že podvádět nechtěla a vše zařizoval
manžel a nakonec uvedla, že „jsme to synovi formálně prodali normální právní
cestou.“ Podle dovolatelky nelze také bez dalšího předpokládat, že druhý
převodce měl v úmyslu předstírat projev vůle a obcházet poplatkové a daňové
předpisy. Také žalovaný 3) vypověděl, že chtěl uzavřít kupní smlouvu, neboť
byly vysoké darovací poplatky. Soudy obou stupňů tak nepřijaly tu nejjednodušší
variantu skutkového stavu, že účastníci zvolili kupní smlouvu s ohledem na
nižší zpoplatnění, přičemž svoji vůli zaplatit kupní cenu vyjádřili v čl. II. kupní smlouvy. Nesprávně také přikládaly nepřiměřený význam výpovědím
účastníků smlouvy, když větší důkazní sílu má písemné ujednání o zaplacení
kupní ceny v samotné smlouvě, zvláště když je třeba přihlédnout k
pochopitelnému zájmu těchto účastníků smlouvy na výsledku sporu – „udržet
spoluvlastnický podíl v rodině“. Žalovaná 5) je přesvědčena, že kupní smlouva z
10. 3. 1983 je úkonem platným. Podle žalované 5) žalobce také neprokázal
naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Neprokázal ohrožení svého práva nebo to, že by se jeho právní postavení mělo
stát nejistým. Vlastníkem předmětných nemovitostí žalobce nikdy nebyl a nemůže
tak dojít k ohrožení jeho vlastnického práva. Sám žalobce také tvrdí, že k
porušení práva již došlo a určovací žaloba má charakter preventivní. Rozsudek,
kterým by bylo žalobě vyhověno, by nebyl ani podkladem pro zápis práva do
katastru nemovitostí. Také závěr odvolacího soudu ohledně vydržení není
správný. Odvolací soud nepovažoval žalovaného 3) za oprávněného držitele bez
ohledu na to, že k oprávněné držbě postačí pouze domnělý právní titul. Kromě
toho se opírá o nesprávné skutkové zjištění, že žalovaný 3) uzavíral kupní
smlouvu s vědomím, že nemovitosti budou převedeny, ale nebude placena kupní
cena.
Podle žalobce účastníci zvolili formu kupní smlouvy místo smlouvy
darovací, aby ušetřili na poplatcích – nejde tak o žádné obcházení zákona ani o
neplatnou kupní smlouvu a vůle uzavřít darovací smlouvu prokázána nebyla. Odvolací soud se také nevypořádal s kupní smlouvou z 18. 9. 1984, podle které
nabyli žalovaní 3) a 4) ideální polovinu nemovitostí do svého bezpodílového
spoluvlastnictví manželů od žalovaného 1). Žalovaní 3) a 4) byli přesvědčeni,
že žalovaný 1) převáděný podíl nabyl kupní smlouvou z 10. 3. 1983 a že je
oprávněn ho převést. Dobrou víru žalovaného 3) lze tedy odvozovat právě od
kupní smlouvy z 18. 9. 1984 a dovolatelka si může započítat jeho oprávněnou
držbu. Dovolatelka závěrem zdůrazňuje, že už soud prvního stupně se v rozsudku
z 10. 7. 2001, č. j. 8 C 630/2000-63, obával nedozírných následků pro právní
jistotu, pokud by měl závěr o neplatnosti kupní smlouvy podle § 37 ObčZ obstát. Tak by bylo možno narušit právní jistotu prakticky ve všech případech, kdy za
předchozí poplatkové úpravy došlo k převodu nemovitostí. Stačilo by pak, aby se
jeden z manželů sjednotil na postupu ve věci se svými příbuznými (dřívějšími
převodci) a dosáhl tak výsledku, že jasně formulovaná kupní smlouva je
absolutně neplatným právním úkonem. Žalovaná 5) navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena v rozsahu zrušení
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že není opodstatněné. Považuje
rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Žalovaní 1), 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání (§ 237 odst. l písm. b) OSŘ)
bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v napadené části (rozsudek
odvolacího soudu byl napaden ve vztahu ke všem žalovaným, neboť mají postavení
nerozlučných společníků) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Neopodstatněná je námitka nesprávného právního posouzení naléhavého právního
zájmu na žalovaném určení podle § 80 písm. c) OSŘ ve vztahu k žalovaným 1), 2),
3) a 5). Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo
1857/2001, publikovaném ve svazku 12 pod C 866 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), že,
„rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží
pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) OSŘ může soud
rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí.“
Toto rozhodnutí je použitelné i pro případ, že jde o nemovitost, která náležela
ke dni jeho smrti zůstaviteli a pozůstalé manželce. Smrtí jednoho z manželů
zaniká manželství a tím i majetkové společenství manželů, kterým bylo do 31. 7.
1998 podle § 143 a násl. ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č.
91/1998 Sb. bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Jestliže jeden z manželů
zemřel před 1. 8. 1998, je třeba zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů
vypořádat v řízení o dědictví. Podle § 175l odst. 1 OSŘ ve znění po novele,
provedené zákonem č. 519/1991 Sb., měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem
majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto
majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku,
co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Dále je
v § 175x OSŘ téhož znění uvedeno, že objeví-li se po právní moci usnesení, jímž
bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh,
provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Pokud dědic tvrdí, že do
bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky náleží nemovitost,
neboť je neplatná smlouva, kterou ji za života zůstavitele převedli na jinou
osobu, jež je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí,
případně je v důsledku dalších převodů nemovitosti zapsán další nabyvatel, má
dědic ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení, že
nemovitost náležela ke dni smrti zůstavitele do bezpodílového spoluvlastnictví
zůstavitele a pozůstalé manželky. Taková žaloba musí směřovat jak proti osobě,
která je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí, tak vůči
zbývajícím dědicům. Na základě tohoto určení soud v řízení o dědictví
nemovitost jako předmět bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a pozůstalé
manželky podle § 175l odst. l OSŘ vypořádá. Totéž pak platí i pro případ
dodatečného projednání dědictví podle § 175x. OSŘ.
Dále dovolatelka namítla, že zjištění odvolacího soudu, že účastníci kupní
smlouvy z 10. 3. 1983 věděli při jejím uzavření, že kupní cena nebude zaplacena
a nemovitosti se převádí bezúplatně, a že důvodem, pro který byla kupní
smlouva přesto uzavřena, byla úspora na notářských poplatcích z převodu, nemají
v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou
přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací
soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem,
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno
hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem
je nesprávné. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování,
se pokládá takový výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nevyplynuly, ani nevyšly jinak najevo, jestliže soud
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 OSŘ (viz rozhodnutí publikované pod č. C
44/ svazek 1 Souboru rozhodnutí).
Soud prvního stupně učinil zjištění, které odvolací soud převzal, že účastníci
této smlouvy věděli již při jejím uzavření, že kupní cena placena nebude, resp.
že nemovitosti budou převedeny bezúplatně, z výpovědí účastníků kupní smlouvy
žalovaných 1) – 4), když její další účastník F. Ch. st. již nežije. Jejich
výpovědi o této skutečnosti jsou věrohodné. To platí i ohledně žalované 2),
jejíž výpověď podrobně hodnotil odvolací soud. Tato žalovaná také uvedla, že
převod zařizoval její manžel, lze tedy usuzovat, že jednala podle jeho poučení
včetně toho, že už při uzavření smlouvy věděla, že kupní cena nebude jí ani
manželovi zaplacena. Zjištění odvolacího soudu, že všichni účastníci kupní
smlouvy věděli už při jejím uzavření, že kupní cena nebude zaplacena a že jde o
převod bezúplatný, má tedy v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Toto zjištění o okolnostech, za kterých byla smlouva uzavřena a ze kterých lze
usuzovat na vůli jejích účastníků, znamená, že předmětná kupní smlouva, jak
byla v písemné podobě uzavřena, nebyla projevem skutečné vůle jejích účastníků,
ale jen úkonem simulovaným. Nešlo o právní úkon vážný, který je proto neplatný
podle § 37 odst. l ObčZ. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že
všichni účastníci smlouvy nemuseli vědět, že se tak děje z důvodu úspory
poplatků z převodu nemovitostí, když žalovaná 4) vypověděla, že „to byla
záležitost rodiny, že k tomu neměla přístup“, a také žalovaný 1) se o této
pohnutce ve své výpovědi nezmínil.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 8. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001,
publikovaném pod C 1828, svazek 25, Souboru rozhodnutí, že „okolnosti nastalé
po smrti zůstavitele nemohou mít vliv na výsledek sporu o určení, že zůstavitel
byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci.“ Uvedený závěr je použitelný i ve
věci, v níž se rozhoduje o určení, že ke dni smrti manžela byly určité věci v
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. V daném případě to znamená, že o
vydržení spoluvlastnického podílu žalovanou 5), resp. i žalovaným 3), lze
uvažovat jen do 26. 9. 1997. Byť odvolací soud uvažoval u žalované 5) o
vydržení po tomto datu, lze z jeho úvah vycházet potud, že žalovaná 5) by mohla
vydržet spoluvlastnický podíl k nemovitostem jen za předpokladu, že si započte
do desetileté vydržecí doby oprávněnou držbu svého právního předchůdce přede
dnem 9. 11. 1990, kdy se sama ujala oprávněné držby podílu na základě darovací
smlouvy. V této době byl jejím právním předchůdcem v držbě tohoto podílu
žalovaný 3) – ten totiž držel celé nemovitosti podle dohody o vypořádání BSM
s žalovanou 4) od 5. 4. 1985. Žalovaný 3) nemohl být na základě smlouvy z 10.
3. 1983 v dobré víře, že jemu a jeho manželce spoluvlastnický podíl k
nemovitostem patří, a to ani jako dar, se zřetelem ke všem okolnostem, tj. k
tomu, že kupní smlouva byla smlouvou uzavíranou „na oko“ a zastřený úkon -
darovací smlouva nebyla písmeně sepsána proto, aby nemohly být vyměřeny vyšší
notářské poplatky z darování. Žalovaný 3) nemohl být tedy v omluvitelném
právním omylu, spočívajícím v tom, že spoluvlastnický podíl k nemovitostem se
žalovanou 4) nabývá. Žalovaný 3) věděl také, že simulovaným úkonem byla kupní
smlouva z 10. 3. 1983 uzavřená mezi jeho rodiči a žalovaným 1) ohledně druhé
poloviny nemovitostí a že důvodem této simulace byla výše převodních
poplatků. Proto žalovaný 3) nemohl být, ať už vlastnil jen spoluvlastnický
podíl, nebo od roku 1985 nemovitosti celé, v dobré víře, že mu patří.
Neobstojí tedy námitka žalované 5), že si může do desetileté vydržecí doby
započítat oprávněnou držbu spoluvlastnického podílu žalovaným 3) před 9. 11.
1990, a nemohla proto podle § 134 odst. l a § 130 odst. 1 ObčZ nabýt
spoluvlastnický podíl k nemovitostem vydržením ani ke dni 26. 9. 1997.
Žalovaná 5) v průběhu řízení poukazovala na to, že byla při uzavření darovací
smlouvy z 9. 11. 1990 v dobré víře, že řádně nabývá spoluvlastnický podíl od
jeho vlastníka. Soud prvního stupně učinil také zjištění, že teprve ze žaloby
se žalovaná 5) dozvěděla, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 byla simulovaným
právním úkonem. To znamená, že žalovaný 3) ani žádný z dalších účastníků
smlouvy ji o okolnostech, za kterých došlo k uzavření uvedené smlouvy,
neinformoval. Touto obranou se žalovaná 5) domáhala, s poukazem na zásadu, že
výkon práv a povinností musí být v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ),
aby kupní smlouva, byť neplatná pro nedostatek vážnosti vůle, který způsobili
účastníci této smlouvy, včetně žalovaného 3) a F. Ch. st. (jehož je žalobce
dědicem a z tohoto postavení dovozuje naléhavý právní zájem), byla ve vztahu k
ní považována za smlouvu platnou (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.
zn. II ÚS 28/96, publikovaný pod č. 53/ svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR). Soudy se však tímto jejím tvrzením nezabývaly a
nepřihlédly k výše uvedeným skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo.
Řízení je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto v napadené části zrušen, a protože se důvod
zrušení vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek
a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně
senátu