22 Cdo 1908/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V.
T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. P., zastoupené obecným
zmocněncem K. P., a 2) R. S., zastoupené advokátkou, o ochranu vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 474/91, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
31. ledna 2000, č. j. 8 Co 3287/98-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2000,
č. j. 8 Co 3287/98-119, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českém
Krumlově ze dne 24.9.1998, č. j. 5 C 474/91-74, tak, že byla zamítnuta žaloba,
aby žalovaná 2) byla povinna vyklidit část pozemku č. 77 v k. ú. V. ve
vlastnictví žalobce, označenou v geometrickém plánu K. P. ze dne 27.9.1996,
potvrzeného Katastrálním úřadem v Č. ze dne 30.10.1996 jako díl „a“ o výměře 5
m2 do 15 dnů od právní moci rozsudku, a ve vztahu k oběma žalovaným zamítnuta
žaloba na určení, že část parcely č. 76 o výměře 6,90 m2 v k. ú. V. tak, jak
byla vytýčena v měřičském náčrtku soudního znalce Ing. V. F. ze dne 28.4.1996,
který tvoří přílohu č. 1 znaleckého posudku ze dne 26.4.1996, je ve vlastnictví
žalobce, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Českých Budějovicích v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem z 24. 9. 1998, č. j. 5 C 474/91-74, uložil žalované 1) a 2) povinnost
„vyklidit část pozemku č. 77 v k. ú. V., ve vlastnictví žalobce označenou na
geometrickém plánu K. P. ze dne 27. 9. 1996, potvrzeného Katastrálním úřadem v
Č., dne 30. 10. 1996, jako díl „a“ o výměře 5 m2“ (výrok I). Dále určil, že
„část parcely č. 96 o výměře 6,90 m2 v k. ú. V., tak jak byla vytýčena v
měřičském náčrtku soudního znalce Ing. F., ze dne 28. 4. 1996, který tvoří
přílohu č. 1 znaleckého posudku, ze dne 26. 4. 1996, je ve vlastnictví
žalobce“ (výrok II). Zamítl protinávrh, aby bylo určeno, že „žalované jsou
podílovými spoluvlastnicemi, každá jedné poloviny části pozemku stavební
parcely č. 77 v k. ú. V., o výměře 11,60 m2 podle měřičského náčrtku na
vytýčení hranic stavební parcely č. 76 a 77 z 28. 4. 1996 soudního znalce Ing.
V. F.“(výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV a V).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví k domu čp.
28 se stavební plochou č. 77 v kat. území V. z poloviny dědictvím po otci M. T.
v roce 1986 a z poloviny darem od matky R. T. podle darovací smlouvy z 9. 10.
1991. Žalované jsou spoluvlastnicemi sousední parc. č. 76 s domem čp. 29, každá
z poloviny. Žalovaná 1) nabyla spoluvlastnický podíl dědictvím po matce J. P.,
zemř. 21. 8. 1985 a žalovaná 2) dědictvím po otci S. P., zemř. 27. 7. 1994.
Hranice mezi parc. č. 77 a 76 je dána zdmi řadových domů čp. 28 a 29. Za těmito
domy se nachází dřevěný plot, který však podle znaleckého posudku znalce Ing.
V. F. z 28. 4. 1996 není postaven v hranici těchto parcel, jak je vyznačena v
katastrální mapě, ale nachází se na parc. žalobce č. 77. Podle této mapy, která
byla zpracována v roce 1980, tak plot odděluje část (trojúhelník) parc. č. 77 o
výměře 5 m2, vyznačenou písmenem „a“ v geometrickém plánu K. P. z 27. 9. 1996.
Kromě toho však podle katastrálních map z roku 1891 a 1929 náleží k parc. č. 77
ještě další plocha ve tvaru trojúhelníku o výměře 6,90 m2, která při mapování v
roce 1980 byla bez podkladů o změně ve vlastnictví zakreslena jako parc. č. 76.
Na ploše těchto trojúhelníků se nachází studna, „která přináležela k domu na
parc. č. 76 a která vznikla v době, kdy mezi právními předchůdci nevznikaly
spory, byly mezi nimi dobré sousedské vztahy a při obezdívce studny došlo k
jejímu obezdění dřevěným plotem“. Na základě těchto zjištění dospěl soud
prvního stupně k závěru, že žalované neoprávněně zasahují do vlastnického práva
žalobce k pozemku parc. č. 77, neboť bez právního důvodu užívají část této
parcely označenou písmenem „a“ v předmětném geom. plánu. Dále dovodil, že
žalobce je také vlastníkem části parcely v současné době vedené jako parc. č.
76, jak je vymezena v měřickém náčrtu, a má proto naléhavý právní zájem na
určení tohoto práva ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Vydržení těchto částí pozemků
právními předchůdci žalovaných podle OZO z roku 1811 a občanského zákoníku z
roku 1950 nepovažoval soud prvního stupně za možné pro nedostatek právního
důvodu, který by postačoval k převzetí vlastnictví.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem z 31. 1. 2000, č. j. 8 Co 3287/98-119, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu k žalované 2) tak, že zamítl žalobu, aby jí bylo uloženo
vyklidit část pozemku č. 77 označenou písm. „a“ v předmětném geometrickém
plánu, ve vztahu k oběma žalovaným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu na určení, že část parc. č. 76 o výměře 6,90 m2 je ve
vlastnictví žalobce a potvrdil výrok rozsudku soudu prvního, kterým byla
zamítnuta žaloba na určení, že žalované jsou podílovými spoluvlastnicemi
stavební parc. č. 77 o výměře 11,90 m2, dále změnil výrok rozsudku soudu
prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud „po doplnění dokazování o skutečnosti, kterou učinili účastníci
při jednání odvolacího soudu nespornou, tj. že na části „a“ parc. č. 77 se
nachází pouze stavba studny“, poukázal na to, že soud nemůže vyhovět žalobě,
jejíž žalobní petit by byl po převzetí do výroku rozsudku nevykonatelný. Tak by
tomu bylo v dané věci, kdy se žalobce domáhá vyklizení pozemku a chce nastolit
stav, že pozemek bude prázdný. Ustálená soudní praxe vychází vzhledem ke znění
§ 343 odst. l, 2 OSŘ z toho, že žalobou na vyklizení nemovitosti lze se domoci
jen odstranění věcí movitých z nemovitosti. Na předmětném pozemku se však
nachází stavba. Nemovitou stavbu nelze přemístit jinam, lze ji jen odstranit
demolicí. Proto vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejíž
vlastníkem je někdo jiný, se může (nejde-li o neoprávněnou stavbu podle § 135c
ObčZ) domáhat žalobou jen odstranění stavby podle § 126 ObčZ. Dále odvolací
soud dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že je
vlastníkem specifikované části parc. č. 76. Tvrdí totiž, že jde o část jeho
parc. č. 77 a v katastru nemovitostí je jako vlastník této parc. č. 77 zapsán.
Mohl by se tedy domáhat jen ochrany svého vlastnického práva, a to žalobou na
zdržení se zásahů žalovanými do tohoto práva nebo vyklizení této části parcely.
Žaloba by obstála podle ustálené judikatury také v případě, že by tvrdil
vydržení vlastnictví. Důvodné pochybnosti o existenci naléhavého právního zájmu
vznikají také proto, že žalobci jde podle obsahu žaloby o určení hranice jeho
pozemku parc. č. 77 a žalobci nic nebrání, aby se se žádostí o nové vyměření
hranic obrátil na katastrální úřad (viz R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně, že žalované
pro vydržení části pozemku č. 77 neprokázaly držbu založenou na právním důvodu,
který by postačil k převzetí vlastnictví, resp. ve smyslu občanského zákoníku z
roku 1950 držbu oprávněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadá měnící
výroky rozsudku odvolacího soudu. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu,
že nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke specifikované části
parc. č. 76. Odůvodnění odvolacího soudu nemůže obstát, neboť v katastru
nemovitostí je sice jako vlastník parc. č. 77 zapsán žalobce, ale jen parcely o
výměře 216 m2. To znamená bez dalších 6,90 m2, které při mapování probíhajícím
v roce 1979 byly připojeny k parc. č. 76 a jako vlastnice této parcely jsou
zapsány právě žalované. Dále žalobce namítá, že není správné zjištění
odvolacího soudu, že na části „a“ parc. č. 77 se nachází jen studna.
„Skutečností je, že na této části pozemku se nachází dřevěné oplocení, kamenný
sloup nesoucí vrata, zbytek kamenné dlažby, část krytu studny a movité věci -
dřevěná polena, náležející žalovaným“. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena v rozsahu tohoto zrušení
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných ke
dni 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve
smyslu § 242 odst. 1, 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ ze spisu zjištěny nebyly.
Podle § 120 odst. 4 OSŘ může soud též vzít za svá skutková zjištění shodná
tvrzení účastníků. Zákon umožňuje soudu, aby činil skutkové zjištění o
tvrzeních účastníků nejen pomocí důkazních prostředků uvedených příkladmo v §
125 OSŘ a násl., ale i z nesporného tvrzení účastníků. Ani nesporné tvrzení
účastníků však nezbavuje soud možnosti, aby případně ověřil pravdivost takového
tvrzení obvyklými důkazními prostředky, zejména když z dosud provedeného
dokazování nespornost takového tvrzení nevyplývá. Tak v dané věci bylo od
počátku žalobcem tvrzeno, že na části pozemku parc. č. 77, vymezené písmenem a)
specifikovaným geometrickým plánem, kterou mají žalované vyklidit, je také
jejich dřevěný plot, což ani žalované nepopíraly. Pokud při jednání odvolacího
soudu 27. 1. 2000 účastníci prostřednictvím právních zástupců prohlásili, že na
této části pozemku parc. č. 77 se nachází jen studna, měl odvolací soud toto
shodné tvrzení ještě alespoň výslechem účastníků ověřit. Jestliže tak neučinil,
jde o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě
toho i kdyby se na uvedené části pozemku parc. č. 77 skutečně nacházela jen
studna a soud dospěl k závěru, že adekvátním prostředkem ochrany vlastnického
práva k pozemku je jen žaloba na její odstranění, měl žalobce, zejména když
formulace žalobního petitu vyplývá také z procesního předpisu, poučit, že
žalobní petit je v rozporu s vylíčenými skutečnostmi. Pokud tak neučinil, jde
rovněž o vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ.
Žalobce se také domáhal určení, že je vlastníkem části parc. č. 76, jejímž
vlastnicemi jsou podle katastru nemovitostí žalované. Tvrdil, že při posledním
mapování provedeném v roce 1980 došlo k změně hranic mezi jeho parc. č. 77 a
parc. č. žalovaných č. 76, tak, že v katastru nemovitostí je nyní část jeho
pozemku vyznačena jako pozemek parc. č. 76. V takovém postupu nelze spatřovat
nic jiného, než že se žalobou na určení vlastnictví k této části parcely
žalobce domáhá v obecném smyslu ochrany tvrzeného vlastnického práva, resp. lze
dovodit, že má naléhavý právní zájem na určení tohoto práva ve smyslu § 80
písm. c) OSŘ. V daném případě je hranice objektivně zjistitelná, soudní
rozhodnutí má deklarovat existující vlastnické právo. Odvolací soud také uvedl,
že žalobce se může domáhat u katastrálního úřadu nového zaměření hranic parc.
č. 77 a v té souvislosti odkázal na R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Jde o stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1973 Cpj 25/73, v
němž bylo uvedeno: „Vyskytují se ještě případy, že žalobce se obrací na soud se
žádostí o určení či vyměření hranice mezi jeho pozemky a pozemky žalovaných a
tvrdí, že hranice mezi sousedícími pozemky jsou nejasné a z tohoto důvodu mezi
nimi dochází k nesrovnalostem. Soudy tu mají vést žalobce k úpravě návrhů tak,
že žalovaný je povinen zdržet se užívání části pozemku patřícího žalobci.
Jestliže totiž nejde o neoprávněný zásah do vlastnictví, nic nebrání žalobci,
aby se obrátil na příslušné středisko geodézie se žádostí o nové vyměření
hranic, a i kdyby žalovaný tomuto novému vyměření bránil, mají orgány geodézie
dostatek právních prostředků, aby bez zásahu soudu mohly takové měření provést.
Tyto prostředky jim poskytuje zákon č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii“.
I uvedené stanovisko tedy připouští žaloby na ochranu vlastnického práva
vyplývající z toho, že mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k
„nesrovnalostem“ ohledně hranic jejich pozemků.
Rozsudek odvolacího soudu byl pro vadu řízení, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení podle § 243b odst.
1, 2 OSŘ zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu