22 Cdo 1908/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně V. R.,
zastoupené advokátem, jako právní nástupkyně původního žalobce J. M., proti
žalovanému A. O., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a vyklizení
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C
97/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.
června 2003, č. j. 20 Co 463/2001-44, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2003, č. j. 20 Co
463/2001-44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 15. srpna 2001, č. j. 4 C
97/2001-18, určil, že „vlastníkem nemovitosti – rod. domu čp. 973 – objekt
bydlení na zast. pl. parc. č. 1862 a zast. pl. parc. č. 1862 v k. ú. H.,
zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu U. H. na LV č. 2257 je
žalobce J. M.“, žalovanému uložil, aby uvedené nemovitosti vyklidil a vyklizené
předal žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V průběhu odvolacího
řízení – dne 11. listopadu 2002 – žalobce J. M. zemřel. Krajský soud v Brně
jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 14. ledna 2003, č. j. 20 Co
463/2001-31, odvolací řízení přerušil do skončení dědického řízení, ale nakonec
skončení dědického řízení nevyčkal a usnesením ze dne 16. června 2003, č. j. 20
Co 463/2001-44, připustil, „aby na místo žalobce J. M., posledně bytem Penzion
pro důchodce U. B., zemřelém dne 11. 11. 2002, nadále v řízení vystupovala V.
R.“. Vyšel ze zprávy notářky JUDr. J. F., která byla v dědickém řízení po
původním žalobci pověřena jako soudní komisařka, že J. M. sepsal dvě závěti,
prvou ve prospěch žalovaného, druhou ve prospěch V. R., ovšem zanechal majetek
nepatrné hodnoty a pokud by tento soudní spor skončil úspěchem žalovaného,
řízení by muselo být zastaveno podle § 175h odst. 2 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“). Proto bylo dědické řízení až do skončení sporu o určení
vlastnictví přerušeno. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že pokud V. R.
sdělila, že v řízení hodlá pokračovat jako právní nástupkyně původního žalobce,
nebrání za situace, kdy existují dvě závěti (jejichž platností se odvolací soud
nebude zabývat) a kdy druhý závětní dědic vystupuje v řízení na žalované
straně, nic tomu, aby bylo podle § 107 OSŘ rozhodnuto, že v řízení bude dále
pokračováno s ní.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání z důvodu, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že dědické
řízení bylo přerušeno až do skončení tohoto sporu, dosud tedy nebylo skončeno,
a tak není stanoven dědic – právní nástupce původního žalobce. Proto nemá kdo
do řízení na straně žalobce vstoupit. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
napadené usnesení zrušil.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, že je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) OSŘ, že se opírá o
způsobilé dovolací důvody a že splňuje i zákonem stanovené náležitosti (§ 241,
§ 241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 107 odst. 1 OSŘ jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost
být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud
podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned
pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud
rozhodne usnesením. Podle odst. 2 téhož ustanovení ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení,
jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde. V daném případě odvolací soud správně dovodil, že povaha věci
neumožňuje, aby v řízení bylo pokračováno ihned po úmrtí původního žalobce, a
zcela v souladu s citovanými ustanoveními odvolací řízení do doby, než skončí
řízení o dědictví, přerušil. S jeho závěrem, že shora popsaný průběh dědického
řízení umožňuje, aby bylo v tomto sporném řízení pokračováno ještě před
skončením řízení o dědictví, však souhlasit nelze.
Podle § 460 občanského zákoníku se sice dědictví nabývá smrtí zůstavitele, ale
zpravidla až po skončení dědického řízení je zřejmé, který z dědiců převzal
právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Pouze ve výjimečných případech (např.
má-li zůstavitel jediného dědice nebo je-li s ohledem na znění závěti, jejíž
platnost nebyla zpochybněna, jasné, který z dědiců převezme právo, jež je
předmětem řízení) lze v řízení pokračovat již před skončením řízení o dědictví.
V daném případě však existují dvě závěti zůstavitele a s ohledem na to, že
dědické řízení je přerušeno, zatím není zřejmé ani to, zda žalovaný, jemuž
svědčí dřívější závěť, bude popírat dědické právo V. R., která je dědičkou
podle závěti pozdější, a tvrdit, že dědicem je on sám, a zda tedy bude nutno
postupovat podle § 175k odst. 1, příp. 2 OSŘ. Rozhodně zde dosud nejsou
podklady pro závěr, že je to právě V. R., kdo je ve vztahu k předmětu řízení (k
nemovitostem, jež podle žalobního tvrzení byly před smrtí původního žalobce
jeho vlastnictvím a které, pokud by toto tvrzení bylo prokázáno, by nyní
představovaly aktivum dědictví) právním nástupcem J. M. Odvolací soud tedy měl
s vydáním rozhodnutí podle § 107 odst. 1 OSŘ vyčkat do doby skončení řízení o
dědictví, případně alespoň do doby, než bude v dědickém řízení postaveno
najisto, kdo je dědicem původního žalobce. Na tom nic nemění ani skutečnost, že
v případě zamítnutí žaloby v této věci bude zřejmě v dědictví jen majetek
nepatrné hodnoty a řízení bude z tohoto důvodu postupem podle § 175h odst. 2
OSŘ zastaveno, neboť provedení úkonů směřujících k vyšetření podmínek dědického
práva přísluší toliko soudu v řízení podle § 175a a násl. OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud zaujal názor, že jsou zde
podmínky k tomu, aby v řízení pokračoval dříve, než skončí řízení o dědictví, s
V. R. jako právní nástupkyní původního žalobce, spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci a žalovaným uplatněný dovolací důvod je
naplněn. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadené usnesení zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu