22 Cdo 1914/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobkyně V. T., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) h. m. P.,
zastoupenému advokátkou, a 2) Městské části P., zastoupené advokátem, o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 412/2001, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 64 Co 577/2003-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil a vypořádal podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem tak, že výlučnou vlastnicí
nemovitostí určí ji a uloží jí povinnost uhradit žalovanému 1) jeho podíl.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září
2003, č. j. 7 C 412/2001-113, ve znění usnesení ze dne 22. října 2003, č. j. 7
C 412/2001-127, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví
žalobkyně a l. žalovaného k domu č. p. 85 na stavební parcele p. č. 251 a k
stavební parcele p. č. 251 o výměře 623 m², vše v katastrálním území S.,
h. m. P., které jsou zapsány na listě vlastnictví č. 2454 u Katastrálního úřadu
P.“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „výlučným vlastníkem předmětných
nemovitostí se určuje žalobkyně“. Výrokem pod bodem III. žalobkyni uložil
povinnost „zaplatit 1. žalovanému částku 11.000.000,- Kč, a to do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem IV. zamítl žalobu „v části, ve
které se žalobkyně domáhala toho, aby byl 2. žalovaný uznán povinným strpět
zápis žalované Katastrálním úřadem P. výlučným vlastníkem domu č. p. 85 na
stavební parcele p. č. 251 a stavební parcely p. č. 251 v katastrálním území
S., h. m. P., které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 2454 u Katastrálního
úřadu P. pro H. m. P., katastrální území S.“. Výroky pod body V., VI. a VII.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že se žalobkyně stala spoluvlastnicí shora
specifikovaných nemovitostí s podílem jedné ideální třetiny v roce 1992 v rámci
restitučního řízení. Žalovaný 1) získal dvoutřetinový podíl na základě zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, a svěřil jej k hospodaření podle Statutu města P. žalované
2); u ní ale soud shledal nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť nebyla
subjektem spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dále zjistil, že
mezi spoluvlastníky docházelo k neshodám ohledně správy domu. Soud prvního
stupně pak rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (§ 142 občanského
zákoníku - dále jen „ObčZ“). Konstatoval, že ve prospěch žalovaného 1) sice
svědčí velikost jeho podílu, to ale nepokládal za jediné a zásadní hledisko pro
rozhodnutí. Za skutečnost ve prospěch žalobkyně shledal, že předmětný dům
představoval rodinný majetek s tím, že jako takový jej žalobkyně a její
příbuzní hodlají užívat; dojde tak k účelnému využití věci. Při stanovení výše
náhrady vyšel z tržní ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem ve výši 16
500 000,- Kč a žalobkyni uložil uhradit 11 000 000,-Kč jako hodnotový
ekvivalent podílu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání
žalovaného 1), rozsudkem ze dne 8. dubna 2004, č. j. 64 Co 577/2003-140,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní
a prvým žalovaným“. Změnil jej ve výroku o nákladech státu ve vztahu k
žalobkyni a žalovanému 1), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. Pokud žalovaný 1) napadl závěr soudu prvního stupně o prokázané
solventnosti žalobkyně k okamžité úhradě vypořádacího podílu, připomenul, že
tato skutečnost byla postavena na existenci závazného úvěrového příslibu C. A.,
pobočka v P. K žalobcem zpochybňovanému naplnění kritérií, svědčících pro
přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyni, odvolací soud
připomenul, že nemovitosti byly v minulosti rodinným majetkem a je v zájmu
společnosti, aby věci nacházely své původní vlastníky. Žalobkyně hodlá
nemovitost využívat pro účely bydlení a pro podnikatelskou činnost rodinných
příslušníků a zamýšlí rekonstruovat půdní prostory. Kromě toho připomenul, že
obec prostřednictvím svých městských částí privatizuje velkou část svého
nemovitého majetku, a to i tam, kde je jeho výlučným vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání. Jeho
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“), když zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že
jde o rozhodnutí řešící právní otázky dosud v rozhodování dovolacího soudu
neřešené a navíc je soud řešil v rozporu s hmotným právem, neboť nerespektoval
závazná kritéria pro vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 odst. 1
ObčZ. V této souvislosti dovolatel považuje za potřebné posoudit, zda účelné
využití nemovitosti je tu i v případě zrušení podílového spoluvlastnictví ve
prospěch menšinového spoluvlastníka, který se s ohledem na svůj věk nemůže o
nemovitost starat, nepotřebuje ji pro uspokojení svých potřeb, v nemovitosti
nebydlí, přičemž jde o činžovní dům se dvěma podzemními a šesti nadzemními
podlažími o 25 bytech a 4 nebytových prostorách. Dále je třeba posoudit možnost
údržby domu s výraznou architektonickou hodnotou v památkově chráněném území a
otázku solventnosti nikoliv jen ve vztahu k zaplacení podílu, ale i k
náročnosti údržby domu. Vedle toho nutno zohlednit bytové potřeby obyvatel P.,
v daném případě 25 nájemníků. Pokud jde o dovolací důvody, dovolatel odkazuje
na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a v této souvislosti znovu připomíná nesprávné
posouzení otázky solventnosti žalobkyně, jež ji náležitě nedoložila. Za
nesprávný považuje i závěr soudu o účelném využití nemovitosti podepřený
úvahami o tom, že jde o rodinný majetek a o závěry vztahující se k budoucímu
využití nemovitostí, když tyto záměry nebyly prokázány, ale šlo pouze o
konstatování a tvrzení žalobkyně. S danou věcí nelze spojovat obecně známou
skutečnost, že obec privatizuje svůj nemovitý majetek, neboť daný případ je
specifický, když s předmětným domem se jako s předmětem privatizace nepočítá s
ohledem na jeho architektonickou hodnotu. Závěrem dovolatel upozorňuje na
opravu znaleckého posudku týkající se obvyklé ceny objektu, jímž dochází
podstatným způsobem k její změně na 42 000 000,- Kč z původních 16 500 000,-
Kč. To bylo důvodem pro podání návrhu na obnovu řízení a návrhu na vydání
předběžného opatření. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ],
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve
svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck). Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno
jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena
podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2
OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při
aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci
právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než
který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o
vzájemném vypořádání (§ 141 Odst. 1 ObčZ); nedojde-li k dohodě, zruší
spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud.
Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci (§ 142 odst. 1
ObčZ). Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 ObčZ je
třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R
16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že otázka, komu bude věc
přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona,
podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze „přihlédne“. Soud se v rozhodnutí
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší
podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít
z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v
nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
Tak tomu ale v dané věci nebylo; úvahy soudů o tom, komu věc přikázat,
vycházející zejména z toho, že jde o bývalý majetek rodiny žalobkyně (který
její předchůdci pozbyli ve prospěch státu v 60. letech minulého století), nelze
označit za zjevně nepřiměřené a navíc v řízení nebylo zpochybněno ani to, že
žalobkyně věc účelně využije; její věk pak nemůže být důvodem k neúspěchu ve
sporu, opačný postup by narušoval ústavní princip rovnosti před zákonem. Také
otázka, zda ve vztahu k osobám v domě bydlícím bude jako pronajímatel
vystupovat fyzická osoba nebo obec je právně nevýznamné, což zjevně vyplývá z
jasného ustanovení zákona (§ 124 ObčZ).
V dané věci šlo tedy o posouzení konkrétní věci a není tu nic, co by
přesahovalo její význam a činilo z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Dodatečné zjištění nesprávnosti znaleckého posudku může být za splnění dalších
podmínek důvodem pro obnovu řízení, v dovolacím řízení však k němu nelze
přihlížet (§ 241a odst. 4 OSŘ).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu