ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované H. M., zastoupené JUDr. Petrem
Tomanem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 12, o určení vlastnictví k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 92/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2010,
č. j. 20 Co 128/2007-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 16. 8. 2006, č. j. 10 C 92/2006-39, zamítl žalobu, aby soud určil, že
žalobkyně je vlastníkem pozemků st. parc. č. 181 a parc. č. 197/2, zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ,
na LV č. 278 pro obec a kat. území K. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní a darovací smlouvou ze
dne 3. 5. 1977 žalobkyně prodala V. a H. M., právním předchůdcům žalované,
bývalou zemědělskou usedlost č. p. 49 se zemědělskými budovami a st. parc. č.
31 a zahradu parc. č. 41 v kat. území K. se všemi právy a příslušenstvím tak,
jak jsou popsány ve znaleckém posudku Ing. Jaroslava Barborky ze dne 1. 12.
1976, za kupní cenu 25.600,- Kč. Současně kupujícím darovala blíže označené
pozemky v kat. území K., včetně pozemku parc. č. 197, (bod II. smlouvy), v té
době bezplatně užívané Státním statkem v Jenči. Rozsudkem Okresního soudu
Praha-západ ze dne 24. 11. 1993, sp. zn. 7 C 1581/93, byla část kupní smlouvy
ze dne 3. 5. 1977 pod bodem II. zrušena. Předmětné pozemky, oddělené od pozemku
parc. č. 197, v době uzavření smlouvy užíval od 50. let minulého století k
rekreačním účelům J. U., který byl jako jejich uživatel také veden v evidenci
nemovitostí. Tyto pozemky ve smlouvě ze dne 3. 5. 1977 nejsou výslovně uvedené
jako pozemky převáděné. Podle znaleckého posudku Ing. Barborky ze dne 1. 12.
1976 byly však oceněny a jejich cena je obsažena v kupní ceně zaplacené manžely
M. žalobkyni. V současné době jako vlastník předmětných pozemků je vedena
žalovaná na základě dědického rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že právní předchůdci žalované se kupní smlouvou ze dne 3. 5. 1977 stali
vlastníky i předmětných pozemků, neboť kupní cena zohledňovala i cenu těchto
pozemků a smluvní strany musely vědět, že předmětem smlouvy byly i tyto
pozemky. Předmět kupní smlouvy byl specifikován odkazem na znalecký posudek
Ing. Barborky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 20 Co 128/2007-64, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) k dovolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, rozsudek
odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2007 z důvodu nesprávného právního posouzení
věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud s odkazem
na učiněná skutková zjištění a v rozsudku blíže citovanou judikaturu Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu dovodil, že „nelze mít za to, že předchůdci žalované
mohli mít opodstatněně za to, že jim jako domnělým spoluvlastníkům svědčí jako
právní titul převodní smlouva z 3. 5. 1977“, a „že pokud snad byli právní
předchůdci žalované v omylu, že předmětné nemovitosti nabyli, nešlo o omyl z
hlediska objektivního omluvitelný. Žalovaná si tak do své držby nemůže
započítat držbu svých právních předchůdců. Pak ovšem nemohla sporné pozemky
sama vydržet, neboť je do vzniku sporu nedržela po dobu potřebných deseti let
(§ 134 odst. 1 obč. zák.)“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 20 Co
128/2007-101, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně
je vlastníkem pozemků st. parc. č. 181 o výměře 64 m2 a parc. č. 197/2 o výměře
1427 m2 v kat. území K., zapsaných na LV č. 278 u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ. Dále rozhodl o nákladech
řízení. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěry dovolacího soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že držba vedoucí k vydržení se
podle judikatury může opírat i o neplatný titul a že se připouští o domnělý
titul za situace, kdy držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že smlouva je platná. Poukázala na to, že smlouva ze dne 3. 5. 1997, správně 3.
5. 1977, byla sepsána k tomu státem určeným státním notářstvím a pokud by
odporovala zákonu, nemohla by být registrována. Smluvní strany věděly, že
předmětem smlouvy jsou i sporné pozemky. Nelze proto hovořit o tom, že právní
předchůdci žalované měli mít pochybnosti o správnosti sepsané smlouvy a že při
běžné opatrnosti měli zjistit, že předmětné nemovitosti nejsou ve smlouvě
uvedeny. Jejich dobrá víra byla podporována i zápisem jejich vlastnického práva
v evidenci nemovitostí ke sporným pozemkům. Pokud byli v omylu, že nabyli
vlastnictví ke sporným pozemkům, lze jejich omyl z objektivního hlediska
považovat za omyl omluvitelný. Žalovaná je přesvědčena, že její právní
předchůdci byli v dobré víře, že jim pozemky patří a že jejich držba je
oprávněná, proto lze jejich držbu započíst do vydržecí doby. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo
podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem dovolacího
soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Cdo 4911/2007-92,
jímž byl podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán. K odlišnému
právnímu posouzení věci odvolacím soudem by mohlo dojít jen za předpokladu, že
by v mezidobí od předchozího rozhodnutí dovolacího soudu do nového rozhodnutí
odvolacího soudu došlo k zásadní změně skutkového stavu, kdy by byla vyloučena
aplikace právního názoru dovolacího soudu na nový skutkový základ. Ke změně
skutkového stavu v uvedeném mezidobí nedošlo, takže odvolací soud se při
rozhodování správně řídil vysloveným právním názorem dovolacího soudu v této
věci. Dovolací soud sám neshledal důvod, aby se odchýlil od svého předchozího
právního posouzení věci, a proto pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění
svého dřívějšího rozsudku.
S ohledem na právní posouzení věci uvedené v předchozím
rozsudku dovolacího soudu, dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 2
o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná
nebyla úspěšná a žalobkyni náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu