22 Cdo 1935/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně
I. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. P., zastoupeným advokátem,
2) Obci K., zastoupené obecným, o stanovení povinnosti zdržet se vypouštění
odpadních, drenážních a dešťových vod a zabránění úniku a pronikání odpadních,
drenážních a dešťových vod, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.
zn. 6 C 812/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 27. listopadu 2001, č. j. 29 Co 355, 356/2001-330, takto:
I. Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2001, č. j. 29 Co 355,
356/2001-330, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. května 2001, č.
j. 6 C 812/95-278, ve znění opravného usnesení z 16. 7. 2001, č. j. 6 C
812/95-301, pokud jimi byl zamítnut návrh, aby „prvému žalovanému byla uložena
povinnost zdržet se vypouštění drenážních a dešťových vod ze svého domu č. p.
16 a stavebního pozemku č. parc. 87 v k. ú. Ř., obec K. přes pozemek č. parc.
535/3 a 556/1 na pozemek žalobkyně č. parc. 329/4 a na st. p. č. 89 v k. ú. Ř.
obec K.“, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným 1), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mladé
Boleslavi k dalšímu řízení.
II. Dovolání se odmítá, pokud směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 27. listopadu 2001, č. j. 29 Co 355, 356/2001-330, v části výroku, kterou
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. května
2001, č. j. 6 C 812/95-278, ve znění opravného usnesení z 16. 7. 2001, č. j. 6
C 812/95-301, jímž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 2) na „uložení
povinnosti zabránit úniku a pronikání odpadních, drenážních a dešťových vod z
pozemku č. parc. 535/3 a 556/1 na pozemek žalobkyně č. parc. 329/4 a na
stavební pozemek č. parc. 89 v k. ú. Ř., obec K.“.
III. Žalovaný 2) nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 28.
2. 1996, č. j. 6 C 812/95-24 (vydaným v době, kdy v řízení vystupoval na
žalované straně pouze první žalovaný), vyhověl žalobě, aby žalovanému byla
uložena povinnost „zdržet se vypouštění odpadní vody z nemovitostí čp. 16 na
pozemek parc. č. 329/1 v k. ú. Ř., obec K.“. Soud prvního stupně zjistil, že z
pozemku žalovaného vytéká voda na pozemek žalobkyně, který je podmáčen a
znehodnocován.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 11. 2. 1997, č. j. 22 Co
492/96-47, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení proto, že rozsudek vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Soud prvního stupně poté rozsudkem z 15. 5. 2001, č. j. 6 C 812/95-278, ve
znění opravného usnesení z 16. 7. 2001, č. j. 6 C 812/95-301, zamítl žalobu,
aby „prvému žalovanému byla uložena povinnost zdržet se vypouštění odpadních,
drenážních a dešťových vod ze svého domu č. p. 16 a stavebního pozemku č. parc.
87 v k. ú. Ř., obec K. přes pozemek č. parc. 535/3 a 556/1 na pozemek žalobkyně
č. parc. 329/1 a na st. p. č. 89 v k. ú. Ř. obec K.“ (výrok I). Dále zamítl
žalobu proti žalovanému 2) na „uložení povinnosti zabránit úniku a pronikání
odpadních, drenážních a dešťových vod z pozemku č. parc. 535/3 a 556/1 na
pozemek žalobkyně č. parc. 329/4 a na stavební pozemek č. parc. 89 v k. ú. Ř.,
obec K.“ (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 18 se
stavební parcelou č. 89 a zahrady u tohoto domu, žalovaný 1) je vlastníkem domu
čp. 16 a stavební parcely č. 87, vše v k. ú. Ř., obec K. Domy čp. 15, 16 a 18
jsou umístěny na svažitém terénu, dům čp. 15 nejvýše. Boční stěna domu čp. 16
tvoří hranici s obecní cestou, která vede mezi nemovitostmi žalobkyně a prvního
žalovaného. Na dům čp. 16 směrem dolů navazuje zídka, která tvoří hraniční
stěnu mezi pozemky žalovaného a zmíněnou obecní cestou. V této opěrné zdi
vyúsťuje roura, do které jsou odváděny dešťové vody z pozemku prvního
žalovaného a z pozemku, na kterém se nachází dům č. 15. Mezi pozemky prvního
žalovaného a žalobkyně leží obecní cesta, která je ve vlastnictví druhého
žalovaného. Uprostřed dvora u domu čp. 16 je žumpa, z ní je přepad do první
přepadní jímky, vzdálené asi 5 m od žumpy, a do této jímky je odveden i odpad z
koupelny žalovaného trubkami, které jsou patrné ve sklepě domu čp. 16. Ze
znaleckého posudku J. K. vyplývá, že původní systém odvodňování v k. ú. Ř.
nefunguje, nebo funguje jen zlomkem svých původních rozměrů. Podle znalce
odpadní vody žalovaného vlhkost nemovitosti žalobkyně nezpůsobují, působí ji
zánik funkce starého odvodňovacího systému, rozhodně se však podílejí hlavní
měrou na špatné kvalitě těchto vod. Odvod dešťových vod, jaký je na místě, je v
obci zcela obvyklý. Na návrh žalobkyně provedl soud prvního stupně důkaz
revizním znaleckým posudkem Ing. M. M. Z jeho posudku zjistil, že na pozemku
žalovaného se nachází jeden septik s přepadem do trativodu a do jímky,
pravděpodobně též s přepadem do vsakovací studny. Dešťové vody jsou odváděny
dešťovými svody jednak přímo do žlabovnic v obecní cestě, jednak do potrubí,
které vyúsťuje v podezdívce plotu pozemků žalovaného též do obecní cesty. Tento
znalec při místním šetření zjistil velmi slabý odtok vody z potrubí, vyústěného
z podezdívky plotu do žlabovek v obecní komunikaci, a tato vytékající voda měla
charakter vody drenážní. Dešťové vody z jedné půlky střechy jsou odváděny
dešťovým svodem přímo do žlabovek v obecní cestě, z druhé půlky střechy do
potrubí, které vyúsťuje v podezdívce plotu žalovaného též do obecní cesty.
Uvedené dešťové vody jsou odváděny ze střechy rodinného domku žalovaného
žlabovkami mimo pozemky žalobkyně a pouze v případě většího nebo přívalového
deště, kdy je kapacita žlabovek nedostačující, mohou odtékat dešťové vody na
pozemek žalobkyně. Drenážní vody z podpovrchových drenáží v celé délce domu
žalovaného jsou odváděny do kufru upravené cesty. V důsledku vypouštění
drenážních vod do kufru cesty a vsakování splaškových odpadních vod trativodem
do vod podzemních na výše položeném pozemku žalovaného dochází k významnému
zvýšení podmáčení pozemků žalobkyně. Z roury v podezdívce plotu žalovaného
vytékají i dešťové vody z nemovitosti čp. 15 pana H., které mohou být
potencionálně znečištěné povrchovým splachem ze dvora.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný 1) ze své nemovitosti
vypouští drenážní vody do „kufru“ obecní cesty a vypouští i „splaškové“ vody,
a proto dochází k podmáčení nemovitosti žalobkyně. Na tomto protiprávním stavu
se však podílí i vlastníci dalších výše položených nemovitostí. Žalobě proti
žalovanému 1) podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“) by bylo možno vyhovět, pokud by bylo
bezpečně prokázáno, že podmáčení domu žalobkyně je vyvoláno jen vypouštěním vod
z nemovitosti tohoto žalovaného a že ostatní vlivy jsou vyloučeny. Žalovaný 2)
provádí úpravu veřejné cesty, která není dosud dokončena; tento žalovaný
nevypouští odpadní, drenážní nebo dešťové vody na pozemek žalobkyně, a
dokončení zahájené úpravy místní komunikace by úniku těchto vod zabránilo. Z
těchto důvodů soud prvního stupně žalobu proti oběma žalovaným zamítl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2001,
č. j. 22 Cdo 355/2001 a 22 Cdo 356/2001-330, rozsudek soudu prvního stupně
změnil pouze ve výroku I. ve vztahu k prvnímu žalovanému tak, že mu uložil
povinnost zdržet se vypouštění odpadních vod ze svého domu čp. 16 a stavebního
pozemku parc. č. 87 v k. ú. Ř., obec K., přes pozemek parc. č. 535/3 a 556/1 na
pozemek žalobkyně parc. č. 329/4 a st. p. č. 89 v k. ú. Ř., obec K. Ve
zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení.
Odvolací soud zopakoval některé z důkazů provedených soudem prvního stupně a
shodně s ním zjistil, že domy prvního žalovaného a žalobkyně jsou umístěny na
svažitém terénu, což znamená, že jak dešťové, tak drenážní vody z výše
položených pozemků by stékaly na pozemky níže položené, pokud by nebyla
provedena opatření k zabránění tomuto odtoku. V řízení nebylo prokázáno, že by
žalobkyně na svých pozemcích provedla nějaká opatření k odvádění dešťových a
drenážních vod ze svého pozemku. Žalobkyně se nepochybně od roku 1993
stížnostmi domáhá zamezení vypouštění odpadních vod ze zemědělské usedlosti
prvního žalovaného. V průběhu řízení provedl druhý žalovaný opatření ke
zlepšení situace rekonstrukcí obecní cesty, která však podle žalobkyně
neproběhla v souladu se stavebními a správními předpisy. Ze znaleckého posudku
znalce Ing. M. M. vyplývá, že dešťové vody z pozemku prvního žalovaného jsou
odváděny dešťovými svody jednak přímo do žlabovnic v obecní cestě, jednak do
potrubí, které vyúsťuje též do obecní cesty. V případě většího nebo
přívalového deště, kdy je kapacita žlabovek nedostačující, mohou odtékat
dešťové vody na pozemek žalobkyně. Podobná je situace i pokud jde o odvádění
drenážních vod z nemovitosti prvního žalovaného do cesty, do tzv. „kufru“
obecní komunikace. Při odvádění podpovrchových vod do kufru obecní cesty,
případně na pozemky žalobkyně, může docházet k podmáčení jejího pozemku, avšak
na tomto se podílí řada dalších faktorů. Je proto třeba aby i žalobkyně
určitými opatřeními chránila své nemovitosti (zajistila odvod drenážních vod ze
svého pozemku). Vzhledem k tomu, že není v obci zavedena kanalizace, je situace
pro vlastníky pozemků a nemovitostí obtížnější. Odvolací soud dospěl k závěru,
že odvádění dešťových vod žlabovnicemi po veřejné komunikaci není v rozporu s
právními předpisy, a pokud jde o dešťové a drenážní vody, neporušuje první
žalovaný ustanovení § 127 ObčZ, neboť nad míru přiměřenou poměrům neobtěžuje
žalobkyni těmito imisemi. Odlišná je situace pokud jde o vypouštění odpadních
vod z nemovitostí prvního žalovaného; proto odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně v této části změnil a uložil prvnímu žalovanému povinnost zdržet
se vypouštění odpadních vod ze svého domu a pozemku přes pozemky druhého
žalovaného na pozemky žalobkyně. Rozsudek soudu prvního vstupně ve vztahu mezi
žalobkyní a druhým žalovaným odvolací soud potvrdil, neboť druhý žalovaný na
pozemcích, které jsou obecní cestou, nevypouští žádné odpadní a splaškové vody;
navíc na základě žaloby podle § 127 odst. 1 ObčZ lze uložit jen povinnost
zdržet se rušení, nikoliv něco konat (v daném případě něčemu zabránit a
zamezit).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), a uplatňuje, jak uvádí, dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a v § 241a odst. 3 OSŘ. Namítá,
že soud prvního stupně nesprávně vycházel z důkazů a tvrzení ve prospěch obou
žalovaných a nevzal vůbec v potaz provedené důkazy, tvrzení a námitky svědčící
ve prospěch dovolatelky. Také odvolací soud nesprávně vycházel ze znaleckého
posudku soudního znalce Ing. M. M. a proto dospěl i k chybnému závěru, že pokud
jde o dešťové vody, první žalovaný neporušuje ustanovení § 127 ObčZ. Tento
názor odvolacího soudu však považuje dovolatelka za nesprávný. Také druhý
žalovaný se prokazatelně podílí na poškozování nemovitostí žalobkyně v důsledku
vadné komunikace – obecní cesty, později v důsledku vadně a neodborně provedené
rekonstrukce této cesty. Žalobkyně dále uvádí, že v důsledku chování žalovaných
došlo k nenapravitelnému poškození jejích nemovitostí. Navrhuje, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný 1) se vyjádřil tak, že dovolání považuje za bezdůvodné. Navrhl, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání, pokud směřuje proti části
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba proti žalovanému
1), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je řádně uplatněn
dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně
důvodné.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ,
podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V dovoláním napadených
výrocích však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání je
však částečně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 OSŘ). Toto rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem otázku, zda v
případě vážného ohrožení výkonu práva podle § 127 odst. 1 ObčZ lze poskytnout
ohroženému ochranu, jen jde-li o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. V
dovolacím řízení, jehož přípustnost se opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ,
nelze uplatnit dovolací důvod podle § 243a odst. 3 OSŘ; proto se jím dovolací
soud nezabýval.
Z § 127 odst. 1 ObčZ vyplývá, že vlastník věci se musí zdržet všeho, čím
by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval
výkon jeho práv. Proto zejména nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat
sousedy tekutými odpady.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitost žalobkyně je podmáčena i v
důsledku vypouštění drenážních vod z nemovitosti žalovaného 1), nicméně žalobě
nevyhověl, neboť podle jeho zjištění se na podmáčení podílí i voda z dalších,
výše položených nemovitostí. Vyslovil právní názor, že žalobě proti žalovanému
1) podle § 127 odst. 1 ObčZ by bylo možno vyhovět, pokud by bylo bezpečně
prokázáno, že podmáčení domu žalobkyně je vyvoláno jen vypouštěním vod z
nemovitosti tohoto žalovaného a že ostatní vlivy jsou vyloučeny. Odvolací soud
se pak jednoznačně nevyjádřil k otázce, zda jsou na pozemek žalobkyně odváděny
vody z pozemku žalovaného 1), a v kladném případě zda se také tyto vody
podílejí na podmáčení domu, konstatoval však, že tento žalovaný „neobtěžuje
žalobkyni nad míru přiměřenou poměrům“, a že je i na žalobkyni, aby učinila
opatření k odvodnění pozemku.
Dovolací soud právní názor soudu prvního stupně ani soudu odvolacího nesdílí.
Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 10/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek se uvádí, že ochranu proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do
vlastnického práva občana nemůže soud odepřít vlastníkovi věci jen z toho
důvodu, že zjištěným neoprávněným zásahem způsobený závadný stav je vyvolán i
jednáním vlastníka věci. Tato zásada platí tím spíše i pro případy, kdy závadný
stav byl vyvolán jednáním více osob. Pokud tedy do práva vlastníka zasahuje
neoprávněně více osob, může se vlastník domáhat ochrany proti kterékoliv z
těchto osob; skutečnost, že ani poté, co žalovaný se zdrží dalších zásahů do
práva vlastníka, neustanou zásahy dalších osob a závadný stav nebude zcela
odstraněn, není důvodem pro zamítnutí návrhu. V případě, že voda je vypouštěna
na pozemek žalobkyně třetí osobou přes pozemek prvního žalovaného a s jeho
souhlasem, může se žalobkyně domáhat vůči tomuto žalovanému, aby se zdržel i
vypouštění této vody. Je pak věcí prvního žalovaného zamezit vedení vypouštěné
vody přes jeho pozemek.
Skutečnost, že na vypouštění vody na nemovitost žalované a na podmáčení jejího
domu se podílí kromě žalovaného 1) i třetí osoby, není pro posouzení nároku
vůči tomuto žalovanému významná. Není ani rozhodné, že částečně je závadný stav
vyvolán i jinými okolnostmi; podstatné je, zda jednání žalovaného 1) k
závadnému stavu přispívá.
Posouzení přípustnosti imisí vychází z tzv. generální klauzule, obsažené v §
127 odst. 1 ObčZ, podle které vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by
nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného anebo čím by vážně ohrožoval
výkon jeho práv. Jsou zde upraveny dvě skutkové podstaty – obtěžování jiného a
vážné ohrožení výkonu jeho práv. Obtěžování je právně významné jen v případě,
že je „nad míru přiměřenou poměrům“, zatímco pokud by v důsledku imise došlo k
vážnému ohrožení výkonu práva, je otázka míry přiměřené poměrům bez významu.
Rozdíl mezi ohrožením výkonu práva a obtěžováním jiného spočívá v tom, že
ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného subjektu anebo dokonce jejich
existence; obtěžování vlastnímu výkonu práva nebrání, ale činí jej obtížným
nebo nepříjemným. Pokud v důsledku jednání vlastníka dochází k vážnému ohrožení
vlastnického práva jiného, spočívajícímu v poškozování věci, jde o neoprávněný
zásah podle § 127 odst. 1 ObčZ bez ohledu na to, zda tento zásah překračuje
míru přiměřenou poměrům.
V projednávané věci tedy bylo namístě zjistit, zda podmáčení nemovitosti
žalované je způsobeno i vypouštěním vod na její pozemek, zda jde o vážný zásah
do jejího vlastnického práva k domu a k pozemku ve shora uvedeném smyslu a zda
se na tomto zásahu podílí i vody vypouštěné z nemovitosti žalovaného 1); v
kladném případě bylo třeba žalobě vyhovět. Skutečnost, zda jde o ohrožení „nad
míru přiměřenou poměrům“, nemá v tomto případě právní význam. Druhá věta § 127
odst. 1 ObčZ sice umožňuje obtěžovat souseda tekutými odpady, nejde-li o
obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tato druhá věta se však uplatňuje jen v
případě, že jde o pouhé obtěžování a nejde o vážný zásah do práva. Pokud soudy
v dané věci vyšly z jiného právního názoru, spočívají jejich rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ.
V části, ve které byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 2), šlo o potvrzující
rozsudek odvolacího soudu; podmínky přípustnosti podle § 237 odst. 3 OSŘ ani
podle jiného ustanovení dovolací soud neshledal a proto v této části dovolání
odmítl. Podle § 243c odst. 2 OSŘ nemusí být rozhodnutí o dovolání, které nebylo
shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, odůvodněno.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu ve shora uvedené části zrušit; vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelkou a žalovaným 2)
vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému 2) náklady
dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi
dovolatelkou a žalovaným 1) rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu