22 Cdo 194/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. K., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod
sp. zn. 6 C 655/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 1. července 2002, č. j. 44 Co 479/2000-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2002, č. j. 44 Co
479/2000-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se na žalovaném, který je jeho synem, domáhal dopisem z 5. 8.
1999 vrácení ideální poloviny nemovitostí specifikovaných níže, které mu
daroval smlouvou uzavřenou 3. 6. 1991. Tvrdil, že žalovaný se k němu chová tak
špatně, že to odůvodňuje zrušení darovací smlouvy. Protože žalovaný s vrácením
daru nesouhlasil, podal žalobce žalobu na určení, že je spoluvlastníkem
sporných nemovitostí.
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. února 2000, č. j. 6 C 655/99-64 , zamítl „návrh žalobce na určení, že
spoluvlastníkem ideální ˝ nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu ve V. na listu vlastnictví č. 203 pro obec R., katastrální
území R., a to domu č. p. 162 s pozemkem st. 209 o výměře 415 m2, pozemku parc.
č. 209 o výměře 415 m2 a dále pozemku – zahrady parc. č. 312/7 o výměře 278 m2
a dále pozemků ve zjednodušené evidenci parc. č. 744 o výměře 633 m2 a parc. č.
745/1 o výměře 4399 m2 a parc. č. 745/2 o výměře 737 m2 je Z. K., nar. 2. 9.
1928, trvale bytem R.“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že žalobce
neprokázal naplnění zákonných podmínek pro vrácení daru podle § 630 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. července
2002, č. j. 44 Co 479/2000-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud shledal darovací
smlouvu, na základě níž měl žalovaný nabýt do vlastnictví sporné nemovitosti,
absolutně neplatnou. Věcné břemeno, zřízené touto smlouvou ve prospěch dárců,
bylo formulováno natolik neurčitě, že v této části šlo o smlouvu neplatnou ve
smyslu § 37 odst. 1 ObčZ; ačkoliv další část darovací smlouvy již formální
nedostatky nevykazovala, shledal odvolací soud nepochybným, že účastníci
smlouvy mínili projevit vůli darovat a přijmout dar právě jen v případě, že
současně bude zřízeno věcné břemeno. Proto konstatoval, že je neplatná celá
smlouva. K možnému vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem
odvolací soud uvedl, že žalovaný v době od uzavření darovací smlouvy do dne,
kdy mu byla doručena žaloba, nenaplnil podmínku jejich oprávněné desetileté
držby. Uzavřel, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví
žalobce a jeho bývalé manželky a že tedy žalobce vlastní jejich ideální
polovinu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„OSŘ“). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně neurčitosti vymezení
věcného břemene. Nemovitosti byly žalovanému darovány z BSM jeho rodičů a ti
byli ve svém vlastnickém právu užívat je neomezeni. Namítaná formulace by mohla
být neurčitá v situaci, kdy by byli dárci podílovými spoluvlastníky se stejnou
výší podílů. V daném případě ale věci užívali v rámci BSM a i třetí osoba se z
této skutečnosti mohla dovědět, že jejich užívací právo bylo neomezené.
Nesprávný je závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti celé smlouvy. To by
mohlo platit jen tehdy, kdyby vůle účastníků byla taková, že by nemovitosti bez
vzniku věcného břemene nedarovali. To ale v daném případě ze smlouvy nevyplývá,
a vůle dárců v tomto ohledu nebyla zkoumána a podrobena dokazování. Odvolací
soud hodnotil nesprávně i otázku vydržení vlastnického práva žalovaným, když
nelze zjistit, čím byl běh vydržecí lhůty přerušen. Podle odvolacího soudu se
tak mělo stát podáním žaloby. Tou ale žalobce neuplatňoval žádnou ze
skutečností, která smlouvu činila neplatnou a jím tvrzené porušování dobrých
mravů nemohlo mít vliv na dobrou víru žalovaného. Žalobce se domáhal vrácení
daru a nutno zdůraznit, že předmětnou smlouvu posuzovaly obecné soudy již v
řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 885/96, a
neplatnost darovací smlouvy nezjistily. I tato skutečnost posiluje dobrou víru
žalovaného, že darovací smlouva je platná. Nesprávný je i závěr odvolacího
soudu, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobce a
jeho bývalé manželky. Takový závěr odvolací soud vyslovil za situace, kdy
probíhalo u jmenovaného soudu pod sp. zn. 6 C 1042/95 řízení o vypořádání BSM
mezi žalobcem a L. K. a toto řízení nebylo pravomocně skončeno. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje se závěry odvolacího
soudu ohledně absolutní neplatnosti sporné darovací smlouvy. Souhlasí i s
názorem odvolacího soudu na možné vydržení vlastnického práva žalovaným.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
Předmětem řízení před soudem prvního stupně bylo – v souladu s
žalobními tvrzeními – vrácení daru a mezi účastníky byly sporné skutečnosti
toto vrácení umožňující. V projednávaném případě nikdo z účastníků netvrdil,
že by smlouva o převodu ideální poloviny předmětných nemovitostí byla absolutně
neplatná, ani skutečnosti tuto neplatnost zakládající. Právní názor o tom, že
smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je absolutně neplatná, byl vnesen do
řízení až rozsudkem odvolacího soudu, byl pro účastníky neočekávaný a žalovaný
se nemohl vyjádřit k právní stránce věci a tvrdit skutečnosti, které by
uplatnění normy, aplikované odvolacím soudem, vyloučily a navrhovat důkazy k
prokázání těchto skutečností; žalovaný byl zbaven např. možnosti tvrdit, že
smlouva není neurčitá, resp. že neurčitá je jen oddělitelná část smlouvy, nebo
namítat vydržení nemovitosti ve dvouinstančním řízení. Vzhledem k tomu, že
povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou povinnostmi procesními, bylo věcí
soudu v tomto případě poučit účastníky o této povinnosti ve vztahu ke
skutečnosti, o kterou soud zamýšlel opřít rozhodnutí a kterou dosud žádný z
účastníků neuplatňoval (viz § 5 OSŘ). Je třeba poukázat i na právní názor
Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu z 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98,
podle kterého „změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem
kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit
se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního
nebyly relevantní“. Pokud tak odvolací soud neučinil, tedy pokud účastníky o
povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v návaznosti na konkrétní případ
nepoučil a pokud, dospěl-li k závěru, že věc je možno posoudit na základě jiné
normy, opírající se o jiné skutkové předpoklady, než z jakých vycházel žalobce
i soud prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a nevrátil věc
tomuto soudu k dalšímu řízení, trpí řízení vadou, uvedenou v § 241 odst. 3
písm. b) OSŘ. Bylo by nyní předčasné hodnotit, zda rozhodnutí odvolacího soudu
je v této části správné po právní stránce, resp. zda byly zjištěny potřebné
skutkové okolnosti; nejprve je totiž třeba dát účastníkům možnost vznést
potřebná tvrzení a budou-li právně významná, provést k nim dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a
věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2003
JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu