22 Cdo 1943/2021-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalovanému H. H., narozenému XY, bytem XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 37/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. 28 Co 54/2021-154,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 25 C 37/2017-125, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen „SJM“) tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 727 372,635 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), co do částky 204 034 Kč žalobu zamítl (výrok II), řízení o vypořádání specifikovaných movitých věcí zastavil (výrok III), žalovanému uložil povinnost vyvázat žalobkyni ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené s Hypoteční bankou a. s. pod reg. č. 89000/052499-01/03-01.001/00/R (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 28 Co 54/2021-145, rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadených výroků II a III, změnil tak, že rozhodl, že se zamítá žaloba na vypořádání společného jmění účastníků v podobě povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 727 372,635 Kč a vyvázat žalobkyni ze smlouvy o hypotečním úvěru reg. č. 8900/052499-01/06/01-001/00/R, uzavřené účastníky s Hypoteční bankou a. s. dne 3. 3. 2006, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z důvodů v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, publikované pod č. 33/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Podstata věci je v tomto: Účastníci bydleli po nějakou dobu v domě ve výlučném vlastnictví žalovaného; tento dům rekonstruovali za pomoci dvou úvěrů od Raiffeisenbank a.
s. Částky vynaložené na splátky úvěru uplatnila žalobkyně jako tzv. vnos ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalovaného. Odvolací soud dovodil, že závazek z hypotéčních úvěrů je závazkem společným, a proto jsou i částky vynaložené za trvání manželství na úhradu tohoto úvěru částkami vynaloženými na společný majetek, nikoliv na výlučný majetek žalovaného; vypořádání tohoto vnosu neprovedl jen a výlučně z tohoto důvodu (k tomu viz bod 25 rozsudku, poslední větu). Nicméně, zjevně nad rámec důvodu pro nevypořádání vnosu, uvedl: „Úvěr účastníci čerpali nejen na další rekonstrukci nemovité věci žalovaného v XY z důvodu, že žalobkyně čekala společné dítě účastníků a účastníci si chtěli zlepšit komfort svého bydlení, ale rovněž na refinancování předchozích úvěrů, které si brali v minulosti s týmž účelem, tedy na rekonstrukci nemovité věci žalovaného v XY, kde chtěli bydlet a kam se také v roce 2002 či 2003 za manželství poté, co ji zčásti zrekonstruovali, i nastěhovali a užívali ji společně až do 31.
1. 2016.“ Z této skutečnosti však nevyvodil žádné závěry ohledně možného snížení náhrady toho, co bylo ze společného jmění manželů vynaloženo na výlučný majetek žalovaného. Z uvedeného konstatování o společném bydlení dovolatelka vyvodila závěr, že odvolací soud aplikoval ve věci právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn.
22 Cdo 3428/2020, ve kterém se uvádí: „Je-li v době trvání společného jmění manželů ze společných prostředků hrazen hypoteční úvěr na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve které bydlí (respektive ji užívá) rodina manželů, a jde-li tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Kdyby částka vynaložená na splátky hypotečního úvěru byla stejná nebo nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat.
Kdyby však měsíční splátky hypotečního úvěru byly vyšší než náklady na zajištění obdobného bydlení z jiného právního důvodu, bude třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo vynaloženo na splátky hypotečního úvěru“. K tomu dovolací soud dodává, že vzhledem k uplatnění zásady dispoziční a projednací lze takto postupovat jen na návrh účastníka. Nicméně uvedené rozhodnutí odvolací soud vůbec nezmínil, ani podle uvedených zásad nepostupoval a neodečítal od vnosu částku, kterou by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu).
Dovolání se tak míjí s právním názorem i s postupem odvolacího soudu. Dovolání, včetně vymezení předpokladu jeho přípustnosti, je založeno výlučně na tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval zásady vyložené v uvedeném rozhodnutí, resp. v souvislosti s jejich aplikací nesprávně v řízení postupoval. Je tedy opřeno o vyřešení otázky hmotného i procesního práva, na které napadené rozhodnutí nespočívá. Takto nelze přípustnost dovolání založit; jiné důvody dovolání neuvádí. Dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, se proto nemohl zabývat správností (skutečného) důvodu, pro který odvolací soud vnos do majetku žalovaného nevypořádal.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu