22 Cdo 1956/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
E. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. V., zastoupenému
advokátkou, o zdržení se zbudování stavby, vedené u Okresního soudu v Třebíči
pod sp. zn. 4 C 1040/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 30. května 2003, č. j. 12 Co 455/2002-37, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2003, č. j. 12 Co
455/2002-37, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. ledna 2002, č. j.
4 C 1040/2000-30, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo „zdržet se zástavby pozemku
parc. č. 6 v obci a katastrálním území T., v rozsahu přesahujícím, měřeno u
hřebene střechy, výšku pět metrů nad stávajícím terénem a zdržet se umístění
oken či jiných výhledů ze západní a severní strany u jakékoliv stavby na témže
pozemku. Uvedla, že je vlastnicí domu čp. 125 se stavebním pozemkem parc. č.
7/2 v kat. území T. Tyto nemovitosti sousedí s pozemkem parc. č. 6,
zbořeniště, jehož je žalovaný spoluvlastníkem. Jde o zatravněný pozemek, na
kterém se nacházejí dvě vzrostlé lípy. Na tomto pozemku hodlá žalovaný
postavit stavbu „Centra pro bydlení“. Městský úřad v T. jako stavební úřad
rozhodnutím z 1. 11. 2000 stavební řízení o vydání rozhodnutí o umístění
uvedené stavby přerušil a současně žalobkyni odkázal podle § 137 odst. 3 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále „stavební zákon“), s
námitkami, týkajícími se „zastínění a zamezení přístupu světla a proudícího
vzduchu k domu na pozemku stavební parcela číslo 7/2 v katastrálním území T. a
uzavřenému dvorku, náležícímu k tomuto domu“. Žalobkyně dále v žalobě
specifikovala námitky proti zamýšlené stavbě, které současně označila jako
zásahy do jejího vlastnického práva ve smyslu § 127 odst. 1 ObčZ: 1) neúměrná
výška by nadměrně bránila přístupu světla (slunečního i denního) do jejího
domu i na dvůr; 2) nadměrné zvýšení vlhkosti způsobené tlakem stavby na podloží
a odstraněním dvou stromů, neboť v okolí jejího domu byl dříve rybník a spodní
vody způsobují již nyní značné problémy a i v létě vlhkost prosakuje na dvůr
a do sklepa domu; 3) ke zvýšení vlhkosti by došlo i proto, že stavba by také
znamenala „kompletní uzavření prostoru kolem dvorku“ a zamezila přístupu
proudícího vzduchu a odvětrávání; 4) zásah do práva na soukromí a na ochranu
osobnosti, neboť má jít o stavbu veřejně přístupnou, kde mají pracovat
zaměstnanci vlastníka. Přitom by z prosklených částí a oken orientovaných na
sever byl přímý výhled do jejího domu a přilehlý dvůr. Žalobkyně uzavřela, že
zamýšlenou stavbou dojde k ohrožení a snížení pohody bydlení nad míru
přiměřenou obvyklým poměrům.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodování o občanskoprávních
námitkách účastníka stavebního řízení, týkajících se zastínění budov
povolovanou stavbou, náleží stavebnímu úřadu podle § 62 odst. 1 písm. b) a §
66 zákona stavebního zákona a § 8 odst. 2 prováděcí vyhlášky č. 83/1976 Sb., a
usnesením z 22. 1. 2002, č. j. 4 C 1040/2000-30, pro nedostatek pravomoci
soudu řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ zastavil s tím, že po právní moci usnesení
bude věc postoupena Městskému úřadu v T.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením z 30. 5. 2003, č.
j. 12 Co 455/2002-37, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky žalobkyně, že
zamýšlená stavba bude nadměrně a neúnosně bránit přístupu světla k nemovitostem
žalobkyně (námitka zastínění), dojde k nadměrnému zvýšení vlhkosti v okolí
jejího domu, zabránění přístupu proudícího vzduchu k domu a k zásahu do práva
na soukromí a ochranu osobnosti žalobkyně v důsledku přímého výhledu do jejího
domu a na dvůr u tohoto domu, lze obsahově podřadit pod § 8 odst. 1 ve spojení
s § 13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na
výstavbu, a to včetně námitky obtěžování pohledy jako zásahu do práva žalobkyně
na soukromí. Povinnost stavebního úřadu rozhodnout o všech námitkách
uplatněných žalobkyní proti zamýšlené stavbě tedy vyplývá přímo z ustanovení §
39 stavebního zákona, a proto stavební úřad nepostupoval správně, pokud
odkázal žalobkyni s jejími námitkami na soud. K tomu, že se žalobkyně domáhala
ochrany vlastnického práva podle § 127 odst. 1 ObčZ, odvolací soud uvedl, že
samotné zřízení stavby nemůže být rušením vlastníků sousedních nemovitostí, tím
mohou být jen případné účinky této nové stavby. Zmíněný § 127 odst. 1 ObčZ
však poskytuje ochranu jen proti imisím již nastalým, v daném případě však
tvrzené neoprávněné zásahy do vlastnického práva žalobkyně ještě nenastaly a
nastat ani nemohly. Ochrany proti imisím hrozícím (budoucím) je nutno se
domáhat z výše uvedených důvodů právě v řízení podle stavebního zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) OSŘ a uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesouhlasí s právním názorem
odvolacího soudu, že o všech žalobkyní uplatněných námitkách měl ve smyslu § 8
odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb. rozhodnout stavební
úřad a že soudy poskytují ochranu podle § 127 odst. l ObčZ jen proti imisím již
nastalým, nikoli budoucím. I žalobní petit je širší než by vyžadovalo
rozhodnutí o námitkách. Soudy proto měly žalobkyni poskytnout ochranu podle §
127 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud sice, na rozdíl od soudu prvního stupně,
správně dovodil, že se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva také
podle § 127 odst. 1 ObčZ, avšak usnesení soudu prvního stupně nezrušil a
nerespektoval tak zásadu dvojinstančnosti řízení. Žalobkyně poukazuje na to, že
ohledně námitky nadměrného obtěžování pohledem je v rozsudku Nejvyššího soudu
z 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, uvedeno, že obtěžování pohledem může být
považováno za imisi ve smyslu ustanovení § 127 odst. l ObčZ, jde li o
mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně závažným způsobem narušováno
soukromí vlastníka; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům
všech účastníků. Ze skutkových tvrzení v žalobě je zřejmé, že se právě o
takovouto situaci v daném případě může jednat. Odkaz odvolacího soudu na
řízení podle stavebního zákona proto nemůže obstát. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §
242 odst. l a 3 OSŘ. Vady řízení vyjmenované v § 229 odst. l, odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly.
Podle § 127 odst. l ObčZ vlastník se musí zdržet všeho, čím by nad míru
přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by ohrožoval výkon jeho práv.
Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo
úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dodatečné opatření na
upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat
sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a
tekutými odpady, světlem, stíněním, vibracemi, nesmí nechat chovná zvířata
vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době
odstraňovat své půdní kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující
na jeho pozemek.
V tomto ustanovení je tedy upravena ochrana proti imisím, přičemž nejde o
ochranu preventivní, ale represivní – ochranu proti již nastalému rušení,
zatímco ochrana preventivní, tj. proti imisím budoucím, přísluší stavebnímu
úřadu ( k tomu srovnej rozsudek z 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, který
byl publikován v ASPI, rozsudek z 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 1/2001 nebo usnesení z 22. 10. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2929/99, publikované pod C 794 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 11).
Námitky ohledně budoucích imisí, vznesené ve stavebním řízení, musí posoudit
stavební úřad. Není v pravomoci soudu rozhodovat o povolování staveb a o
námitkách vznesených ve stavebním řízení může soud rozhodnout jen tehdy, jde-li
o námitku, jejíž řešení není v pravomoci stavebního úřadu, a tento úřad odkáže
účastníka na soud. Samotná skutečnost, že stavební úřad podle § 137 odst. 3
stavebního zákona odkázal účastníka na soud, nezakládá pravomoc soudu.
Uvedený závěr ovšem platí, jen pokud žalobce opírá uplatněný nárok o rozhodnutí
stavebního úřadu podle § 137 odst. 3 stavebního zákona a že takto formuluje i
žalobní petit: např. „námitka, vznesená ve stavebním řízení vedeném u …, že
zhotovením stavby podle projektu dojde k zastínění domu nad míru přiměřenou
poměrům, je důvodná.“ Pokud však žalobce požaduje, aby žalovanému byla uložena
povinnost zdržet se stavby ve vymezeném rozsahu a žalobu opírá nejen o
rozhodnutí stavebního úřadu, ale požaduje i ochranu svého práva, musí soud
rozhodnout ve věci, ovšem s tím, že proti budoucím imisím nelze poskytovat
ochranu podle § 127 odst. l a násl. ObčZ. Žalobě by bylo možné vyhovět jen v
případě, že by žalobce tvrdil a prokázal skutkové okolnosti předvídané v § 417
ObčZ.
V dané věci žalobkyně opírala žalobu o dvě samostatná tvrzení,
jednak o rozhodnutí stavebního úřadu, který ji odkázal s námitkami na soud,
jednak požadovala ochranu vlastnického práva proti budoucímu zásahu. Nebylo
proto namístě zastavení řízení a postoupení věci stavebnímu úřadu; to ostatně
vyplývá i z formulace žalobního petitu, která je širší, než by vyžadovalo
rozhodnutí o námitce.
Vzhledem k uvedenému je usnesení odvolacího soudu nesprávné a bylo proto
dovolacím soudem zrušeno, stejně jako usnesení soudu prvního stupně, na které
se důvod zrušení rovněž vztahuje, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu