22 Cdo 1962/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně
M. D. proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
16 C 114/90, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. června 2002, č. j. 54 Co 108/2002-874, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č. j. 54 Co
108/2002-874, ve výroku I. o potvrzení a změně rozsudku soudu prvního stupně a
ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
5 ze dne 20. prosince 2001, č. j. 16 C 114/90-814, ve výroku I. o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví a ve výrocích III. a IV. o nákladech
řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. června 2002, č. j. 54 Co 108/2002-874, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2001, č. j. 16 C 114/90-814, výrokem I. zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 1576 o výměře 219 m2 – zastavěná
plocha s domem č. p. 2161 a parc. č. 1577/1 o výměře 479 m2 – zahrada, zapsaným
u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1926 pro k. ú. S. a k pozemku parc. č. 1577/2
o výměře 17 m2 – zastavěná plocha, zapsanému tamtéž na LV č. 1720 pro k. ú. S.,
do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek parc. č. 1576 s domem č. p. 2161 a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 473 m2 vyznačenou v geometrickém
plánu z 23. 8. 1984, který je nedílnou součástí uvedeného rozsudku, do
výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 1577/2 a část
pozemku parc. č.1577/1 o výměře 6 m2 vyznačenou v tomtéž geometrickém plánu a
žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku
922.221,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. zastavil řízení v
části, v níž se žalobkyně domáhala „zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
garáže na pozemku parc. č. 1577/2, k. ú. S.,“ a výroky III. a IV. rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně po zjištění, že spoluvlastnicí tří
ideálních čtvrtin shora uvedených nemovitostí je žalobkyně a spoluvlastníkem
zbývající ideální čtvrtiny žalovaný, zvažoval nejprve, zda nejsou dány důvody
zvláštního zřetele hodné pro postup podle § 142 odst. 2 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“), tedy k tomu, aby soud nezrušil a nevypořádal
spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením
výtěžku. Žalovaný tyto důvody spatřoval zejména ve svém neuspokojivém
zdravotním stavu a poukazoval též na svůj vysoký věk a na skutečnost, že v
předmětném domě bydlí celý život. Soud prvního stupně k objasnění otázky, zda
by se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví negativně projevilo na
životě a zdraví žalovaného, ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, ovšem
provedení tohoto důkazu zmařil sám žalovaný, neboť odmítl znalci poskytnout
potřebnou součinnost přesto, že původně s vypracováním znaleckého posudku
souhlasil. Z pouhé žalovaným předložené zprávy jeho ošetřující lékařky, podle
níž by „zrušení spoluvlastnictví s následným vystěhováním přivodilo podstatné
zhoršení zdravotního stavu žalovaného“, nelze podle soudu prvního stupně
vyvozovat existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť jde o zprávu
lékařky, která je se žalovaným často v kontaktu a mohla tedy být při podání
svého vyjádření ovlivněna. Existence důvodů pro postup podle § 142 odst. 2 ObčZ
tedy nebyla prokázána. Jestliže pak z provedených důkazů plyne, že žalovaný,
který v domě bydlí, neumožňuje žalobkyni, aby se podílela na právech a
povinnostech plynoucích ze spoluvlastnictví, byl dokonce trestně stíhán a
odsouzen za to, že jí po určitou dobu zamezil přístup do domu, a navíc se
choval nevhodně k Mgr. Č., bývalé spoluvlastnici ideální čtvrtiny nemovitostí,
i k nájemkyni jednoho z bytů v domě H.
V., svým jednáním znemožňoval
zhodnocování domu a na jeho údržbě se podílel jen minimálně, nelze na žalobkyni
spravedlivě požadovat, aby s ním setrvala ve spoluvlastnickém vztahu. Proto
soud shledal důvody pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dům č. p. 2161
nelze reálně rozdělit a pokud jde o pozemky, je reálně dělitelný jen pozemek
parc. č. 1577/1, a to podle geometrického plánu z roku 1984, jímž byla
oddělena část tohoto pozemku o výměře 6 m2 a jejím sloučením s pozemkem parc. č. 1577/2, na němž stojí garáž ve výlučném vlastnictví žalovaného, vznikl nový
pozemek o výměře 23 m2, přístupný z veřejné komunikace. Proto byly do
vlastnictví žalovaného přikázány jen pozemek parc. č. 1577/2 a shora uvedená
část pozemku parc. č. 1577/1, zatímco ostatní nemovitosti byly přikázány do
vlastnictví žalobkyně, na jejíž straně soud prvního stupně shledal lepší
předpoklady pro jejich účelné využití a která doložila svoji solventnost. Při
stanovení částek, které jsou účastníci povinni si vzájemně poskytnout na
vyrovnání svých spoluvlastnických podílů, pak vyšel tento soud ze znaleckého
posudku Ing. V. K. Pokud žalovaný v průběhu řízení navrhoval vypořádání
spoluvlastnictví rozdělením domu na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb.,
kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony
(zákon o vlastnictví bytů), soud prvního stupně sice považoval toto jeho podání
za vzájemný návrh, který vyloučil usnesením z 25. 9. 2001, č. j. 16 C
114/90-748, k samostatnému projednání, nicméně v odůvodnění svého rozsudku
přesto poznamenal, že „takovýto postup nebyl vzhledem ke všem shora uvedeným
skutečnostem (zejména způsob jednání žalovaného vůči žalobkyni) shledán v daném
případě vhodným. Navíc i za situace, kdy by došlo k vypořádání spoluvlastnictví
k předmětnému domu č. p. 2161 vznikem vlastnictví jednotek, stále by
přetrvávalo spoluvlastnictví účastníků ke společným částem domu. Jak již bylo
uvedeno výše, po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že po žalobkyni
nelze spravedlivě požadovat, aby ve spoluvlastnictví se žalovaným nadále
setrvávala. Návrh žalovaného na vypořádání spoluvlastnictví rozdělením domu
jednotkami ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb. proto soud neakceptoval“. Zastavení
řízení o návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků ke garáži na
pozemku parc. č. 1577/2 odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 96
občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že důvody, pro které žalovaný
nesouhlasil se zpětvzetím žaloby v této části, nelze pokládat za vážné ve
smyslu odst. 3 uvedeného ustanovení.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 19. června 2002, č. j. 54 Co 108/2002-874, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé „jen tak, že částka, kterou je žalobkyně povinna
zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu činí 937.948,- Kč“, jinak jej v tomto
výroku potvrdil (výrok I.). Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o zastavení řízení a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ohledně zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví k garáži, neboť žalobkyně tím vlastně akceptovala
závěr, že garáž je výlučným vlastnictvím žalovaného. Pokud jde o rozhodnutí ve
věci samé, odvolací soud nedoplňoval dokazování listinami, které žalovaný
připojil k odvolání, neboť nebyly uplatněny v souladu s § 205a OSŘ. Jinak se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zrušení i vypořádání
spoluvlastnictví s tím, že ze znaleckých posudků plyne, že nemovitosti (s
výjimkou pozemku parc. č. 1577/1) nelze rozdělit tak, aby bylo možné jejich
účelné a bezkonfliktní užívání, a tak je namístě jejich přikázání za náhradu
žalobkyni. Ta je totiž jako většinová spoluvlastnice lépe využije, když dosud
projevovala aktivní zájem o jejich zhodnocení a údržbu, a navíc bylo prokázáno,
že má dostatek prostředků na úhradu vypořádacího podílu. Odvolací soud vytkl
soudu prvního stupně jen nesprávný postup při výpočtu této částky a pouze z
tohoto důvodu změnil výrok o její výši. Ani odvolací soud neshledal důvody
hodné zvláštního zřetele, které by mohly vést k zamítnutí žaloby ve smyslu §
142 odst. 2 ObčZ, a vyslovil souhlas s názorem, že žalovaný sám svým procesním
postupem znemožnil provedení důkazu o negativním dopadu zrušení
spoluvlastnictví na jeho zdravotní stav a jinými důkazy toto tvrzení nebylo
jednoznačně prokázáno, stejně jako se závěrem, že vzhledem k prokázanému
chování žalovaného vůči žalobkyni a dalším osobám v domě nelze žalobkyni nutit
k tomu, aby setrvávala ve spoluvlastnickém vztahu, když se účastníci nemohou
dohodnout zásadním způsobem na výkonu souhrnu spoluvlastnických práv a
povinností. Pokud byla určitá část předmětu řízení (mimo jiné nárok žalovaného
na rozdělení nemovitosti na bytové jednotky v souladu se zákonem č. 72/1994
Sb.) vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, není proti takovémuto
usnesení vydanému podle § 112 odst. 2 OSŘ přípustné odvolání a odvolací soud se
proto v rámci přezkumu rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví nemůže správností tohoto postupu soudu nebo vyloučenými nároky
zabývat.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z
toho, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně [§ 237 odst. 1
písm. a) OSŘ] a že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam [písm.
c) uvedeného ustanovení]. Výslovně uvedl, že svým dovoláním nenapadá tu část
výroku, jímž byly do jeho vlastnictví přikázány pozemek parc. č. 1577/2 a část
pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2, a namítl, že rozsudek odvolacího soudu
„obsahuje vady, které posléze vedly k nesprávnému rozhodnutí ve věci,“ a
zároveň „vychází i z nesprávného právního posouzení věci, a jsou tudíž splněny
oba důvody § 241a odst. 2, písm. a), b) o. s. ř.“ Vytkl soudům obou stupňů, že
neprovedly všechny důkazy, které navrhoval ke svému tvrzení, že by zrušení
spoluvlastnictví podstatně zhoršilo jeho zdravotní stav, i když bylo z jeho
vystupování patrno, že ho zrušení spoluvlastnictví a možnost následného
vystěhování z bytu, kde žije celý život, značně traumatizuje. Soudy přitom bez
dalších důkazů dospěly k závěru, že jeho ošetřující lékařka mohla být při
podání své zprávy ovlivněna, ačkoli je to ona, kdo má v tomto směru
nejpodrobnější poznatky Žalovaný zdůraznil, že se neodmítl podrobit znaleckému
zkoumání a jeho postup v řízení byl jen nesouhlasem s formulací otázek, které
soud znalci položil, a s tím, že jako základ pro formulaci těchto otázek
nesloužila zpráva jeho ošetřující lékařky a její navrhovaný výslech.
Konstatování odvolacího soudu, že účastníci po výzvě podle § 119a OSŘ nenavrhli
další důkazy, je v rozporu s jeho podáním z 12. 12. 2001, v němž jsou důkazní
návrhy obsaženy. Právě v těchto pochybeních soudů spočívají podle dovolatele
vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Postup soudu
prvního stupně, který vyloučil k samostatnému projednání jeho návrh na
rozdělení nemovitosti na bytové jednotky v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb.,
považuje žalovaný za chybný, neboť právě v tomto řízení měly soudy zaujmout k
této otázce právní názor. Žalovaný byl takto vlastně zkrácen na svých právech,
neboť nebude-li již (po zrušení spoluvlastnictví) vlastníkem, postrádala by
jeho žaloba smysl a navíc by musela být zamítnuta z důvodu jeho „procesní
nezpůsobilosti“. Přitom rozdělení nemovitosti ve smyslu § 142 ObčZ nelze
vykládat pouze jako dělení reálné, ale lze je realizovat i rozdělením na bytové
jednotky prohlášením podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. Žalovaný vyslovil
nesouhlas i se závěrem, že to byl on, kdo byl hlavním strůjcem narušení
vzájemných vztahů mezi účastníky, a s obvyklou cenou nemovitostí, jak byla
stanovena posudkem znalkyně Ing. V. K., a navrhl, aby byly rozsudky soudů obou
stupňů v rozsahu napadeném dovoláním zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného poukázala na to, že poté, co
jí žalovaný sdělil číslo svého účtu, mu uhradila částku, kterou jako vypořádací
podíl stanovil odvolací soud, a že tedy žalovaný sice přijal finanční
vypořádání, ale současně žádá o zachování svých spoluvlastnických práv. Ona
ovšem nemůže souhlasit s jakoukoli formou spoluvlastnictví se žalovaným, a
proto navrhuje, aby bylo jeho dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání žalovaného, jak je v něm výslovně zdůrazněno, směřuje proti všem
výrokům rozsudku odvolacího soudu s výjimkou toho, jímž byl potvrzen výrok o
přikázání pozemku parc. č. 1577/2 a části pozemku parc. č. 1577/1 do výlučného
vlastnictví žalovaného. To tedy znamená, že jím žalovaný napadá i výrok
označený II., kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o
zastavení řízení. V tomto případě se nejedná o výrok ve věci samé, a tak
přípustnost dovolání proti němu by mohla být založena jen některým z ustanovení
§ 238 až § 239 OSŘ. Žádné z těchto ustanovení však na daný případ nedopadá [§
239 odst. 2 písm. a) OSŘ se netýká zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby
podle § 96 OSŘ, nýbrž zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek některé z
podmínek řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ], a tak dovolání proti tomuto výroku
muselo být podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítnuto.
Žalovaný opírá přípustnost svého dovolání proti výrokům ve věci samé především
o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jediným měnícím výrokem
napadeného rozsudku však je výrok o výši částky, kterou má žalobkyně zaplatit
žalovanému na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů, a to tak, že místo
původní částky 922.221,25 Kč bylo žalobkyni uloženo zaplatit částku 937.948,-
Kč, tedy o 15.726,75 Kč vyšší. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku tedy
vylučuje již ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ. Kromě toho i v případě
dovolání, stejně jako u všech dalších opravných prostředků, lze přiznat právo
je podat pouze takovému účastníku, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena v
jeho právech určitá újma (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). V daném
případě byl však shora uvedený měnící výrok změněn v neprospěch žalobkyně,
nikoli v neprospěch dovolatele, a tak dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ
nemůže být přípustné.
Žalovaný však dovozuje přípustnost svého dovolání též z § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Takový význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (odst. 3
citovaného ustanovení).
Žalovaný v řízení navrhl, aby v případě, že nebudou shledány důvody pro postup
podle § 142 odst. 2 ObčZ, bylo podílové spoluvlastnictví účastníků, pokud jde o
dům č. p. 2161, vypořádáno jeho rozdělením na jednotky ve smyslu § 5 zákona č.
72/1994 Sb. (dále jen „zákon“). Toto ustanovení umožňuje s účinností od 1. 7.
2000 vznik vlastnictví jednotky [§ 2 písm. f) zákona] spojeného se
spoluvlastnickým podílem na společných částech domu nejen prohlášením vlastníka
a převodem první jednotky či smlouvou o výstavbě, jak tomu bylo předtím (§ 4
zákona ve znění účinném do 30. 6. 2000), ale též na základě dohody
spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví budovy podle § 141 a § 142 ObčZ, případně na základě dohody
nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů podle § 150 ObčZ.
Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví
jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví
budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle § 8 odst.
2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova
(§ 5 odst. 2 zákona). Právní otázka vzniku vlastnictví jednotky na základě
rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyla
dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Soud prvního stupně sice vyloučil
uvedený návrh žalovaného k samostatnému projednání a rozhodnutí, ovšem přesto
se možností postupu podle § 5 odst. 2 zákona, byť jen velmi stručně, zabýval a
zmíněnou právní otázku řešil. Odvolací soud se k této právní problematice
výslovně nevyjádřil s tím, že mu nepřísluší přezkoumávat procesní postup soudu
prvního stupně, nicméně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry tohoto
soudu, a tak i jeho rozhodnutí je na řešení uvedené právní otázky nepřímo
postaveno. Má proto po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného
proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny
(§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Žalovaný namítá, že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovouto vadu související se zjišťováním
skutkového stavu věci se může jednat například tehdy, nebyl-li proveden
navrhovaný důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V této
věci byl takovým důkazem znalecký posudek, který měl sloužit ke zjištění,
nakolik by se zrušení spoluvlastnictví a případné vystěhování žalovaného z domu
projevilo na jeho zdravotním stavu. Provedení tohoto důkazu však samozřejmě
záviselo na součinnosti žalovaného se soudem a s ustanoveným znalcem a ve shodě
se závěry soudů obou stupňů je třeba konstatovat, že to byl právě nedostatek
této součinnosti, který nakonec zapříčinil, že zmíněný důkaz nemohl být
proveden. Nesouhlas žalovaného s formulací otázek znalci nemůže být relevantním
důvodem pro odmítnutí součinnosti, neboť je věcí soudu, jak vymezí úkol znalce.
Nelze tedy soudu vytýkat, že tento navrhovaný důkaz nebyl proveden, a spatřovat
v jeho postupu vadu řízení, a to přesto, že žalovaný vypracování znaleckého
posudku znovu navrhl při jednání soudu prvního stupně 17. 12. 2001. Stejně tak
není důvodná námitka, že nebyly provedeny další důkazy obsažené v podání
žalovaného z 12. 12. 2001, neboť toto podání je svým obsahem vyjádřením
procesního stanoviska žalovaného, nikoli (s výjimkou návrhu na vypracování
znaleckého posudku) označením konkrétních důkazů a žalovaný při shora uvedeném
jednání po poučení podle § 119a a § 205a OSŘ pouze odkázal na toto své podání a
do protokolu prohlásil, že další návrhy na doplnění dokazování nemá. Výhrady
proti způsobu, jakým byly hodnoceny zpráva ošetřující lékařky žalovaného,
znalecký posudek Ing. K. a důkazy týkající se příčin rozporů mezi účastníky, a
proti skutkovým závěrům, které soudy obou stupňů na základě těchto důkazů
přijaly, nejsou poukazem na vady řízení. I kdyby totiž tato skutková zjištění
byla nesprávná, lze se nápravy domáhat jen poukazem na to, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, a uplatnění tohoto dovolacího důvodu v případě
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ není možné (§ 241a odst.
3 OSŘ). Ani jiné než dovolatelem zmíněné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel podle §
242 odst. 3 věty druhé OSŘ přihlédnout i bez jejich výslovného uplatnění, se ze
spisu nepodávají, a tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ není
naplněn.
Z hlediska právního posouzení věci žalovaný vytýká soudům obou stupňů, že v
důsledku vyloučení jeho návrhu na vypořádání spoluvlastnictví způsobem
vyplývajícím z § 5 odst. 2 zákona k samostatnému řízení nezaujaly k této otázce
právní názor, což je v podstatě námitka, že právní posouzení věci je neúplné a
tudíž nesprávné. Při řešení této námitky se nelze vyhnout úvahám o tom, jaké
důsledky pro toto řízení má shora zmíněný procesní postup soudu prvního stupně
opírající se o § 97 odst. 2 OSŘ (nikoli tedy o § 112 odst. 2 OSŘ, jak uvedl
odvolací soud). V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
podle § 142 ObčZ není soud vázán návrhem na způsob vypořádání a může tedy
rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným než navrhovaným
způsobem (tzv. iudicium duplex – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. R 4/1966
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Možné způsoby vypořádání vyplývají z
§ 142 odst. 1 ObčZ a nyní – s účinností od 1. 7. 2000 – i z § 5 odst. 2 zákona
č. 72/1994 Sb. Proto lze s obecnou platností konstatovat, že v řízení o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 ObčZ není návrh žalovaného
na jiný způsob vypořádání, než jaký požaduje žalobce, vzájemným návrhem ve
smyslu § 97 odst. 1 OSŘ, nýbrž pouze součástí jeho procesní obrany a jeho
vyloučení k samostatnému řízení podle odst. 2 nepřipadá v úvahu. V tomto
konkrétním případě zůstávají samozřejmě soudy vázány nesprávným vyloučením
tohoto návrhu k samostatnému řízení potud, že vyloučená věc je nadále u soudu
prvního stupně vedena jako samostatná pod sp. zn. 16 C 362/2001 a je třeba v ní
vydat konečné rozhodnutí, ovšem to je nikterak nezbavuje povinnosti důsledně se
zabývat zmíněným návrhem i v tomto řízení.
Jestliže tedy odvolací soud vycházel z odlišného názoru a v důsledku toho
možnost vypořádání spoluvlastnictví způsobem, který navrhl žalovaný, vůbec
nezvažoval, jde skutečně o neúplné a proto nesprávné právní posouzení věci.
Pokud pak jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho rozsudek sice obsahuje
stručnou úvahu o nevhodnosti tohoto způsobu vypořádání z důvodu špatných vztahů
mezi účastníky, ale nezabývá se vůbec dalšími právními otázkami, které z § 5
odst. 2 zákona a § 142 ObčZ vyplývají, jako např. vztahem mezi obecným a
speciálním předpisem, tím, zda lze i vypořádání podle § 5 odst. 2 zákona
považovat za rozdělení společné věci ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ, které je
přednostním způsobem vypořádání a vylučuje možnost vypořádání přikázáním věci
za náhradu a prodejem věci a rozdělením výtěžku i možnost postupu podle § 142
odst. 2 ObčZ, apod. I jeho právní posouzení věci je tedy ze stejného důvodu
neúplné a nesprávné, a tak je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ
dán ve vztahu k rozhodnutím soudů obou stupňů. Proto dovolací soud podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 OSŘ zrušil jak rozsudek odvolacího soudu,
tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ není dovolací soud v této věci vázán rozsahem
dovolacích návrhů, jelikož se jedná o věc, v níž z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. To ovšem znamená, že i když
dovolací soud nemohl z hlediska uplatněných dovolacích důvodů přezkoumávat
výroky rozsudku odvolacího soudu, které nebyly dovoláním napadeny (tedy výroky
týkající se parcely č. 1577/2 a části parcely č. 1577/1 o výměře 6 m2, která
byla přikázána do vlastnictví žalovaného), ani měnící výrok o výši vypořádací
částky, proti němuž jinak není dovolání přípustné, byly tyto výroky přesto –
právě ve smyslu § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ – dovoláním dotčeny. Tato skutečnost
se v rozhodnutí dovolacího soudu projevila tím, že s ohledem na důvodnost
dovolání proti výslovně napadeným výrokům byly zrušeny nejen tyto napadené
výroky, ale i výše uvedené výroky dovoláním dotčené.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu