22 Cdo 1976/2017-1032
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L.
M., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na
Bělidle 997/15, proti žalovaným: 1) L. B., 2) I. Š. a 3) A. Š., všem
zastoupeným Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15,
o zřízení nezbytné stezky a cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 13 C 146/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 Co 462/2015-905, o návrhu žalobce na odklad
vykonatelnosti tohoto rozhodnutí takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 Co
462/2015-905, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této
věci žalobcem.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
5. 8. 2015, č. j. 13 C 146/2010-607, pod bodem I. výroku zamítl žalobní návrh,
jímž se žalobce domáhal zřízení věcného břemene průjezdu motorovými vozidly po
cestě přes pozemky v k. ú. a obci D. D., okres T. ve prospěch vlastníka budovy,
postavené na stavebním pozemku v k. ú. a obci D. D., okres T. v rozsahu
uvedeném v geometrickém plánu č. 343-25/2011 s tím, že žalobce je povinen
uhradit žalovaným náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 5 000 Kč. Pod
bodem II. výroku uložil žalobci povinnost uhradit žalovaným náklady řízení ve
výši 162 636 Kč a pod bodem III. výroku rozhodl o povinnosti žalobce uhradit
státu náklady řízení ve výši 14 254 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze
dne 30. 9. 2016, č. j. 17 Co 462/2015-905, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. o věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce
domáhal zřízení nezbytné cesty jako služebnosti stezky a cesty tak, jak je
vyznačena na geometrickém plánu č. 343-25/2011 přes pozemky, zapsané na LV a
pozemek zapsaný na LV, oba LV vedené Katastrálním úřadem pro K. k., katastrální
pracoviště T. pro katastrální území a obec D. D., které jsou ve vlastnictví
žalovaných, ve prospěch pozemku, jehož součástí je stavba, zapsaného na LV
vedeného Katastrálním úřadem pro K. k., katastrální pracoviště T. pro
katastrální území a obec D. D., jehož vlastníkem je žalobce, za náhradu ve výši
6 000 Kč. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše nákladů řízení činí 204 865 Kč,
jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrdil i výrok
III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech státu, a dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání a současně navrhuje,
aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Podle § 243 písm. a) občanského soudního řádu před rozhodnutím o dovolání může
dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnut, kdyby
neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti rozhodl dovolací soud tak, jak je uvedeno
ve výroku tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
Mgr. David Havlík
předseda
senátu
6 000 Kč“. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše nákladů řízení činí 204 865
Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrdil i
výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech státu, a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která navíc doplnil o místní
šetření konané dne 7. 9. 2016. Uvedl, že nemovitost žalobce je určena a užívána
k rekreaci a žalobce má zajištěný přístup k nemovitosti automobilem až na
hranici pozemku (místní komunikace), kde si vybudoval u obecní cesty odstavnou
plochu, dále pak pěšky přes obecní pozemek, který je cca 45 m dlouhý a vede až
k jeho domu s tím, že takovou vzdálenost lze podle místních podmínek pokládat
za obvyklou, neboť jde o horský terén a většina nemovitostí je rozmístěna ve
stráni, přitom část z nich je přístupná pouze pěšky, bez možnosti přístupu
vozidlem. Žalobce řádně užívá i bez přístupu přes pozemky žalovaných již tři
roky svou nemovitost k rekreaci a rovněž ji udržuje v dobrém stavu. Místním
poměrům takový přístup k nemovitosti zcela odpovídá. Je obvyklé, že chalupy
výše položené v horském terénu mají své výhody, tj. lepší výhled, větší klid,
více slunečního svitu, ale i nevýhody, k nimž patří i horší přístup, který je
zajištěn v délce několika desítek i stovek metrů pouze pěším způsobem.
Stávající spojení k rekreačnímu objektu žalobce sice může být v zimních
měsících nepohodlné, vyžadující určité úsilí, nicméně postačující obvyklé
potřebě nemovitosti. Významným hlediskem pro povolení služebnosti nezbytné
stezky a cesty není ani zdravotní stav manželky žalobce. Dospěl proto k závěru,
že pro pouhé zlepšení spojení nelze nezbytnou cestu přes sousední pozemky
povolit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky procesního práva „jak má soud postupovat v případě rozporu
mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení a znaleckého
posudku vyžádaného soudem,“ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014), a dále že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva „jak má soud při rozhodování o otázce
zřízení nezbytné cesty vyložit pojem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032
odst. 1 písm. c) občanského zákoníku,“ která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. V souvislosti s vymezením důvodu dovolání pak
namítá, že „odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné právní posouzení věci“. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s řadou
procesních a věcných chyb, neobjektivně a nevyváženě hodnotil důkazy a podklady
a s některými dodatečně navrženými důkazy se nevypořádal vůbec, konkrétně se
nezabýval tvrzeným onemocněním jeho manželky, která s ohledem na svůj zdravotní
stav nemůže nemovitost z důvodu nedostatečného přístupu užívat. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně,
zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Jednalo se v pořadí o druhé rozhodnutí nalézacích soudů. Obvodní soud pro Prahu
10 nejprve rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, č. j. 13 C 146/2010-169, zamítl žalobu
s odůvodněním, že žalobce má přístup ke stavbě přes místní komunikaci na
pozemku, a že zatížení pozemku by vedlo ke značnému omezení vlastnických práv
žalovaných. Rozsudek soudu prvního stupně však byl usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 30. 8. 2012, č. j. 17 Co 253/2012-222, zrušen a věc mu byla
vrácena zpět k doplnění dokazování, jímž měla být upřesněna možnost přístupu
přes svažitou a zatravněnou část pozemku ve vlastnictví obce.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání podrobně rozebírají jednotlivé námitky
žalobce. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby bylo dovolání
zamítnuto.
Jelikož bylo o zřízení nezbytné cesty jako služebnosti nezbytné stezky a cesty
rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č.
78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na
www.nsoud.cz)].
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z., vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá
potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i
jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním
nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí
být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Podle § 1032 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. z., soud nepovolí nezbytnou cestu,
žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze povolit
nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby
neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015
(uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186), uvedl, že
„judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. lze přiměřeně (tam, kde nový zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu)
použít i při zřizování nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku č.
89/2012 Sb.“
Dovolatel především považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, jak má
soud při rozhodování o otázce zřízení nezbytné cesty vyložit pojem
pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku.
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276
o. z.) jen za podmínek upravených v § 1029 a násl. o. z., tedy jen tehdy,
jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně
spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je
třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li
vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka
přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004
(uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.)]. Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pokud by byl přístup pro
žalobce pouze pohodlnější (resp. výhodnější) nebo by se obešel bez stavebních
úprav, tedy bez určitých nákladů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Pro rozhodnutí o povolení nezbytné cesty
je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době
vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy
slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést
(např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Právo nezbytné cesty
v zásadě nelze zřídit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li
parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy [rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Ke zřízení práva cesty k obytnému domu z judikatury dovolacího soudu vyplývá,
že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a
proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by
vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit
cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť nepůjde o
užívání komfortní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo
2977/2009). Věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes
zatížený pozemek procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu
chůze po přilehlém pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci,
kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého
pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu
jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004
(uveřejněný pod č. C 3 414 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých
hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a
dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení.
Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8610 v
Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení
mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na
www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, že nejsou naplněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty, neboť
nemovitost žalobce nepostrádá spojení s veřejnou cestou tak, jak je to v místě
obvyklé. Stávající spojení je sice nepohodlné, vyžadující určité úsilí, nicméně
postačující obvyklé potřebě nemovitosti. Žalobce však již od počátku řízení
poukazoval na zhoršený zdravotní stav manželky, který jí za stávajícího spojení
nedovoluje nemovitost užívat a tvrdil, že manželka je po operaci a pohybuje se
pouze o francouzských holích. Odvolací soud, aniž by se touto námitkou žalobce
dostatečně zabýval, uzavřel, že zdravotní stav manželky žalobce není významným
hlediskem pro povolení služebnosti nezbytné stezky a cesty. V případě úvahy o
zřízení věcného břemene však může být výrazně zhoršená pohyblivost manželky
žalobce (za předpokladu, že nebude jen krátkodobá), která s ním nemovitost řadu
let užívá, významným hlediskem pro to, aby soud za předpokladu, že by to
manželce žalobce významně ulehčilo a vlastníkům dotčených pozemků by to
objektivně nijak nepřitížilo, věcné břemeno v určitém rozsahu zřídit. Nejvyšší
soud poznamenává, že nezbytnou cestu lze povolit i s rozvazovací podmínkou
vázanou na dobu života člověka, jehož zdravotní stav je důvodem k povolení
nezbytné cesty v rozsahu převyšujícím průměrné, obvyklé potřeby spojení. V této
části je tak rozhodnutí odvolacího soudu předčasné a spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatel rovněž vymezil otázku procesního práva, a to „jak má soud postupovat
v případě rozporu mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení
a znaleckého posudku vyžádaného soudem.“, při jejímž řešení se měl podle názoru
žalobce odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od rozsudku ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, na
který dovolatel odkazuje, uvedl, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva
znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom
smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z
jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je
třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit
rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat
jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším
znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento
rozpor soud sám po slyšení obou znalců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6.
2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 nebo usnesení ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo
4153/2015).
V posuzované věci postupovaly nalézací soudy při provádění důkazu znaleckým
posudkem v souladu s ustálenou judikaturou, neboť přihlédly k oběma znaleckým
posudkům, a oba znalce též vyslechly. Ve spojení s ostatními provedenými
důkazy, zejména pak s místním šetřením, učinily závěr o dostatečném spojení
domu žalobce s místní komunikací, který dovolatel napadá. V rozhodnutí sp. zn.
21 Cdo 4543/2014 dovolací soud řešil zcela jinou situaci, kdy soud měl k
dispozici dva znalecké posudky se zcela odlišnými závěry, při stanovení obvyklé
ceny nemovitostí však vyšel pouze ze znaleckého posudku soudem ustanoveného
znalce. Nepřihlédl k závěrům druhého znaleckého posudku, ani znalce k jejich
rozdílným závěrům nevyslechl.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že již v rozsudku ze dne 23. 8. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 2128/2010 (dostupném na www.nsoud.cz), uzavřel, že důkaz
znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.
Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto
mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu
s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně
nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému
znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou
hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Pokud dovolatel v podstatné části dovolání podrobuje kritice hodnocení důkazů a
skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely,
dovolací soud k tomu poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné
na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Rovněž samotná
skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené
hodnocení je nesprávné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22
Cdo 2376/2004, Soubor č. C 3685, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz).
Neobstojí pak ani námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné. Vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu) totiž nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva,
na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak
uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.