22 Cdo 1979/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. F., zastoupeného
advokátem, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve
Strakonicích pod sp. zn. 7 C 249/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2004, č. j. 5 Co
505/2004-170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 3 175,- Kč k rukám JUDr. Z. L.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že na níže uvedených nemovitostech
nevázne věcné břemeno užívání pro žalovaného, neboť bylo zřízeno neplatnou
smlouvou. Uvedl, že věcné břemeno ve prospěch žalovaného zřídil bývalý vlastník
nemovitosti Ing. M. Č., který v době zřízení věděl, že jeho podnikání je
neúspěšné a že nutně povede ke konkurzu, jehož účinky se takto snažil vyloučit;
o hospodaření vlastníka byl žalovaný jako jeho spolupracovník informován.
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. listopadu 2003, č. j. 7 C 249/2002-114, určil, „že na objektu bydlení
čp. 105 ve S.., na stav. parc. č. 168 a na stav. parc. č. 168 o výměře 226
m² – zastavěná plocha a nádvoří tamtéž, zapsaných u Katastrálního úřadu ve
S. v katastru nemovitostí pro obec S. a k. ú. N. S. na LV č. 5834 nevázne věcné
břemeno užívání pro žalovaného J. F., zřízené v jeho prospěch smlouvou o věcném
břemeni ze dne 10. 8. 1998, podle níž byl povolen vklad práva do katastru
nemovitostí po č. j. V 3 – 1777/1998 s právními účinky vkladu ke dni 12. 8.
1998“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z protokolu o dražbě č. 12/2002, vydaného 13. 9.
2002 dražebníkem A., s. r. o., se sídlem ve S., shledal, že vlastníkem
předmětných nemovitostí se stal žalobce. Z listu vlastnictví příslušného
katastru nemovitostí pak zjistil, že na nemovitostech vázne věcné břemeno
užívání ve prospěch žalovaného, jež bylo založeno smlouvou o zřízení věcného
břemene uzavřenou 10. 8. 1998 mezi předchozím vlastníkem nemovitostí M. Č. a
žalovaným. Spočívalo v oprávnění žalovaného užívat nemovitosti bezplatně sedm
dnů v týdnu 24 hodin denně po dobu od 10. 8. 1998 do 31. 12. 2018. Z okolností
za nichž došlo k uzavření smlouvy o věcném břemeni a z pohnutek, jež k tomu
smluvní účastníky vedly, soud uzavřel, že jde o částečně neplatný právní úkon
podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) v části, ve které bylo
zřízeno věcné břemeno užívání pro žalovaného i k prostorám, které byly již
dříve pronajaty jiným osobám, a absolutně neplatný právní úkon podle § 39 ObčZ,
neboť odporuje zákonu; byla jím totiž snížena cena zástavy.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k
odvolání žalovaného, rozsudkem ze dne 9. dubna 2004, č. j. 5 Co 505/2004-170,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
především konstatoval, že v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene
užívání předmětných nemovitostí ve prospěch žalovaného na nich vázlo zástavní
právo. Podle zástavních smluv uzavřených 9. 3. 1995 a 10. 6. 1996 s A., a. s.
P., se měl zástavce zdržet jakéhokoliv jednání, které by mohlo vést ke vzniku
práv třetích osob k zastaveným nemovitostem, zejména k nim neměl zřídit právo
odpovídající věcnému břemeni. Uzavřením smlouvy o předmětném věcném břemeni
došlo k porušení § 163 odst. 1 ObčZ. Neuznal námitku žalovaného, že porušení §
163 odst. 1 ObčZ zakládá odpovědnost vlastníka nemovitosti, který zřídil
rozsáhlé neplatné věcné břemeno, pouze v rovině závazkově právní, bez věcného
právního dopadu. Konstatoval, že původní vlastník nemovitostí si počínal
způsobem, příčícím se dobrým mravům, a smlouva je tak neplatná podle § 39 ObčZ.
Uzavřel, že se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně včetně jeho
interpretace nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/97.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). Namítá, že mohl předmět svého vlastnictví – byť zatížený zástavním
právem - držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, tedy i
zatížit jej věcným břemenem, když ani instituty upravené v hlavě třetí druhé
části ObčZ (zástavní a zadržovací právo) neomezují vlastníka v jeho právu s
věcí nakládat. Toto právo nemůže být omezeno jinak, než zákonem, což se děje
výjimečně např. podle § 128 odst. 2, § 140 a § 145 odst. 1 ObčZ, popř.
ujednáním na základě výslovného ustanovení zákona - § 603 odst. 2 ObčZ. Dále
odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 24/95. Dodává, že
soudy obou stupňů nesprávně vyložily nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
90/97; jejich výklad je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že žalovaný připomíná obecně
známé a platné principy charakterizující obsah zástavního práva jako
zajišťovacího institutu a polemizuje se závěry napadeného rozhodnutí. V
konfrontaci s tím žalobce připomíná, že uzavření předmětné smlouvy o zřízení
věcného břemene o užívání celé zástavy bezplatně na desetiletí, a to dokonce
způsobem, kdy si vlastník zástavy ponechává prostřednictvím svého přítele
užitnou hodnotu zástavy pro sebe, je nepochybně neplatným právním úkonem podle
§ 39 ObčZ, neboť svým účelem a obsahem odporuje zákonu, zákon obchází a příčí
se dobrým mravům. Navrhuje, bude-li shledáno, že jde o dovolání přípustné, jeho
zamítnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Věcná břemena vznikají mimo jiné písemnou smlouvou (§ 151o odst. 1
ObčZ). Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu
nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 ObčZ).
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu v případě, že žaloba je
zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen
jeden z těchto důvodů; v takovém případě uplatnění principu procesní ekonomie
vede k tomu, že již není třeba zabývat se správností ostatních důvodů, které
vedly k zamítnutí. Ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v § 241a odst. 2
písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost
dovolacím důvodem se projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat
jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V dané věci soud prvního stupně považoval za důvod částečné neplatnosti
smlouvy o zřízení věcného břemene i to, že v době uzavření smlouvy byly
částečně pronajaty třetím osobám, takže šlo v této části o plnění nemožné (§ 37
odst. 2 ObčZ). Odvolací soud též důvod neplatnosti smlouvy podle § 39 ObčZ
spatřoval v tom, že jednání vedoucí k jejímu uzavření odporovalo dobrým mravům.
Tyto právní závěry však dovolání nenapadá a proto je dovolací soud nemohl
přezkoumat. Rozpor s dobrými mravy sám o sobě jako důvod pro absolutní
neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene podle § 39 ObčZ postačí, a proto
by již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda jsou správné závěry o tom, že
předmětná smlouva je v rozporu se zákonem.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu,
nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ je žalovaný
povinen uhradit žalobci náklady dovolacího řízení, které představují odměnu
advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 5 písm. c), §
10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3 100,- Kč a paušální
náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem
3 175,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může
žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu