NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
22 Cdo 1993/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A.
T., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o
určení vlastnictví k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C
209/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 6. května 2003, č. j. 20 Co 446/2002-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k rodinnému domku a
dalším nemovitostem níže specifikovaným. Tvrdila, že v domnění, že 3. 7. 2000
podepisuje pouze listinu o půjčce 80.000,- Kč zajištěné zmíněnými nemovitostmi,
podepsala kupní smlouvu, kterou nemovitosti prodala žalovanému. Protože jí jako
osobě, která neumí číst ani psát (naučila se pouze podepsat se) nikdo nic
bližšího k věci nevysvětlil, pokládala kupní smlouvu za neplatnou pro
nedodržení podmínek stanovených v § 40 odst. 5 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“).
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. července 2002, č. j. 7 C 209/2000-101, výrokem pod bodem I. učil, „že
žalobkyně je výlučnou vlastnicí rodinného domu čp. 42 na stavební parcele č.
84, dále stavební parcely č. 84, pozemkové parcely č. 104/3 - zahrady,
pozemkové parcely č. 109/4 – trvalý travnatý porost, pozemkové parcely č. 142/5
– ostatní plocha, pozemkové parcely č. 131/1 – orná půda, pozemkové parcely č.
109/6 – orná půda a pozemkové parcely č. 109/7 – orná půda, to vše v
katastrálním území S.“. Výrokem pod bodem II. zamítl vzájemný návrh žalovaného,
kterým se na žalobkyni domáhal povinnosti vyklidit uvedené nemovitosti. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která neumí číst
ani psát a umí se jen podepsat, podepsala 3. 7. 2000 kupní smlouvu, kterou
převedla na žalovaného předmětné nemovitosti za kupní cenu 320.000,- Kč. Soud
tuto smlouvu shledal neplatnou, neboť byla uzavřena, aniž bylo respektováno
ustanovení § 40 odst. 5 ObčZ. S jejím textem se žalobkyně nemohla seznámit,
neboť jí smlouvu při jejím uzavírání a podepisování nikdo nepřečetl, ani
nesdělil její obsah. Takto byla vyloučena danost vůle podle § 37 ObčZ; proto je
smlouva absolutně neplatná. Soud dále zjistil, že žalobkyně shora zmíněnou
kupní cenu neobdržela; dostala jen 80.000,- Kč, nikoliv jako kupní cenu, ale
jako půjčku.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. května
2003, č. j. 20 Co 446/2002-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v postatě ztotožnil s
hodnocením věci soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání a tvrdí, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětná kupní
smlouva byla uzavřena v souladu s § 46 odst. 1 ObčZ. Vytýká, že soud prvního
stupně nevyhověl návrhu na doplnění dokazování sdělením Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy o skutečném stavu gramotnosti žalobkyně. Dále dovolatel
uvádí, že žalobkyně před podpisem kupní smlouvy nesdělila, že neumí číst a
psát, chovala se ale jako plně gramotná a listiny bez jakýchkoliv výhrad
podepsala. Při tom byli přítomni syn a dcera žalobkyně, kteří gramotní jsou a
syn listiny četl a jejich obsah žalobkyni sdělil. Tvrzení odvolacího soudu, že
„nikdo žalobkyni text kupní smlouvy nepřečetl a ani jí nesdělil její obsah“, je
v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Žalovaný dále odkazuje na § 49a
ObčZ, kterého se žalobkyně rovněž dovolávala. K tomu připomíná, že ve smyslu §
40a ObčZ se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám
způsobil. Za omyl podle § 49a ObčZ nelze považovat takový, který si jednající
osoba způsobila sama. Žalobkyně si byla vědoma významu svého podpisu a tedy i
případných následků pro sebe. Peníze za prodej domu potřebovala nezbytně na
úhradu dluhů; chtěla se odstěhovat do Prahy a půl roku před prodejem domu
žalovanému jej chtěla prodat jiné osobě, ale z prodeje sešlo. Když nemovitosti
prodala žalovanému, z domu se dobrovolně vystěhovala. Z ničeho nevyplývá, že by
žalovaný žalobkyni uvedl v omyl. Ten chtěl nemovitosti koupit a skutečnosti
ohledně půjčky 80.000,- Kč tvrdila pouze žalobkyně. Dovolatel posléze odkazuje
na § 3 odst. 1 ObčZ a uvádí, že žalobkyně z nějakých důvodů svoji negramotnost
tajila, což vyplývá z její výpovědi i z výpovědi její dcery. Žalobkyně
nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvrátila dobrou víru žalovaného či
potvrdila jeho jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Naopak
žalobkyně zneužila svojí negramotnosti ve svůj prospěch. Soud hodnotil
provedené důkazy jednostranně ve prospěch žalobkyně a ač se okolo půjčky důkazy
značně rozcházely, soudy s neotřesitelnou jistotou konstatovaly, že se v daném
případě nejednalo o prodej, ale o půjčku. Uzavírá, že soud při hodnocení důkazů
nepostupoval podle § 132 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a neprovedl
ve smyslu § 120 odst. 3 OSŘ další důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle
tohoto ustanovení, jen dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ, a je-li dovolání přípustné, též v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. V dovolání
proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci byly pro posouzení věci rozhodné dvě skutečnosti: zda tu byla vůle
žalobkyně nemovitost převést a zda – vzhledem k tomu, že žalobkyně neumí číst –
byla tato vůle, pokud tu byla, vyjádřena právně významným způsobem. K úspěchu
žaloby stačila negativní odpověď i na jednu z těchto otázek. Soudy v nalézacím
řízení dospěly k závěru, že žalobkyně dům prodat nechtěla, a že tu tedy byl
nedostatek vůle. Jde o skutkové zjištění, nikoliv o právní posouzení, a toto
zjištění nemůže učinit z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí ve smyslu
uvedeném shora. Navíc bylo učiněno v souladu se stávající judikaturou (např. v
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30
Cdo 2781/99, se uvádí: „Na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze
usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li
učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt
projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým
projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba
posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich
vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr“. Již sama skutečnost, že tu
nebyla vážná vůle, k zamítnutí postačuje; nicméně i závěr o nedostatku formy je
v souladu s judikaturou (viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz
48/77, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů, díl IV., Praha 1986, s. 463). Odkaz dovolatele na
§ 40a ObčZ není případný, neboť toto ustanovení se týká jen relativní
neplatnosti, zatímco v dané věci šlo o neplatnost absolutní. Skutkové námitky
dovolatele jsou pro posouzení přípustnosti dovolání, jak bylo uvedeno shora,
nevýznamné a nelze k nim přihlížet.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 věty první
OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá
právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu