22 Cdo 1997/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce B., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: l) Š. Č. a 2) M.
S., oběma zastoupeným advokátem, o odstranění staveb, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 409/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. září 1998, č.j. 54 Co 311/98, 54 Co 312/98-96, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1998, č.j. 54 Co
311/98, 54 Co 312/98-96, ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 19. září 1997, č. j. 8 C 409/93-75, ve znění usnesení ze dne
29. září 1997, č. j. 4 C 409/93-78, tak, že žaloba na odstranění garáže
žalovanými se zamítá, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se ve
vztahu k druhému žalovanému zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září
1998, č.j. 54 Co 311/98, 54 Co 312/98-96, ve výroku, kterým byl změněn rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. září 1997, č. j. 8 C 409/93-75, ve znění
usnesení ze dne 29. září 1997, č. j. 4 C 409/93-78, tak, že žaloba na
odstranění garáže žalovanými se zamítá, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů
řízení, se ve vztahu k prvnímu žalovanému zamítá.
III. Žalobce ani první žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. září 1997, č.j. 8 C
409/93-75 (ve znění usnesení ze dne 29. září 1997, č.j. 8 C 409/93-78), kterým
bylo vysloveno, že „žalovaný Š. Č. je povinen odstranit do 30 dnů od právní
moci rozsudku na pozemku č. parc. 1038 zapsaného u Katastrálního úřadu obce P.,
pro k. ú. S. na LV č. 2388 - garáž, která se nachází v jižním cípu tohoto
pozemku a která při pohledu z ulice na dům č. p. 2354 s ním sousedí jako první
objekt z pravé strany tohoto domu\" a že „žalovaný M. S. je povinen odstranit
do 30 dnů od právní moci rozsudku na pozemku č. parc. 1038 zapsaného u
Katastrálního úřadu obce P., pro k. ú. S. na LV č. 2388 - garáž, která se
nachází úplně v rohu jižního cípu tohoto pozemku a která při pohledu z ulice na
dům č.p. 2354 s ním sousedí jako druhý objekt z pravé strany tohoto domu\",
tak, že se zamítá žaloba na odstranění garáží žalovanými z pozemku č. parc.
1038 zapsaného u Katastrálního úřadu obce P. pro kat. úz. S.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemek, na kterém se
předmětné garáže nacházejí, byl ve správě Obvodního podniku bytového
hospodářství v P., který dne 22. června 1970 uzavřel dohodu se Š. Č. a M. S. o
dočasném užívání části tohoto pozemku na neurčitou dobu v části, na které si
mohou postavit zděné garáže. Ty byly podle stavebního povolení postaveny,
kolaudovány a užívány. Dohoda obsahovala ustanovení, že ji lze oboustranně
vypovědět doporučeným dopisem měsíc předem a zemře-li stavebník, přejde právo
užívání pozemku na toho dědice, který zdědí garážované vozidlo. Dědicem Š. Č.
(zemřel 4. 8. 1990) se stal první žalovaný. Předmětný pozemek byl v roce 1992
vydán podle zákona č. 87/1991 Sb. restituentkám R. K., J. S. a B. T., které jej
posléze převedly na P. H., který nemovitost vložil do žalující společnosti.
Dopisem z 1. 11. 1993 vyzval žalobce žalované, aby ve smyslu dohody o dočasném
užívání pozemku odstranili garáže a uvedli pozemek do původního stavu, což
žalovaní odmítli. Soud prvního stupně věc s odkazem na § 126 odst. 1 obč. zák.
žalobě vyhověl,
Odvolací soud se s právním názorem soudu prvního stupně neztotožnil. Dohody o
dočasném užívání předmětného pozemku posoudil s ohledem na přechodná ustanovení
obč. zák. v platném znění jako nájemní smlouvy podle § 663 občanského
zákoníku, podle kterého pronajimatel přenechává za úplatu nájemní věc, aby ji
dočasně užíval. Nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu lze zrušit,
nedojde-li k dohodě, pouze výpovědí, přičemž pro vyklizení platí zákonné lhůty
pouze tehdy, není-li smlouvou stanoveno jinak (§ 677 a 678 občanského
zákoníku). Předmětné dohody o dočasném užívání pozemku byly v roce 1970
uzavřeny v souladu s tehdy platnou vyhláškou o správě národního majetku č.
104/1966 Sb. Pochybnosti nevzbuzuje ani ujednání o možnosti výpovědi dohody,
účelově vázané na užívání garáží a dohoda není v rozporu s platným právem.
Nelze tedy vyloučit uplatnění výpovědi z nájmu. Pokud jde o tuto výpověď, bylo
v řízení prokázáno pouze to, že žalobce vyzval druhého žalovaného (u prvého
žalovaného nebyla výzva provedeným dokazováním doložena) k odstranění garáže ve
smyslu dohody o dočasném užívání pozemku, avšak tento akt nelze hodnotit jako
výpověď z nájmu. Rovněž jednání žalobce s žalovanými o vyklizení pozemku za
určitou peněžní náhradu nelze považovat za jednostranný úkon žalobce, který by
mohl být posouzen jako výpověď nebo dokonce dohoda o zrušení smlouvy. Žalovaní
neužívají předmětné části pozemku neoprávněně (protiprávně nebo bez právního
důvodu). I kdyby byla dána platná výpověď z nájmu, nebyl by správný názor soudu
prvního stupně o povinnosti žalovaných garáže odstranit. Nepochybně by se
jednalo o konflikt výkonu dvou vlastnických práv, a závěr, že právo vlastníka
pozemku nemůže být omezeno vlastnickými právy majitelů garáží na pozemku, z
jehož nájmu dostali výpověď, nemá oporu v zákoně. To by znamenalo že
vlastnické právo k pozemku je nadřazeno vlastnickému právu ke stavbě, což
odporuje § 124 občanského zákoníku. Domáhat se nemovitosti lze pouze žalobou na
její vyklizení. Je-li z titulu vlastnického práva žalováno na odstranění
stavby, nelze přehlédnout § 135c obč. zák., který upravuje možnost odstranění
stavby na cizím pozemku, ale pouze stavby, která byla zřízena někým, kdo na to
neměl právo. Předmětné stavby, ač se nacházejí na cizím pozemku, byly zřízeny
při splnění všech potřebných náležitostí, řádně kolaudovány a postaveny někým,
kdo k tomu byl oprávněn. Spor při střetu dvou vlastnických práv, k němuž došlo,
lze proto řešit jiným způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 238 odst. l písm. a) o. s. ř., a uplatňuje dovolací
důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Skutečnost, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, spatřuje ve zjištění odvolacího soudu, že žalobce nedal žalovaným
výpověď z uzavřených smluv o dočasném užívání předmětného pozemku. Tvrdí, že 3.
6. 1993 zaslal oběma žalovaným dopis, v němž jasně projevil úmysl vypovědět
uzavřené smlouvy k 1. 7. 1993. Výpověď sice adresoval paní V. Č., neboť neznal
uspořádání dědických poměrů, avšak to nemůže mít vliv na platnost výpovědi. Oba
žalovaní byli o výpovědi informováni též dopisem právního zástupce žalobce z
12. 10. 1993 a 1. 11. 1993. Z výpovědi i z dalšího jednání žalobce vyplývá vůle
žalobce ukončit dohodu o dočasném užívání pozemku a žalovaní v průběhu jednání
o mimosoudním vyrovnání ani platnost, ani existenci dohody nezpochybnili.
Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, dovozuje z výkladu dohod o dočasném užívání předmětného
pozemku. Uvádí, že oprávnění žalovaných postavit garáže na cizím pozemku a
jejich následné užívání bylo založeno jen na dohodách z roku 1970. Dohody
umožňovaly skončit užívání výpovědí bez udání důvodů, s výpovědní lhůtou jeden
měsíc. Šlo tedy o vztah krátkodobý, založený na obligačním závazku. V případě
dání výpovědi zaniká oprávnění žalovaných pozemek užívat a zároveň vzniká
povinnost stavby odstranit. To plyne z čl. VI. dohody, podle něhož byl
stavebník (žalovaný) povinen stavbu odstranit a pozemek uvést do původního
stavu. Jako příklad postupu při skončení užívání pozemku je zde uvedeno
nařízení demolice stavebním úřadem, což nicméně neznamená, že neexistují i jiné
důvody, pro něž by byli žalovaní povinni vybudované stavby odstranit (jde např.
o výpověď ze strany vlastníka pozemku). Jiný výklad tohoto ustanovení
nepřichází v úvahu. Jestliže odvolací soud nezpochybnil platnost dohod o
dočasném užívání pozemku, je zřejmé, že v případě jejich ukončení zaniká titul
pro užívání předmětného pozemku pro oba žalované a vzniká jim povinnost stavby
odstranit. Uvádí, že „není tedy pravdou, že by došlo k právně neřešenému
střetu dvou vlastnických práv, a to práva vlastníka pozemku a práva vlastníků
staveb, protože právo vlastníků staveb na jejich setrvání na předmětném
pozemku skončilo spolu s uplynutím výpovědi dohody o dočasném užívání
pozemku.\" Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu
oprávněnou, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., že jsou
uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c/, d/ o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a
shledal dovolání ve vztahu ke druhému žalovanému důvodným; ve vztahu k prvnímu
žalovanému dovolání důvodné není.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaní užívají pozemek žalobce na
základě nájemní smlouvy, uzavřené na dobu určitou, přičemž žalobce jim nedal
výpověď z nájmu. I kdyby však výpověď dána byla, vyplývá z úvah odvolacího
soudu, že by žalobě nebylo možno vyhovět, neboť by šlo o konflikt výkonu dvou
vlastnických práv (k pozemku a ke stavbě na něm umístěné), přičemž vlastnické
právo k pozemku není nadřazeno právu ke stavbě.
Žalobce již v návrhu na zahájení řízení tvrdil, že žalovaní byli
„opětovně dopisy ze dne 1. 11. 1993 vyzváni, aby stavby odstranili a pozemek,
ve smyslu dohody ze dne 22. 6. 1970, uvedli do původního stavu vlastním nákladem
\", a navrhl provedení důkazu touto listinou. Odvolací soud pak konstatoval, že
„tuto listinu není možno podle obsahu hodnotit jako výpověď z nájmu\". Podle §
129 odst. 1 o. s. ř. důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při
jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Odvolací soud (ani soud
prvního stupně) však důkaz uvedenou listinou neprovedl, a účastníci tak neměli
možnost vyjádřit se k ní v rámci vyjádření k provedenému dokazování (§ 118
odst. 3 o. s. ř.). V uvedené části tak rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.
s. ř.). Lze podotknout, že při hodnocení obsahu dopisu ze dne 1. 11. 1993 bude
třeba vycházet z § 35 odst. 2 obč. zák., podle kterého právní úkony vyjádřené
slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem. Bude třeba zejména učinit závěr, k čemu směřuje vůle
žalobce, vyjádřená v předmětném dopise, a zda ji lze chápat jinak než jako
výpověď z nájmu pozemku. Přitom samotná skutečnost, že obrat „výpověď z nájmu\"
se v dopise nevyskytuje, není pro posouzení věci rozhodující\".
Odvolací soud dospěl ke zjištění, že nebylo prokázáno, že by dopis ze
dne 1. 11. 1993 byl doručen i prvnímu žalovanému. Toto zjištění má oporu v
obsahu spisu. Výpověď daná žalovaným mohla být účinná jen v případě, že by jim
byla řádně doručena; povinnost důkazní i břemeno tvrzení ohledně této
skutečnosti tíží žalobce. Žalobce však soudu nepředložil doklad o doručení nebo
jiný důkaz, svědčící o doručení výpovědi prvnímu žalovanému. Doručení výpovědi
na adresu a jméno matky prvního žalovaného, která nebyla nájemkyní pozemku,
nemělo žádné právní účinky; výpověď totiž nemůže být účinná, není-li adresována
subjektu práva, které má být vypovězeno, a to ani v případě, je-li adresována
osobě tomuto subjektu blízké. Skutečnost, že žalobce nevěděl, kdo je po smrti
bývalého nájemce pozemku jeho právním nástupcem nemůže zhojit vadu výpovědi,
která byla dána třetí osobě. Pokud dovolatel poukazuje na skutečnost, že první
žalovaný během jednání o mimosoudním vyrovnání existenci výpovědi nezpochybnil,
je třeba uvést, že ze samotné skutečnosti, že žalovaný o výpovědi věděl nelze
dovodit, že mu byla doručena. První žalovaný mohl o výpovědi vědět z
korespondence, o které se zmiňuje i žaloba (tedy z jiných dopisů, než z 1. 11.
1993), včetně té, která byla adresována jeho matce. Ačkoliv žalovaní doručení
výpovědi popřeli (viz č.l. 81), žalobce nepředložil důkaz, že by prvnímu
žalovanému byla doručena. Proto zjištění odvolacího soudu o tom, že nebylo
prokázáno doručení výpovědi prvnímu žalovanému má oporu v obsahu spisu a
dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. tak ve vztahu k
tomuto zjištění není dán. Nebylo-li doručení výpovědi prvnímu žalovanému
prokázáno, bylo by nadbytečné se ve vztahu k němu zabývat tím, zda předmětný
dopis z 1. 11. 1993 je skutečně výpovědí a jaké má právní důsledky. Proto bylo
dovolání proto rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byla zamítnuta
žaloba proti prvnímu žalovanému, jako nedůvodné zamítnuto (§ 243b odst. 1 o. s.
ř., věta před středníkem).
Dovolací soud nesdílí právní názor, že v případě, že na pozemku umístí
nájemce stavbu, nemůže se vlastník pozemku po zániku nájemního vztahu domáhat
odstranění této stavby. Podle § 123 obč. zák. je vlastník v mezích zákona
oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a
užitky a nakládat s ním. Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 obč. zák.).
Vlastník se žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. nemůže domáhat ochrany
vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého
práva, které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a
zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) anebo může vyplývat ze
zákona (například sousedská práva). V této souvislosti se hovoří o tzv.
námitkách proti vlastnickým žalobám. Pokud však stavebník zřídí na základě
dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody
oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po
jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně
umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka
pozemku, který se může podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění
stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou
stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka
proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu. Tyto zásady
se uplatní i v případě, že právo, jehož obsahem je dočasné umístění stavby
na pozemku, zanikne jinak. V případě, že stavebník umístí stavbu na cizím
pozemku na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami
vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní
právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu.
Lze poukázat i na skutečnost, že v občanském právu se uplatňují
principy právní jistoty a ochrany dobré víry. Pokud účastníci uzavřou
smlouvu, jejímž obsahem je přenechání pozemku ke zřízení stavby na časově
omezenou dobu, vycházejí nutně z toho, že po uplynutí této doby bude stavba
odstraněna a práva vlastníka pozemku budou po odpadnutí omezení, vyplývajících
ze smlouvy, opět obnovena (\"pružnost\" vlastnictví). V případě, že je
uzavírána nájemní smlouva za účelem postavení stavby, musejí účastníci vycházet
z dočasnosti této stavby; v opačném případě by musel stavebník získat časově
neomezené právo ke stavbě (např. právo vlastnické, právo odpovídající věcnému
břemeni anebo v době před 1. 1. 1992 právo osobního užívání pozemku). Výklad,
který zaujal odvolací soud, podle kterého by se vlastník pozemku v takových
případech nemohl domáhat odstranění stavby, je s uvedenými principy v
rozporu a vede ve svých důsledcích ke směšování účinků věcných a obligačních
práv a zakládá stav, obdobný nucenému odnětí vlastnického práva. Rozhodnutí
odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř.].
K právnímu názoru odvolacího soudu, že nejde-li o neoprávněnou stavbu
(§ 135c obč. zák.), může vlastník pozemku, na kterém je stavba umístěna,
uplatnit jen žalobu na vyklizení pozemku, dovolací soud poznamenává, že naopak
se nelze domáhat odstranění stavby, která je nemovitou věcí, žalobou na
vyklizení pozemku, neboť na základě rozsudku, ukládajícího vlastníkovi
stavby vyklizení pozemku, by nebylo provedení výkonu rozhodnutí podle § 340 a
násl. OSŘ možné. Ustálená soudní praxe vychází z toho, že výkonem
rozhodnutí vyklizením nemovitosti lze dosáhnout pouze odstranění movitých
věcí z této nemovitosti; je tomu tak i z toho důvodu, že § 343 a násl. o.
s. ř., které upravují nakládání s věcmi odstraněnými z vyklizovaného
objektu, nelze na věci nemovité (stavby) aplikovat. Podle § 343
odst. 1, 2 OSŘ se věci odstraněné z vyklizovaného objektu odevzdávají
povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho rodiny. Není-li
přítomen vyklizení nikdo, kdo by mohl věci převzít, nebo je-li
převzetí věcí odmítáno, sepíší se věci a dají se do úschovy orgánu
obce. Předseda senátu vyrozumí povinného o tom, že jeho věci byly dány do
úschovy. Je zřejmé, že toto ustanovení se nemůže týkat nemovitých
staveb, které po odstranění jako nemovité věci v právním smyslu
zaniknou. Nemovitou stavbu nelze z pozemku, na kterém je umístěna, přemístit
jinam; v úvahu připadá pouze její odstranění, jehož se dosáhne provedením
demoličních prací. Proto vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba,
jejímž vlastníkem je někdo jiný, se může i v případě, že nejde o neoprávněnou
stavbu ve smyslu § 135c ObčZ domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §
126 odst. 1 ObčZ žalobou na odstranění stavby. Rozhodnutí, jímž se ukládá
odstranění stavby, lze vykonat podle § 350 OSŘ, který upravuje výkon
rozhodnutí provedením prací a výkonů.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání, pokud směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu v části, týkající se druhého žalovaného, je důvodné. Proto
nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v této části, jakož i navazující
výroky o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným zrušit (§
243b odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k
dalšímu řízení (243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro
odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O nákladech
dovolacího řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (243d odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu žalobce a prvního
žalovaného vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a prvnímu
žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b
odst. 4, § 224 odst. l, § 142 odst. l o.s.ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2000
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková