22 Cdo 2003/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Jany Hráchové, ve věci
žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. R. a 2) A. R.,
zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Příbrami
pod sp. zn. 11 C 16/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 10. května 2000, č. j. 23 Co 211/2000-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2000, č. j. 23 Co
211/2000-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
17. 6. 1998, č. j. 11 C 16/97-82, zamítl žalobu, aby „žalovaným bylo uložena
povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku odstranit rekreační chatu se
studnou a venkovními úpravami, to je vodovodní přípojkou, kanalizační
přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou
dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků žalobce parc. č.
525/1 a 525/2 v katastrálním území H.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že F. Ch. postavil v roce 1962
na pozemku parc. č. 525/1 v kat. území H., který byl ve vlastnictví státu a v
užívání JZD N., se souhlasem tohoto JZD, „skládací přenosnou rybářskou boudu“,
kterou prodal 1. 7. 1970 žalovaným, i když nelze vyloučit, že v té době na
pozemku stál již dřevěný srub jako nemovitá stavba. Ten žalovaní přestavovali
tak, že vybudovali bez stavebního povolení rekreační dřevěnou chatu spojenou se
zemí pevným základem, jejíž podlahová plocha podle přiznání k domovní dani z
roku 1972 činila 13,5 m2. Nyní jde o stavbu o rozměrech 7,55 m x 6,15 m a
žalovaní vybudovali i na pozemku parc. č. 525/2 studnu, vodovodní přípojku,
kanalizační přípojku, žumpu, opěrné zídky, schody a zemní sklep. Ke stavbě
nemělo JZD N. ani MNV v N. připomínky, ač o ní věděli. Žalovaní už v roce 1972
požádali o dodatečné povolení stavby, ale MNV v N. o jejich žádosti nerozhodl. Nyní probíhá u stavebního úřadu - MÚ D. řízení o odstranění této stavby, které
bylo přerušeno do rozhodnutí soudu v této věci. Podle znaleckého posudku M. S. z 8. 6. 1995, který byl vyhotoven ve věci sp. zn. 10 C 123/94 soudu prvního
stupně, činila cena chaty, studny a venkovních úprav 193.610 Kč. Pozemkový úřad
Okresního úřadu v P. rozhodnutím z 29. 3. 1994 č.j. 3069/92, R IX/94, podle § 9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, určil, že vlastníkem pozemků
parc. č. 525/1 a č. 525/2, je žalobce. Rozsudkem soudu prvního stupně z 28. 6. 1995, č. j. 10 C 123/94-43, který nabyl právní moci 29. 8. 1995, byla žaloba,
kterou se žalobce domáhal přikázání stavby chaty do jeho vlastnictví, zamítnuta
pro nedostatek aktivní legitimace. Soud dospěl k závěru, že žalobce není
vlastníkem pozemků, na nichž se stavba chaty nachází, neboť rozhodnutí
pozemkového úřadu, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je vlastníkem pozemků,
nenabylo právní moci, protože nebylo doručeno žalovaným. Pozemkový úřad OÚ v P. rozhodnutím z 19. 12. 1995, č. j. 3069/RO-IX 43/95 zamítl návrh žalovaných na
obnovu řízení o vydání předmětných pozemků a uvedené rozhodnutí bylo k odvolání
žalovaných potvrzeno rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu, č. j. 2385/96-3153, z 2. 8. 1996. K tvrzení žalobce, že stavba chaty ohrožuje lípu,
která se nachází na pozemku parc. č. 525/1 a je památným stromem, což žalobce
dokládal listinami - znaleckými posudky Ing. J. Ž. a Ing. Z. M., který stanovil
cenu lípy částkou 485.000 Kč, a dále stanoviskem A. o. p. a k. ČR, středisko
P., nařídil soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem Ing. J. K. Z tohoto
posudku, vyhotoveného 30. 12. 1997, soud prvního stupně zjistil, že ve
vzdálenosti 1 m od jižní stěny chaty roste lípa s objemem kmene 4,5 m, vysoká
27 m a s korunou o průměru 17 m. Jeden z vedlejších kmenů lípy je mírně
nakloněn a svojí korunou prakticky pokrývá půdorysnou plochu chaty. Ve výši
římsy střechy tento kmen zarůstá do římsy, která je proto vyříznutá na průměr
0,4 m a kmen ji vyplňuje. Chata pokrývá kořenovou soustavu lípy z 31,7 %,
ostatní stavby z 1,8 %.
Za téměř 30 let se vliv chaty a vedlejších objektů při
jejich běžném užívání (v chatě jsou kamínka a propanbutanový vařič) na
zdravotním stavu lípy neprojevil a lípa není provozem chaty bezprostředně
ohrožena. A. o. p. a k. ČR, středisko P., se vyjádřila, že je vhodné, aby lípa
byla vyhlášena památným stromem podle § 46 zákona č. 114/1992 Sb., dosud však
rozhodnuto nebylo. V katastru nemovitostí je pozemek parc. č. 525/1 veden jako
pastvina a č. 525/2 jako ostatní plocha. Pozemek parc. č. 525/1 je podle
místního ohledání ve svahu potoka, nachází se na něm vzrostlé stromy a
okrasné dřeviny a jde o místo vhodné k využití rekreačnímu, nikoli k
zemědělskému.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že
stavba chaty nebyla v době svého vzniku neoprávněnou stavbou ve smyslu § 221
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „ObčZ“) ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., neboť byla zřízena se souhlasem
JZD, které mělo pozemky parc. č. 525/1 a 525/2 v užívání. Jestliže chata není
neoprávněnou stavbou, nepovažoval soud prvního stupně za možné rozhodnout o
odstranění této stavby podle § 135c odst. l ObčZ ve znění po novele provedené
zákonem č. 509/1991 Sb. Soud prvního stupně dodal, že lípa na pozemku parc. č.
525/1 není jako památný strom stavbou chaty ohrožována, když ke dni jeho
rozhodnutí nebyla památným stromem ani prohlášena.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 5.1. 1999, č.j. 23
Co 686/98-106, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Uvedl, že z doposud provedeného dokazování je zřejmé, že od 1. 7. 1970,
kdy žalovaní koupili chatu jako věc movitou, došlo ke změně stavby na věc
nemovitou. Uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování o tom, kdy k
této změně došlo, s odůvodněním, že doba vzniku stavby je určující pro závěr,
jakého právního předpisu je třeba použít pro posouzení otázky, zda jde o
oprávněnou nebo neoprávněnou stavbu. Poukázal na § 868 ObčZ ve znění novely
provedené zákonem č. 509/1991 Sb., který stanoví, že podle platného ObčZ řídí
se i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992, ale jejich vznik, jakož i nároky z
nich vzniklé před 1. 1. 1992 se posuzují podle dosavadních předpisů. Odvolací
soud dále uvedl, že stavba, která vznikla v letech 1970 – 1972, tj. za
účinnosti § 221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb.,
nebo za účinnosti § 221 ObčZ ve znění této novely, tj. od 1. 4. 1983, byla
stavbou oprávněnou jen tehdy, pokud byla postavena na základě vlastnického
práva k pozemku nebo práva osobního užívání pozemku nebo práva stavby podle
zákona č. 50/1955 Sb. V daném případě byla chata postavena na státním pozemku,
který byl v užívání JZD, tj. pozemku zemědělském. Na takovém pozemku mohla být
chata postavena oprávněně občanem jen pokud by bylo podle § 8 zákona č. 53/1966
Sb. ve znění zákona č. 75/1976 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu,
rozhodnuto ONV o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu, dále rozhodnuto
příslušným ONV o přidělení pozemku do osobního užívání občana a poté vzniklo
občanovi právo na uzavření dohody o osobním užívání. V této souvislosti
považoval odvolací soud za nevýznamné, že k přestavbě chaty na věc nemovitou
představitelé tehdejšího MNV či ONV nebo JZD neměli připomínek nebo s ní
souhlasili.
Soud prvního stupně poté doplnil dokazování výslechem svědka M. S. a
žalované, přičemž svědek k tomu, kdy byla postavena chata jako stavba spojená
se zemí pevným základem nic podstatného neuvedl, a žalovaná setrvala na tom,
že už v roce 1970, když chatu žalovaní kupovali, měla pevné základy, v roce
1972 byla provedena první přestavba (zakrytí verandy), v roce 1974 rozšířena
veranda, postaven komín a v roce 1990 nová střecha. Soud prvního stupně po
takto doplněném dokazování vyšel z obsahu kupní smlouvy z 1 .7. 1970, jejímž
předmětem byla dřevěná přenosná rybářská bouda, a dospěl k závěru, že ke dni
tohoto převodu šlo o věc movitou. Chata se stala věcí nemovitou až po tomto
převodu, o nemovitost se nepochybně jednalo už v roce 1972, tj. v roce, kdy
žalovaní žádali o vydání dodatečného stavebního povolení a podali přiznání k
domovní dani. Dále uvedl, že šlo o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 221 ObčZ ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. F. Ch. měl od roku 1962
souhlas JZD jen ke stavbě přenosné rybářské boudy, nebylo mu zřízeno právo
osobního užívání pozemku ke stavbě chaty ani právo stavby na předmětném
pozemku. O tom žalovaní museli vědět. I kdyby chatu kupovali jako přenosnou
rybářskou boudu, ačkoliv šlo již o nemovitost, obcházeli tím platné předpisy
(smlouva o převodu nemovitosti by musela být registrována) a sami zřízení práva
osobního užívání pozemku také nedosáhli. Pokud koupili přenosnou rybářskou
chatu jako věc movitou, a pak ji přestavěli na věc nemovitou, šlo o stavbu na
cizím pozemku bez příslušného občanskoprávního oprávnění a tedy o neoprávněnou
stavbu ve smyslu § 221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č.
131/1982 Sb. Žalovaní nemohli ani vydržet právo odpovídající věcnému břemenu,
spočívající v právu vlastníků chaty užívat pozemek k této stavbě, neboť „k
oprávněné držbě pozemku mohlo dojít pouze na základě rozhodnutí o přidělení
pozemku do osobního užívání a následného uzavření dohody o osobním užívání
pozemku“. O neoprávněnosti držby museli žalovaní najisto vědět od roku 1972,
kdy se pokusili stavbu chaty legalizovat. Vzhledem k tomu, že „žalovaní jak v
průběhu odkoupení stavby od F. Ch., tak v dalším průběhu přestavby chaty
porušovali právní předpisy, a žalobce se domáhá ochrany svého vlastnického
práva k pozemku pod předmětnou chatou“, rozhodl soud prvního stupně o
odstranění stavby chaty podle § 135c odst. l ObčZ ve znění novely provedené
zákonem č. 509/1991 Sb. Současně uvedl, že „i když toto řešení nepovažuje za
optimální s ohledem na zjištění při místním šetření, kdy využití pozemku k
rekreačním účelům, tak jak je tomu v současně době je nejlépe vhodným řešením,
je jeho povinností chránit oprávněné zájmy vlastníka pozemku.“
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 10. 5. 2000, č. j. 23 Co 211/2000-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech
odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Odvolací soud,
aniž ohledně průběhu stavby chaty dokazování opakoval nebo doplnil, vyšel ze
zjištění, že „vznik přestavby věci movité započal v roce 1972, podle výpovědi
žalované k rekonstrukci chaty došlo v roce 1987 a v roce 1990 byla dokončena
přestavba věci movité na nemovitou - na chatu s verandou na betonové desce, s
nízkou podezdívkou o větších rozměrech a s verandou.“ Na tom, že k přeměně
původní věci movité na věc nemovitou došlo v letech 1987-1990 nic nemění to, že
chatě bylo v roce 1972 přiděleno evidenční číslo ani to, že od roku 1972
žalovaní platili z chaty domovní daň. I v přiznání k domovní dani byla uvedena
výměra chaty 13,2 m2 a v bodě 11 tohoto přiznání je vyškrtnuto, že by došlo ke
změně proti dosavadnímu stavu, jakož i důvod případně změny, spočívající v
přístavbě nebo jiných změnách. Dále odvolací soud převzal zjištění soudu
prvního stupně, že ke stavbě chaty jako věci nemovité nebylo vydáno stavební
povolení a žalovaným nebylo zřízeno právo osobního užívání k pozemku ke stavbě
chaty. Odvolací soud dále zjistil z rozhodnutí MÚ D. z 5. 3. 1998, kterým
provedl důkaz, že uvedený úřad a orgán ochrany přírody a krajiny zahájil 5. 3. 1998 řízení o prohlášení lípy na pozemcích za památný strom, když řízení
přerušil do pravomocného skončení tohoto řízení o odstranění stavby chaty. Odvolací soud také zjistil z přípisu A. o. a p. a k. ČR z 8. 1. 1998, čj. 6482/97-OPK, adresovaného MU D., že je doporučováno odstranění nepovolené
chaty, neboť ohrožuje strom, do něhož vážným způsobem zasahuje, pro
připravované ochranné pásmo stromu. Strom je ohrožen spalinami z komína, které
mohou způsobit jeho požár, dále komunálním odpadem při případné netěsnosti
jímky. Naopak suché větve starého stromu (více jak 200 let) mohou ohrožovat
stavbu chaty i jeho uživatele. Odvolací soud byl se soudem prvního stupně ve
shodě, že žalovaní nemohli vydržet právo odpovídající věcnému břemenu
spočívající v užívání pozemku ke stavbě chaty. Poukázal na to, že ObčZ ve
znění platném od 1. 1. 1964 vydržení tohoto práva neznal a jeho vydržení
upravila teprve novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb. Předmětem vydržení
však nemohla být práva odpovídající věcnému břemenu k pozemkům v socialistickém
vlastnictví nebo k těm, ke kterým měla socialistická organizace právo užívání
podle zvláštních předpisů (v daném případě JZD N.). Žalovaní by mohli vydržet
právo odpovídající věcnému břemenu až podle ObčZ ve znění novely provedené
zákonem č. 509/1991 Sb., nebyli však v dobré víře, že jim takové právo náleží. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že stavbu chaty na předmětném
pozemku je stavbou neoprávněnou podle § 221 ObčZ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 131/1982 Sb, a její vypořádání posuzoval podle § 135c
ObčZ ve znění novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb., dospěl odvolací soud k
závěru, že jde o neoprávněnou stavbu podle § 221 ObčZ ve znění novely provedené
zákonem č. 131/1982 Sb. a podle tohoto ustanovení také rozhodl o jejím
odstranění. Protože přeměnou stavby na rekreační objekt nebyly respektovány
zájmy hájené v daném území a bylo zahájeno řízení k ochraně stromu, do kterého
stavba zasahuje, byly podle odvolacího soudu splněny podmínky podle § 221 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., když vlastník pozemku
se stavbou nesouhlasí a navrhuje její odstranění, nikoli, aby mu byla
přikázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho
přípustnost dovozují z § 238 odst. l písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítají
nesprávnost závěru odvolacího soudu, že stavba chaty jako věc nemovitá vznikla
až v letech 1987-1990. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaní žádali již v
roce 1972 o dodatečné stavební povolení k chatě, na základě přiznáni k domovní
dani z roku 1972 bylo chatě v roce 1975 přiděleno evidenční číslo. Také svědek
L. vypověděl, že už tehdy šlo o stavbu spojenou se zemí pevným základem. Chata
tedy jako nemovitost vznikla již v roce 1972, a přestavba chaty z věci movité
na věc nemovitou netrvala, jak zjistil odvolací soud po jakési „přechodné
období“ od roku 1972 do roku 1990. Žalovaní nesouhlasí ani se závěrem
odvolacího soudu, že jako vlastníci chaty nevydrželi právo odpovídající věcnému
břemenu, spočívající v právu vlastníků chaty užívat pozemek parc. č. 525/1 k
této stavbě. Žalovaní zachovali obvyklou opatrnost, když stavbu postavili se
svolením JZD N. a už v roce 1972 podali přiznání k domovní dani z chaty. Ani
MNV v N. je neupozornil na nutnost vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu a
přidělení pozemku do osobního užívání. Také stavební řízení, zahájené v roce
1972, vlastně dosud neskončilo. Pokud by bylo řádně vedeno, mohly nedostatky v
užívání pozemku vyjít najevo. Žalovaní užívají chatu nepřetržitě 30 let a jsou
přesvědčeni, že jsou důvody pro postup podle § 135c odst. 3 ObčZ ve znění
novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., když stavba chaty se nachází na
pozemku zarostlém křovinami a nevhodném k zemědělskému využití. Stavba chaty
vlastníka pozemku neomezuje a neruší ani ráz krajiny. Žalovaní považují
„problém s lípou za zástupný, který slouží jejich perzekuci, ačkoliv to byli
oni, kdo se o lípu starali a udržovali ji“. Není ani jasné, co odvolací soud
mínil pojmem „zájmy hájené na daném území“. Žalovaní navrhli, aby rozsudky
soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k
dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Odvolací soud
správně aplikoval § 221 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. Stavba chaty je neoprávněnou stavbou, neboť žalovaní nebyli
osobnímu uživateli pozemku a nemohli ani vydržet právo odpovídající věcnému
břemenu, spočívající v užívaní pozemku stavbou chaty, neboť existoval jen
souhlas JZD ke stavbě dřevěného přenosného stanu. Odstranění chaty je také
jediným možným řešením vhledem k ohrožení stromu - lípy, pod kterým je chata
umístěna, přičemž strom naopak ohrožuje pádem větví stavbu chaty a žalobce je
vystaven riziku, že jako vlastník stromu by byl za takto vzniklou škodu
odpovědný. Po odstranění chaty hodlá žalobce pozemek užívat jako zahradu.
Nejvyšší soud ČR provedl řízení o dovolání podle části dvanácté, hlavy
první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů platných k 31.
12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky
řízení, dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
V dané věci odvolací soud usnesením z 5. 1. 1999, č. j. 23 Co
686/98-106, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta.
V uvedeném rozsudku odvolací soud vyslovil pro soud prvního stupně závazný
právní názor - že stavba chaty náležející žalovaným na pozemcích žalobce, pokud
vznikla jako věc nemovitá v době od roku 1970 do 31. 12. 1991, je neoprávněnou
stavbou jak ve smyslu § 221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č.
131/1982 Sb., tak podle § 221 ObčZ ve znění této novely. Soud prvního stupně
pak rozsudkem z 25. 10. 1999, č.j. 11 C 16/97-135, rozhodl tak, že žalobě
vyhověl (to znamená, že rozhodl jinak než v rozsudku předchozím) a uvedený
rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen. Jsou tedy splněny předpoklady
přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 238 odst. 1 písm.
b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
přípustné, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším
rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen, protože soud prvního stupně byl
vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí.
Pokud odvolací soud v rozsudku z 10. 5. 2000, č. j. 23 Co 211/2000-157,
dovolání nepřipustil, jde o rozhodnutí neúčinné, neboť přípustnost dovolání
vyplývá ze zákona.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §
242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ zjištěny
nebyly.
V řízení však došlo k vadě, která měl vliv na správnost rozhodnutí ve
věci, neboť odvolací soud vyšel ze zjištění, které však učinil v rozporu s
postupem, který mu ukládá občanský soudní řád. Podle § 213 odst. l OSŘ
odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
a podle odst. 2 téhož ustanovení odvolací soud může dokazování opakovat nebo je
i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může tedy doznat změn i v důsledku
odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny soudem prvního stupně. Zásadně je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů
soudem prvního stupně, aniž by je sám opakoval. Povaha důkazního prostředku a
zákonem předepsaný způsob provedení důkazu určuje možnosti odvolacího soudu
přijmout jiné hodnocení spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně. Má-li
odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědi
účastníka nebo svědka, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud
prvního stupně, jestliže sám důkaz neopakoval. Tak tomu v dané věci nebylo. Soud prvního stupně vyslechl žalovanou jako účastnicí řízení k průběhu
přestavby chaty. Ta vypověděla 18. 6. 1997 (čl. 18), že „v době, kdy jsme ji
kupovali, však již byla pevně spojena se zemí. Jednalo se o chatu, která byla o
menších rozměrech než v současné době, měla i verandu ... následně jsme
zjistili, že k ní není stavební povolení... roce 1972 jsme požádali o
stavební povolení, to však jsme nedostali … v průběhu následujících let jsme
chatu přestavěli do současné podoby ... ještě při rekonstrukci v r. 1987 a r. 1990 se tam byl z MNV někdo podívat a rekonstrukci odsouhlasil.“ Dále žalovaná
vypověděla před soudem prvního stupně 20. 9. 1999, že „… chatu jsme kupovali
od pana Ch. asi v roce 1970, již tehdy se nejednalo o srub, ale chata byla v
podstatě asi o 1,70 m menší, než je v současné době. Jinak už to mělo charakter
chaty, jak vyplynulo v původním řízení … My jsme potom chatu přestavovali s
povolením obce … jinak mohu odkázat na svoji výpověď v původním řízení.“ Soud
prvního stupně z obsahu kupní smlouvy z 1. 7. 1970, jejímž předmětem byla
dřevěná přenosná rybářská bouda, učinil zjištění, že ještě v roce 1970 byla na
pozemku 525/1 chata jako věc movitá, ale už v roce 1972 se jednalo o věc
nemovitou. Neuvěřil tedy výpovědi žalované, jak ohledně toho, co uváděla o
stavu chaty v roce 1970, tak o její přestavbě do roku 1972, když z toho, že
účastníci v roce 1972 požádali o dodatečné stavební povolení a podali přiznání
k domovní dani, dovodil, že v tomto roce šlo již o stavbu spojenou se zemí
pevným základem. Odvolací soud však, aniž opakoval výslech žalované, učinil
zjištění, že v roce 1972 byla provedena jen přístavba verandy původní přenosné
chaty a teprve v letech 1987-1990 byla postavena chata jako stavba spojená
se zemí pevným základem. Přitom ovšem vycházel kromě uvedených listin jen z
původní výpovědi žalované, jejíž výslech sám neopakoval, ačkoliv se v jejím
hodnocení od soudu prvního stupně odchýlil.
To se netýká závěru odvolacího soudu, že chata postavená jako věc
nemovitá na cizím pozemku byla stavbou neoprávněnou, neboť žalovaní nemohli
vydržet právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v právu užívat pozemek
ke stavbě chaty, když právě uvedený závěr žalovaní v dovolání zpochybňují.
Opírá se totiž jednak o nedostatek předmětu vydržení (podle § 135c odst. 3
ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. právo odpovídající
věcnému břemenu nemohlo vzniknout vydržením k pozemku v socialistickém
vlastnictví nebo který byl v užívání socialistické organizace podle zvláštních
předpisů), ale také o nedostatek oprávněné držby tohoto práva žalovanými.
Podle tvrzení žalovaných byli od roku 1972, kdy stavba chaty jako
nemovitá věc vznikla, v dobré víře, že jim náleží právo odpovídající věcnému
břemenu spočívající v užívání pozemku k této stavbě, neboť JZD, které mělo
pozemek v užívání, se stavbou souhlasilo.
Podle § 495 odst. l tehdy platného znění ObčZ, tj. ObčZ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. mohla věcná břemena vznikat jen ze
zákona a vydržení ObčZ v době od 1. 1. 1964 do 1. 1. 1983 jako způsob nabytí
práva odpovídajícího věcnému břemenu vůbec neupravoval. Teprve ObčZ ve znění
novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. v § 135c odst. 1 stanovil, že právo
odpovídající věcnému břemenu lze nabýt mimo jiné písemnou smlouvou, která ke
své účinnosti, vyžadovala registraci státním notářstvím nebo výkonem práva (§
132a). Podle § 135 odst. 2 ObčZ smlouvou mohla věcné břemeno zřídit i
socialistická organizace, která má právo užívání podle zvláštních předpisů.
Podle § 135a ObčZ ve znění této novely vlastníkem věci, která může být
předmětem osobního vlastnictví se stane občan, který má nepřetržit v držbě (§
132a odst. l) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let.
Obdobně pokud není stanoveno jinak nabude občan i právo odpovídající věcnému
břemenu (§ 132a odst. 2). Podle § 132a odst. l ObčZ ve znění novely provedené
zákonem č. 131/1982 Sb. kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má pokud není stanoveno jinak –
obdobná práva na ochranu, jakou má vlastník věci. Podle § 132a odst. 2 ObčZ ve
znění téže novely to platí obdobně o tom, kdo vykonává právo odpovídající
věcnému břemenu a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci
právo.
Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc
nebo právo patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Uvedené
podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav
držitele a posouzení toho, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je vždy
třeba hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka. Je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při
běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti daného případu po každém
požadovat, neměl, resp. nemohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří.
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, že mu věc nebo právo
patří, a to jen na takovém omylu, kterému se mohl při normální opatrnosti
vyhnout. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není
omluvitelný. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní, tj. omyl
spočívající v neznalosti nebo neúplné znalosti obecně závazných právních
předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků
právních skutečností.
Aby žalovaní mohli být od roku 1972 oprávněnými držiteli práva
odpovídajícího věcnému břemenu, museli by být v omluvitelném omylu, že jim
takové právo patří. Žalovaní ani výslovně nezmiňují, z jakého titulu dobrou
víru, že jim právo odpovídající věcnému břemenu patří, odvozovali. Pokud
souhlas JZD se stavbou chaty na pozemku, který byl v užívání JZD, považují za
smlouvu, uzavřenou mezi nimi a družstvem, pak nelze přehlížet, že právní úprava
platná v roce 1972 vůbec smluvní vznik tohoto práva neumožňovala, a od roku
1983 mohlo takové právo vzniknout jen smlouvou písemnou a státním notářstvím
registrovanou. Za těchto okolností však omyl, vycházející z neznalosti
jednoznačně formulovaných ustanovení občanského zákoníku, platných v době, kdy
žalovaní měli ujmout držby práva, omluvitelný není. Je tedy správný závěr
odvolacího soudu, že k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu
spočívající v právu vlastníků chaty užívat pozemek ke stavbě nemohlo pro
nedostatek oprávněné držby práva dojít.
Odvolací soud však pochybil, pokud vypořádání vztahu vzniklého
neoprávněnou stavbou posuzoval podle právní úpravy účinné v době jejího vzniku,
tj. v roce 1990, a to podle § 221 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., a nikoli podle právní úpravy účinné v době rozhodování, tj. podle § 135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Dovolací
soud se ztotožňuje se závěrem, použitelným i v dané věci, vysloveným v
rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, publikovaném
pod C 414, svazek 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck. Nejvyšší soud v něm uvedl, že pokud byla stavba
zřízena v roce 1977, je třeba posuzovat předpoklady její neoprávněnosti podle
tehdy platné právní úpravy (§ 221 ObčZ), pokud nebyla před 1. 1. 1992
vypořádána, bylo nutno při vypořádání vycházet již z § 135c ObčZ ve znění
novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Takový výklad vyplývá z povahy věci i
z textu § 868 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1191 Sb., podle
něhož se ustanoveními zákona řídí i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992. Úprava způsobu vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem
neoprávněné stavby v § 221 ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 a poté ve znění této novely v § 135c ObčZ, byla odlišná. Podle § 221
mohl soud rozhodnout na návrh vlastníka pozemku (nebo toho, kdo měl pozemek ve
správě nebo mu bylo k němu zřízeno právo osobního užívání) přikázat stavbu
navrhovateli, ledaže by tomu bránily důvody zvláštního zřetele hodné, zejména
že stavebník byl v dobré víře, že stavbu zřizuje oprávněně. Dále soud mohl,
jestliže to bylo v zájmu společnosti, po zjištění stanoviska příslušného
národního výboru rozhodnout, že stavebník je povinen na svůj náklad stavbu
odstranit. Konečně pokud důvody zvláštního zřetele hodné bránily rozhodnout
podle odstavce 1, mohl soud na návrh vlastníka stavby upravit vztahy k pozemku,
na němž stavba byla zřízena, zejména tím, že zrušil právo osobního užívání k
tomuto pozemku nebo zřídil bezplatně anebo za náhradu věcné břemeno, které je
hospodářsky nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Podle § 135c
odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem, zřídí-li někdo stavbu na cizím
pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout,
že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Podle § 135c
odst. 2 pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do
vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Podle §
135c odst. 3 soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem
stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné
k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Hledisko účelnosti, kterým § 135c ObčZ
ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. zákon podmiňuje odstranění
stavby, je třeba posuzovat objektivně s přihlédnutím ke všem okolnostem
konkrétního případu. Kromě hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby
vznikla, je třeba přihlížet i k rozsahu a druhu pozemku, zastavěného stavbou,
resp.
k tomu, jak stavba brání vlastníku pozemku v jeho využití, zda
vlastníka pozemku, resp. jeho majetek ohrožuje, zda byla stavba postavena v
dobré víře. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku
nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a význam mají i
důvody, pro které nezakročil proti stavbě po delší dobu. V tomto smyslu
mohla mít vada řízení, spočívající v postupu odvolacího soudu při zjištění doby
vzniku stavby, vliv na správnost na rozhodnutí ve věci samé.
nesprávné právní posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska dovolacích důvodů podle §
241 odst. 3 písm. b) a d) nesprávný a proto byl podle § 243d odst. l a 2 OSŘ
zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu