22 Cdo 2014/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců:
A) J. H., zastoupeného advokátem, B) M. P., C) V. P., a D) Z. P., všech
zastoupených Z. P., proti žalovaným: 1) V. V., a 2) K. V., o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C
123/2000, o dovolání žalobce A) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. června 2001, č. j. 26 Co 193/2001-68, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zastavěná plocha, vše katastrální území K.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou z 24. 10. 1994
B. H. prodal označené nemovitosti žalovaným za kupní cenu 20 000,- Kč. Právní
účinky smlouvy nastaly 27. 10. 1994. V katastru nemovitostí Katastrálního úřadu
v M. B. jsou na listu vlastnictví č. 958 pro kat. území K. jako vlastníci
označených nemovitostí zapsáni žalovaní. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé
Boleslavi z 24. 2. 1976, sp. zn. P 67/69, byl B. H. zcela zbaven způsobilosti k
právním úkonům.Tento rozsudek byl rozsudkem téhož soudu z 24. 1. 1979, č. j. P
67/69-102, změněn tak, že B. H. byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům
tak, že nebyl oprávněn jednat ústně a písemně s úřady a jinými orgány, a
rozsudkem ze 6. 8. 1996, č. j. P 50/87-154, byl zamítnut návrh B. H. na úplné
vrácení způsobilosti k právním úkonům s poukazem na znalecký posudek z oboru
psychiatrie, podle kterého nedošlo v průběhu choroby u B. H. k žádným
podstatným změnám. Žalobci jsou dědici zemřelého B. H. Na podkladě těchto
zjištění dospěl k závěru, že žalobci jsou v tomto sporu věcně legitimováni a že
s ohledem na probíhající řízení o projednání dědictví po B. H., kdy je třeba
zjistit rozsah jeho majetku, mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Dále dovodil, že rozsudkem z 24. 1. 1979 byla B. H. vrácena způsobilost k
právním úkonům, neboť pokud jím byl omezen ve způsobilosti jednat před soudy a
úřady, šlo o omezení ve způsobilosti procesní, nikoli hmotněprávní, takové
omezení je v rozporu se zákonem a nebylo možné k němu přihlížet. Jiný důvod
neplatnosti kupní smlouvy z 24. 10. 1994 nebyl shledán.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce A) rozsudkem
ze dne 20. června 2001, č. j. 26 Co 193/2001-68, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu věcnou
legitimaci mají i žalovaní, protože jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako
vlastníci sporných nemovitostí a žaloba proto nemůže směřovat než proti nim.
Omezení B. H. tak, že není oprávněn jednat s úřady a jinými orgány, rozsudkem z
24. 2. 1976, jímž byl změněn předchozí rozsudek z 24. 1. 1979, nelze pokládat
za omezení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu § 10 odst. 2 ObčZ a proto
rozsudek z 24. 1. 1979 „nelze hodnotit jinak, než že jím byla B. H. vrácena
způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu“. V této souvislosti odkázal na
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek správně pod
č. 12, ročník 2000, podle kterého „procesní úkony nejsou právními úkony ve
smyslu ustanovení § 34 občanského zákoníku a nelze proto na ně užít právní
úpravu obsaženou v ustanovení § 10 odst. 2 občanského zákoníku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce A) dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam tohoto rozhodnutí po právní
stránce spatřuje dovolatel „v posouzení rozsahu účinků rozsudku soudu o změně
původního rozsudku o zbavení způsobilosti k právním úkonům, když změna měla
spočívat ve skutečnostech, které jsou podle názoru soudů v rozporu se zákonem,
ale údajně podle názoru soudů přesto ke změně původního rozsudku došlo, aniž to
z výroku měnícího rozsudku vyplývá“. Jestliže změna provedená rozsudkem z 24.
1. 1979 je neúčinná, pak je tento rozsudek celý neúčinný a původní rozsudek o
zbavení B. H. způsobilosti k právním úkonům zůstal účinným a ten nikdy znovu
nenabyl způsobilosti k právním úkonům. O tom, že B. H. nebyla nikdy navrácena
způsobilost k právním úkonům, svědčí i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou z 27. 12. 1993, jímž byl schválen úkon opatrovníka B. H., který za B. H.
uzavřel 21. 10. 1993 kupní smlouvu o prodeji domu č. p. 216 se stavební
parcelou č. 249 v kat. území K. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolací
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovolání napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 OSŘ.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na řešení právní otázky, jaké
právní účinky má rozsudek soudu, jímž byla fyzické osobě, zbavené způsobilosti
k právním úkonům, tato způsobilost toliko omezena, a to tak, že nebyla
oprávněna jednat s úřady a jinými orgány. Protože rozhodnutí odvolacího soudu
řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak přípustné [§ 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ].
Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek podle § 242
odst. 1 a 3 OSŘ v mezích dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku občanskoprávního kolegia z 23.
5. 1979, Cpj 301/77, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 34/1985, zaujal právní názor, že „ve výroku rozsudku, jímž je ve smyslu
ustanovení § 10 odst. 2 o. z. a § 12 odst. 2 zák. práce omezována způsobilost
občana k právním úkonům, určují soudy rozsah tohoto omezení se zřetelem k
právním úkonům, z nichž vznikají podle ustanovení občanského zákoníku, případně
podle ustanovení jiných právních předpisů, občanskoprávní vztahy mezi občany
navzájem a mezi občany a organizacemi, a se zřetelem k právním úkonům, z nichž
vznikají (především podle ustanovení zákoníku práce, ale i podle jiných
předpisů) vztahy při účasti občanů na společenské práci. S omezením občana ve
způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 o. z. a § 12
odst. 2 zák. práce je spojeno i omezení procesní způsobilosti občana v rozsahu
daném omezením ve způsobilosti k hmotněprávním úkonům“.
Citované stanovisko uzpůsobené současnému právnímu stavu je zcela
použitelné při řešení dané právní otázky. Soudy ve výroku rozsudku, kterým
omezují podle § 10 odst. 2 ObčZ, popřípadě podle § 12 odst. 2 zák. práce,
fyzickou osobu ve způsobilosti k právním úkonům, mohou určit rozsah tohoto
omezení jen se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají, mění se, či
zanikají právní vztahy podle ustanovení občanskoprávních (včetně vztahů
obchodních) a pracovněprávních, pro jejichž řešení je v případě sporu dána
pravomoc soudu, z čehož vyplývá, že osoby omezené ve způsobilosti k právním
úkonům jsou v důsledku toho v rozsahu daném pravomocným soudním rozhodnutím k
určitým právním úkonům zcela nezpůsobilé a v těchto právních úkonech za ně
jednají jejich zákonní zástupci (§ 26 ObčZ). K ostatním právním úkonům (k
právním úkonům nad rámec omezení vysloveného pravomocným soudním rozhodnutím)
jsou tyto osoby zcela způsobilé a jednají proto v nich samy, nezávisle na svém
zákonném zástupci. Z toho lze tedy dovodit, že každým rozsudkem soudu, jímž
dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní
úkony, k nímž není účastník způsobilý, se stanoví výslovně (explicitně), jaké
úkony účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že
účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý. Z této úvahy pak logicky
vyplývá, že byť rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 24. 1. 1979, č. j.
P 67/69-102, v jeho výslovné podobě nevyvolával právní účinky pro nedostatek
oprávnění soudu omezit účastníka řízení ve vztahu k jeho petičnímu právu (podle
dřívější Ústavy čl. 29, dnes čl. 18 Listiny základních práv a svobod), popř. v
jeho procesní způsobilosti ve vztahu k soudům ve smyslu § 20 OSŘ nebo ve vztahu
k jiným státním orgánům, nebyl prost právních účinků, pokud šlo o způsobilost k
právním úkonům ve výroku neuvedeným.
Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobců v důsledku posledně
citovaného rozsudku nabyl plné způsobilosti k právním úkonům, přestože se tak
nestalo formálně správným výrokem, jímž by bylo zrušení zbavení způsobilosti k
právním úkonům (§ 10 odst. 3 ObčZ, § 12 odst. 4 ZPr). Na tomto závěru nemůže
nic změnit skutečnost, že rozsudkem ze 6. 8. 1996, č. j. P 50/87-154, byl
zamítnut návrh na úplné vrácení způsobilosti k právním úkonům. Je tomu tak
především proto, že toto zamítavé rozhodnutí ani formálně nic nezměnilo na
postavení B. H. – na jeho způsobilosti k právním úkonům.
Protože dovolací soud dospěl v podstatě ke stejnému právnímu posouzení
věci, jaké k řešené právní otázce zaujal v dovoláním napadeném rozsudku
odvolací soud, je rozsudek odvolacího soudu z pohledu dovolacích námitek
správný a dovolání bylo proto zamítnuto, když z obsahu spisu jiné vady řízení,
které nebyly dovolatelem uplatněny a které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly (§ 242 odst. 3, § 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce A)
nebyl úspěšný a úspěšným žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu