22 Cdo 205/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně J. Z., nar. 18. 3. 1923, zemřelé 10. 4. 2000, proti žalovaným:
1) Z. V., nar. 3. 9. 1949, a 2) I. K., nar. 28. 9. 1952, zastoupeným
advokátkou, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně: 1) J. B. a 2)
A. B., o nahrazení souhlasu spoluvlastníků s uzavřením nájemní smlouvy a určení
platnosti nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C
173/99, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.
října 2001, č. j. 15 Co 358/2001-72, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně J. Z. byla spoluvlastnicí domu č. p. 309, nacházejícího se na parc.
č. 700 v kat. území Ž., zapsané u Katastrálního úřadu P., v rozsahu jedné
poloviny. Vůči žalovaným, kterým každé náleží spoluvlastnický podíl k tomuto
domu v rozsahu jedné čtvrtiny, se žalobou domáhala, aby soud svým rozhodnutím
nahradil souhlas žalovaných jako podílových spoluvlastnic se smlouvou o nájmu
bytu č. 6 v uvedeném domě, kterou uzavřela s manžely J. B. a A. B. (vedlejšími
účastníky) 1. 8. 1996 na dobu určitou do 1. 8. 2006, a aby soud určil, že
„tato nájemní smlouva bude po právní moci rozsudku, jímž bude nahrazen souhlas
žalovaných spoluvlastnic s uzavřením nájemní smlouvy, platná“.
Žalobkyně J. Z. 10. 4. 2000 zemřela a dědictvím po ní nabyla spoluvlastnický
podíl k předmětnému domu její dcera R. W., jak vyplývá z usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 3 z 22. 12. 2000, č. j. 13 D 487/2000-18, kterým bylo dědictví
potvrzeno.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením z 26. 6.
2001, č. j. 7 C 173/99-62, rozhodl podle § 107 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963
Sb. (dále jen „OSŘ“), že v řízení bude pokračováno s R. W. jako procesní
nástupkyní žalobkyně.
Městský soud v Praze usnesením z 3. 10. 2001, č. j. 15 Co 358/2001-72,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl
k závěru, že povaha řízení umožňuje, aby v něm bylo pokračováno. Žalobkyně J.
Z. uplatnila
nárok, který odvozovala ze spoluvlastnického práva k nemovitosti, jde proto o
věc majetkovou a v řízení lze po její smrti pokračovat s dědičkou
spoluvlastnického podílu jako procesní nástupkyní. Odvolací soud také dovodil,
že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené. Žalované totiž namítaly,
že v řízení nelze pokračovat, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 2.
9. 1999, sp. zn. 12 C 65/99, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v
Praze z 12. 9. 2000 sp. zn. 15 Co 218/2000, bylo k jejich žalobě uloženo
manželům J. a A. B., aby předmětný byt vyklidili a byl již také nařízen výkon
tohoto rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 22
E 101/2001. Dále byl usnesením tohoto soudu pro Prahu 3 sp. zn. 7 Nc 3/95
zamítnut návrh J. Z., aby žalované byly povinny zdržet se užívání předmětného
bytu, a rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. 1. 1999, sp. zn. 21 Co 594/98,
byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 21. 1. 1999, sp. zn. 12 C
139/96, tak, že byla zamítnuta žaloba podaná nynějšími žalovanými, aby J. Z.
trpěla užívání předmětného bytu P. K. V uvedeném řízení soud vyslovil názor, že
„při rovnosti hlasů spoluvlastníků nevyplývá povinnost trpět užívání bytu ve
společném domě třetí osobou“. Odvolací soud uvedl, že v těchto předchozích
řízeních se nejednalo o tentýž nárok jako v tomto řízení, ani okruh účastníků
nebyl totožný a nejde proto o překážku věci rozsouzené.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Namítají, že řízení
mělo být zastaveno podle § 107 odst. 5 OSŘ, neboť povaha věci neumožňuje v
řízení pokračovat. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně
uplatnila hmotněprávní nárok, který přešel na její dědičku, ale „nahrazení
souhlasu spoluvlastníků je osobní nárok fyzické osoby“. Žalované dále
namítají, že žaloba byla podána jen proto, aby byla zhojena neplatná nájemní
smlouva, uzavřená mezi žalobkyní J. Z. a vedlejšími účastníky. O jejich
vyklizení bylo již soudem rozhodnuto a lze předpokládat, že v brzké době bude
také dokončen výkon tohoto soudního rozhodnutí. Žalované navrhly, aby dovolací
soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně s
tím, aby řízení zastavil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno
včas řádně zastoupenými účastnicemi řízení, přezkoumal usnesení soudu prvního
stupně ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ.
K vadám řízení, které způsobují zmatečnost řízení ve smyslu § 229 odst. l a
odst. 2 písm. a) a b) OSŘ nebo jiným vadám, které by měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nedošlo. Dovolací soud považuje za správný závěr
odvolacího soudu, že projednání této věci nebrání překážka věci rozsouzené
podle § 159 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že jakmile bylo ve věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku
projednána znovu. Totožnost věcí je dána totožností předmětu a účastníků
řízení. Ve věci sp. zn. 12 C 139/96 soudu prvního stupně nešlo o totožný
předmět - bylo rozhodováno o trpění užívání bytu ve společném domě P. K. a ve
věci sp. zn. 12 C 65/99 téhož soudu nebyla J. Z. účastnicí řízení.
Podle § 137 odst. l ObčZ podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí
na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikostí podílů. Při rovnosti hlasů
nebo nedosáhne-li se většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Podle § 139 odst. 3 ObčZ jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou
přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby rozhodl soud.
Platná úprava rozlišuje rozhodování spoluvlastníků při hospodaření se
společnou věcí a rozhodování o důležitých změnách společné věci. Co je
hospodaření společnou věcí a důležité změny zákon blíže neupravuje. Podle
dosavadní judikatury rozhodování o tom, komu bude pronajata část společné
nemovitosti, jejíž účelové určení zůstalo nezměněno, nelze považovat za
důležitou změnu společné věci ve smyslu § 139 odst. 3 ObčZ (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 22 Cdo 400/98,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2000). Z tohoto rozhodnutí tedy
vyplývá, že určení (nového) nájemce části nemovitosti, která již byla
pronajata k témuž účelu, je hospodařením se společnou věci ve smyslu § 139
odst. 2 ObčZ. Použitelná je i judikatura, která se týkala aplikace § 833 OZO z
roku 1881. Toto ustanovení upravovalo rovněž rozhodování spoluvlastníků, a to
tak, že „držba a správa společné věci náleží všem podílníkům vespolek. Ve
věcech týkajících se řádné správy a užívání základní podstaty rozhoduje většina
hlasů, které se nepočítají podle osob, nýbrž podle poměru podílníků“. Podle
rozhodnutí uveřejněného pod Gl. U. N. F. 66517 „k řádné správě věci náležejí
věci, které se stále opakují a podle hospodářských zásad jsou spojeny s
rozumným užíváním společné věci. Sem náleží v zásadě také další propachtování
hospodářského statku, arciť jen na dobu v místě obvyklou. Dále podle Gl. U.
123, 749, 1243, 4547 „uzavříti a vypověděti nájemní smlouvy o bytech ve
společném domě jest oprávněna jen většina podílníků“. Podle Gl. U. 5558
„pronajetí uprázdněného bytu ve společném domě náleží řádnému hospodaření a
užívání domu. Je-li rozpor mezi spoluvlastníky a poměr hlasů počítaných podle
podílů je rovný, pak rozhoduje soud, zda a komu má být pronajat“ (str. 617,
díl III Komentáře k čsl. Obecnému zákoníku občanskému vydaného nakladatelstvím
Linhart v Praze 1935).
Lze tedy dovodit, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2
ObčZ je také určení (nového) nájemce bytu ve společném domě.
Takové rozhodování je výkonem práva spoluvlastníka a obrátí-li se v případě
neshody o hospodaření společnou věcí při rovnosti hlasů kterýkoliv ze
spoluvlastníků na soud, znamená to, že se domáhá (předepsaným způsobem)
rozhodnutí soudu o svém, ale i společném právu se společnou věcí hospodařit – o
tom, kdo bude nájemcem. Z toho vyplývá, že soud rozhoduje o majetkovém právu
spoluvlastníků a není důvodu, proč by v případě smrti spoluvlastníka nemohl
do řízení vstoupit jeho dědic jako procesní nástupce. Jiná by však byla
situace v případě, že by zemřel žalobce, který by se při rovnosti hlasů domáhal
úpravy užívání společného domu mezi spoluvlastníky, neboť v takovém případě je
předmět řízení spojen s osobou tohoto žalobce.
Byť v dané věci má být žalobou „nahrazen souhlas spoluvlastníků s nájemní
smlouvou, kterou již uzavřela další spoluvlastnice“, a „určena platnost této
nájemní smlouvy“, je pro posouzení věci určující, zda takové rozhodnutí lze
podle § 139 odst. 2 ObčZ vydat a jen podle tohoto ustanovení lze také
posuzovat otázku platnosti právního úkonu – nájemní smlouvy, která byla
uzavřena jen jedním ze spoluvlastníků, který nebyl spoluvlastníkem většinovým.
Žalobkyně J. Z. se tedy i takovou žalobou domáhala ochrany svého
spoluvlastnického práva ke společné věci, a po její smrti lze tedy v řízení
pokračovat s dědičkou jejího spoluvlastnického podílu ve smyslu § 107 odst. 1 a
2 OSŘ.
Usnesení odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správné a
dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu