22 Cdo 2065/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně M. B., proti žalovanému Z. B., zastoupenému advokátkou, o vyklizení
pozemku, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1304/94, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2004,
č. j. 14 Co 412/2001-169, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2004, č. j. 14 Co
412/2001-169, a Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. června 2001, č. j. 8
C 1304/94-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému uložil povinnost vyklidit níže
uvedený pozemek, který užívá bez právního důvodu. Okresní soud v Břeclavi (dále
„soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. 8 C 1304/94-134,
uložil žalovanému povinnost „vyklidit do 15-ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku část pozemku parcely č. st. 231 označené ve znaleckém posudku a
geometrickém plánu Ing. M. D. ze dne 26. 7. 2000, číslo geometrického plánu
670-9/2000, schváleného Katastrálním úřadem v B. dne 8. 8. 2000 jako pozemek
st. 231/2 v k. ú. K. n. M. a ve znaleckém posudku ze dne 9. 8. 2000 označeného
v grafické příloze jako pozemek o výměře 26 m², označený spojnicí bodů F,
G, C, D, F.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalobkyně parcelu č. 231
nabyli do vlastnictví kupní smlouvou z roku 1957 a jako její vlastníci byli
zapsáni v katastru nemovitostí. Část této parcely - dvorek, nově označenou
jako parcela č. 231/2, užíval žalovaný, který sousední nemovitosti do
vlastnictví získal kupní smlouvou z roku 1990. Žalovaný ani jeho právní
předchůdci, kteří sporný pozemek též užívali, nemohli vlastnické právo
vydržet, neboť jejich držba se neopírala o titul způsobilý k nabytí
vlastnického práva.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 9. září 2004, č. j. 14 Co 412/2001-169, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Také odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl
zjištěn žádný titul, od něhož se mohlo odvíjet důvodné přesvědčení žalovaného a
jeho právních předchůdců o jejich vlastnictví sporné části předmětné pozemkové
parcely a nebyli tak oprávněnými držiteli. Proto nemohla jejich držba vést k
vydržení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). Po podrobné analýze institutu vydržení vlastnického práva a jeho vývoje
od jeho úpravy podle obecného zákoníku občanského dosud a s odkazem na
skutečnost, že předmětný pozemek byl již od roku 1949 jako dvorek jeho právními
předchůdci užíván nepřetržitě až do podání žaloby, shledal úvahy soudu prvního
stupně i soudu odvolacího nesprávnými. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu
i Ústavního soudu (např. nálezy pod sp. zn. III. ÚS 31/97, či sp. zn. I. ÚS
34/98) jakož i s odkazem na Listinu základních práv a svobod uzavřel, že
výklad odvolacího soudu nelze považovat za správný. Je zjevné, že na žalované
straně došlo k nabytí vlastnictví vydržením. Navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítá, že aplikace zákonných ustanovení
upravujících vydržení vlastnického práva na daný případ je zcela irelevantní.
Od počátku nebylo pochyb o tom, kdo je vlastníkem sporného pozemku, to věděl i
žalovaný a po celou dobu sporu nepřeložil jediný důkaz, že by on nebo jeho
právní předchůdci pozemek nabyli legálním způsobem.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že
napadené rozhodnutí řeší právní otázku jinak, než ji řeší dovolací soud (§ 237
odst. 3 OSŘ).
Soudy v nalézacím řízení dospěly k závěru, že držba právních předchůdců
žalovaného nebyla oprávněná a nemohla vyústit ve vydržení proto, že se
neopírala o právní důvod způsobilý k nabytí vlastnického práva. Tento právní
závěr však s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním učiněným v dané věci není v
souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo
1848/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2000, vyslovil: „Pokud se
nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním
z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je poměr plochy
koupeného a skutečně drženého pozemku“. V takovém případě se oprávněná držba
opírá o tzv. domnělý (putativní) titul. Tímto domnělým titulem je právní
skutečnost která má za následek nabytí vlastnického práva ke skutečně nabytému
pozemku. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn.
22 Cdo 488/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/2005 a poznámku
připojenou v citovaném časopise k tomuto rozsudku, ve které je odkaz na další
judikaturu. Jinak řečeno, nabude-li někdo pozemek a přitom se v důsledku
omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v
hranicích jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude
držitelem oprávněným a jeho držba může vyústit ve vydržení.
V daném případě odvolací soud konstatoval, že z dokazování vyplynulo, že
spornou část pozemku užívali předchůdci žalovaného od roku 1924, přičemž mezi
nimi došlo k převodům, mimo jiné i v roce 1949. S přihlédnutím k vyvratitelné
domněnce dobré víry držitele (§ 328 obecného zákoníku občanského z roku 1811,
§ 145 odst. 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., § 130 odst. 1 platného ObčZ)
bude tedy z hledisek uvedených shora třeba zvážit oprávněnou držbu předchůdců
žalovaného a přihlédnout i k možnosti mimořádného vydržení (§ 1477 OZO ve
spojení s § 566 ObčZ č. 141/1950 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod je dán a že dovolání je
důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu