22 Cdo 2131/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A) Z. Š. a B) O. Š., zastoupených advokátkou, proti žalované L. P.,
zastoupené advokátkou, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 11 C 738/99, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 30. dubna 2004, č. j. 12 Co 276/2004-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. E. H.
Žalobci se domáhali bezúplatného zřízení věcného břemene „ve prospěch
navrhovatele spočívající v právu vyhlídky a v právu užívání dvora domu čp. 47 v
šíři 1,2 m od boční zdi domu navrhovatele na stavební ploše parcelní číslo
180/2“.
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. dubna 2000, č. j. 11 C 738/99-34, žalobu zamítl s odkazem na § 151o
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. října
2002, č. j. 12 Co 620/2000-53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, když zjistil, že k věcnému posouzení uplatněného
nároku nebyly vytvořeny podmínky, neboť žalobní návrh trpí vadami bránícími
jejímu projednání. Ty konkrétně specifikoval a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 3 Cdon 680/96, 2 Cdon 1434/97 a 33 Cdo 1855/99.
Soud prvního stupně poté v usnesení ze dne 18. dubna 2003, č. j. 11 C
738/99-57, pod bodem I. konstatoval, že „podání ze dne 3. 8. 1999, které je
žalobou, neobsahuje náležitosti v souladu s ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. a § 5
odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.“, pod bodem II. rozhodl, že „chybějící
náležitosti je třeba doplnit způsobem blíže specifikovaným v usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 10. 2002 sp. zn. 12 Co 620/2000, které vám bylo
doručeno dne 23. 2. 2003“, pod bodem III. vyzval žalobce, „aby vady podání
uvedené pod bodem I. odstranil způsobem uvedeným pod bodem II. ve lhůtě 14-ti
dnů od doručení tohoto usnesení“. Dále žalobce poučil, že „nebude-li podání ve
stanovené lhůty (správně „lhůtě“) řádně doplněno a v řízení pro tento
nedostatek nelze pokračovat, soud podání odmítne. Odmítnutím podání je řízení
skončeno“.
Žalobci na toto usnesení reagovali 5. 5. 2003 s tím, že upřesňují
žalobu a žádají „soud o vydání tohoto rozsudku: Zřizuje se věcné břemeno ve
prospěch Z. Š. a O. Š., spočívající v právu vyhlídky a v právu užívání dvora
domu čp. 47 na pozemku p. č. st. 180/2 v katastrálním území P., obec T., okres
T., část obce Z., zapsáno na LV č. 5654 u Katastrálního úřadu v T. Právo
užívání dvora se zřizuje v šíři 1,2m od boční zdi domu navrhovatele 1), dům čp.
148 na pozemku p. č. st. 180/3 v katastrálním území P., obec T., okres T., část
obce Z., zapsáno na LV č. 4286 u Katastrálního úřadu v T.. Tato věcná břemena
se zřizují bezúplatně“.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 11 C
738/99-82, žalobu ve shora uvedeném znění zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení s odůvodněním, že věcná břemena vznikají pouze na základě právních
skutečností uvedených v § 151o ObčZ.
Odvolací soud usnesením ze dne 30. září 2003, č. j. 12 Co 464/2003-90,
posléze uvedený rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytkl mu, že nepostupoval v souladu s výzvou žalobců podle § 43
odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) k doplnění žaloby, jak ji
učinil ve výrocích II. a III. usnesení z 18. 4. 2003, č. j. 11 C 738/99-57,
resp. tuto výzvu shledal nedostatečnou s tím, že žaloba není „stále způsobilá k
projednání“. Uzavřel, že v části odůvodnění usnesení soudu prvního stupně „je
popsáno pouze to, v čem je žaloba nedostatečná, ale není v ní již uvedeno, jak
je třeba opravu nebo doplnění žaloby provést“.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 19. 12. 2003, č. j. 11 C
738/99-92, vyzval žalobce, aby ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne doručení usnesení
žalobu z 3. 8. 1999 ve znění podání z 5. 5. 2003, doplnili tak, aby byla v
souladu s § 79 odst. 1 OSŘ, a rozvedl, co konkrétně musí být v žalobě uvedeno.
Žalobce poučil ve smyslu § 43 odst. 2 OSŘ o následcích neodstranění nedostatků
žaloby.
Žalobci ve stanové lhůtě, prodloužené k žádosti jejich právní
zástupkyně z důvodů jejích zdravotních potíží do 10. 2. 2004, žalobu
nedoplnili a soud prvního stupně usnesením ze dne 18. února 2004, č. j. 11 C
738/99-96, žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že žaloba
nevykazovala náležitosti podle § 79 odst. 1 OSŘ, žalobní petit obsahoval
neurčité pojmy jako „právo vyhlídky, právo užívání dvora“ a přes poučení ve
smyslu § 43 odst. 2 OSŘ žalobci svůj návrh ve stanové lhůtě nedoplnili.
Uzavřel, že pro nedostatky žaloby nelze v řízení pokračovat a nezbylo, než
žalobu odmítnout.
V odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně žalobci
namítali, že jejich žaloba z 3. 8. 1999, doplněná 5. 5. 2003 je dostatečně
konkrétní a srozumitelná, aby o ní mohlo být rozhodnuto.
Odvolací soud pak usnesením z 30. 4. 2004, č. j. 12 Co 276/2004-103,
usnesení soudu prvního potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Shrnul, že v dané
věci vydal v odvolacím řízení již dvě rozhodnutí, jimiž v obou případech zrušil
meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně pro vady petitu žaloby, spočívající v
nedostatečném označení věcným břemenem dotčených nemovitostí, určení subjektů,
v jejichž prospěch má být věcné břemeno zřízeno i ve vymezení vlastních práv a
povinností, jež mají být obsahem zřízeného věcného břemene. Již ve svých
usneseních z 31. 10. 2002, sp. zn. 12 Co 620/2000 a z 30. 9. 2003, sp. zn. 12
Co 464/2003, jasně vymezil, které konkrétní okolnosti způsobují neurčitost
žalobního petitu a proč žalobu není možno projednat. Soud prvního stupně proto
usnesením z 19. 12. 2003, č. j. 11 C 738/99-92 vyzval oba žalobce k odstranění
vad žaloby spočívající v neurčitosti petitu, poučil je o konkrétném způsobu
jejich odstranění a o následcích neodstranění vady ve čtrnáctidenní lhůtě s
odkazem na § 43 odst. 2 OSŘ. Tuto výzvu obdržela právní zástupkyně žalobců 7.
1. 2004 a reagovala na ni podáním z 19. 1. 2004, kterým požádala o prodloužení
lhůty do 10. 2. 2004. Soud prvního stupně svojí nečinností této žádosti
fakticky vyhověl a lhůtu pro odstranění vady žaloby žalobcům prodloužil do 17.
2. 2004. Ani v této lhůtě ale žalobci na výzvu nereagovali, a proto soud
prvního stupně rozhodl usnesením z 18. 2. 2004, č. j. 11 C 738/99-96, o
odmítnutí žaloby. Odvolací soud pak již neměl důvod odchýlit se od svého
předchozího závěru, že vady petitu, i přes jeho částečné doplnění podáním
žalobců z 5. 5. 2003, nadále přetrvávávají, když žalobci nevymezili vlastní
práva a povinnosti, jež by měla být obsahem zřízeného věcného břemene, to je
obsah a rozsah práva, resp. rozsah a obsah povinností žalované. Žaloba tak není
způsobilá k věcnému projednání. Odmítl-li soud prvního stupně žalobu podle § 43
odst. 2 OSŘ, rozhodl správně.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Namítají, že
podáním z 5. 5. 2003 petit žaloby upřesnili. Soudu vytýkají, že nebral na
vědomí skutečnosti týkající se okolností výhledu na dvůr domu čp. 47, práva
dočasného užívání dvora a neobyvatelnosti nadstavby. Uvádějí, že dosud
neobdrželi povolení ke stavbě pro nevyjasněnost vyhlídky a užívání dvora
zmíněného domu a tvrdí, že se ve věci objevily nové skutečnosti. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil napadané usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí. Připomíná, že
soud prvního stupně zamítl žalobu pro nerespektování jeho požadavku na
odstranění jejích vad. Je přesvědčena, že o žalobě, jak byla podána, skutečně
nelze rozhodnout a dovozuje, že i kdyby doplněna byla, musela by být zamítnuta
jako nedůvodná, když žalobci zapomínají, že se zdejší soud věcným břemenem již
opakovaně zabýval. Uzavírá, že žalobci nepředkládají žádný odpovídající
dovolací důvod, když pouhý odkaz na to, že žalobci petit žaloby zpřesnili, není
dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání, které podali
včas řádně zastoupení účastníci řízení (§ 240 a § 241 OSŘ), je ve smyslu § 239
odst. 3 OSŘ přípustné a že je podle obsahu uplatněn dovolací důvod upravený v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ věc přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je
nedůvodné.
Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo
doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je
nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a
účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1
OSŘ). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno
a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání,
kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (§ 43 odst. 2 OSŘ).
Věcné břemeno musí být ve výroku (a také v žalobě) označeno natolik určitě,
aby rozsudek mohl být vykonán v exekučním řízení. Jestliže se poskytuje ochrana
výkonu věcného břemene k části nemovitosti, vyznačuje se tato část pozemku na
geometrickém plánu, který je potom součástí výroku rozhodnutí; jestliže je
však rozsah věcného břemene vztahujícího se k části nemovitosti vymezen ve
výroku rozsudku slovně zcela určitě, nejde o rozhodnutí vadné (viz přiměřeně
R 28/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci bylo
slovní vymezení věcného břemene nedostatečné. Termín „dvůr domu“ není určitý, z
žaloby není zjevné, zda jde jen o část parcely č. 180/2 anebo o tuto parcelu
celou a také vymezení slovy „od boční zdi domu navrhovatele“ (v žalobě
specifikovaného) není dostatečné, neboť není bez dalšího zřejmé, o kterou boční
zeď se jedná. Pokud by takto vymezené věcné břemeno bylo zřízeno, mohly by
vzniknout spory o jeho rozsah. Ani termín „právo vyhlídky“ platné právo nezná a
bylo by je tedy třeba popsat obsahově a zejména uvést přesně místo, ze kterého
má být vyhlídka zajištěna a také rozsah této vyhlídky. Dovolací soud dodává, že
tu je i rozpor mezi žalobním návrhem a žalobními tvrzeními, ze kterých se
podává, že žalobci namítají vady smlouvy o zrušení věcného břemene; takovým
tvrzením by spíše odpovídal návrh na určení existence tohoto břemene.
Protože byly splněny náležitosti pro odmítnutí žaloby podle § 43 OSŘ, soudy v
nalézacím řízení žalobu správně odmítly. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout
(§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měla právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ),
vznikly. Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právní
zástupkyně k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, která činí podle § 14 odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. částku 375,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč
podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 450,- Kč. Platební místo a lhůta
k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. prosince 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu